BALKÁN 2007 (22. června - 30. června)
David Tichý
Tohle je povídání o mé 10ti denní cestě po Balkáně. Hlavní část bude patřit Chorvatsku a Albánii. Vzhledem k tomu, že jsem doteď nebyl na motorce dál než na Slovensku, bude asi spousta postřehů pro mnohé z Vás bezpředmětná, protože jste něco podobného již jednou, nebo i vícekrát prožili. Na druhou stranu je to zkušenost cestovatelského začátečníka se všemi chybami, kterých by se zkušenější možná vyvarovali. A ještě jedna věc. Primárním cílem nebylo něco překonat, dojet co nejdál, mít hard enduro nebo tak nějak. Cílem bylo prožít vše co mám rád. Užít si poznávaní nových lidí, vychutnat si naplno jízdu na motorce po kvalitních, ale i totálně rozbitých silnicích a v neposlední řadě užít si ten těžko definovatelný pocit ON THE ROAD.
A proto jsem se rozhodl přijmout pozvání pár přátel kteří jezdí každým rokem na mašinách do Chorvatska. Tam se svalí na pláži, balí baby, chlastají v barech a tak. Nicméně, pouze Chorvatsko zdálo se mi málo adventure. A tak jsem vzal mapu, a hledal, co přidat k Chorvatsku:
- zda divoké, ale již evropskounijní Rumunsko s oblastí Banát, kde bych i rozuměl tam žijícím Čechům
- nebo barevnou a bezstarostnou Itálii se spoustou krásných pláží, barů a diskoték
- a nebo Albánii, krajinu nám tak vzdálenou a vlastně neznámou.
Zvítězila Albánie a moje touha po dobrodružství.
Cestu z Prahy do chorvatského Šibeniku (kde zbylá část výpravy končila) naprosto perfektně připravil Jirka a tak jsem se soustředil v přípravě pouze na část ze Šibeniku směrem na jih. Přečetl jsem všechny cestopisy na moto webech, mrknul do průvodce a dokonce našel jednoho známého, který je momentálně v Albánii na studijní praxi.
Rozpočet jsem zvolil minimalistický a tak jsem bral stan, spacák a karimatku. Dlouho jsem meditoval zda koupit boční kufry nebo brašny, ale pak jsem napsal seznam co vzít, všechno sbalil, udělal zkoušku na nečisto v garáži a s překvapením zjistil, že věci na 10 dní se dají nacpat do Topcasu + stan, karimatka a spacák na gumicuky na sedlo pro spolujezdce.
Vůbec musím zkonstatovat, že gumicuk je nejlepší vynález na světě. Vzal jsem si pár gumicuků navíc a vůbec jsem nelitoval. Gumicukoval jsem úplně všechno.
1. den – 600 km
Praha – Jihlava – Znojmo – A – Hollabrun – Tulln – St – Polten – Murzzuschlag – Gleisdorf – Feldbach – Murreck – SLO – Lenart
Vyrážíme v pátek ráno v 7.00 z Prahy. Cesta je v pohodě, jede 10 naprosto různorodých motorek. Od chopper MotoGuzzi, přes cestovní endura Suzuki V-Strom, GS 650 Dakar a Cagivu Canyon až po Kawu Ninju. Pohoda, počasí ucházející, zlehka pod mrakem. Skupina se střídavě rozpadá a zase spojuje, nikdo nemá stres, že jede pomalu, nebo naopak nestíhá. Užíváme si kvalitní rakouské silnice. Jedeme celý den, zastavujeme akorát na jídlo a chvíli odpočinku. Večer kolem 18.30 asi po 10-ti minutovém hledání najdeme ubytování ve penzionu ve slovinském Lenartu. Cena 17 EUR noc+snídaně.
2. den - 550 km
Lenart – Ptuj – HR – Zagreb – Karlovac - Plitvicke jezera – Knin – Šibenik
Z Lenartu vyrážíme ráno kolem 8.00 – prší. Oblékám dešťovku a než se do ní nasoukám, jsou už všichni pryč. Protože musíme dnes dorazit do Šibeniku nejpozději kolem 16.00 abychom převzali jachtu, byla vybrána rychlá rota, která má za cíl cestou nepožitkařit, ale svižným přesunem dojet do Šibeniku co nejdříve. Ve skupině je Achill (Kawa ZX 10R Ninja), Honza (Honda CBF 500) a já (Suzuki DL650 V-Strom). A protože mám už na startu zpoždění, beru za plyn a na mých špuntových gumách TKC80 se řítím vpřed. Cestou k chorvatské hranici předjíždím všechny členy výpravy až na Achilla s Honzou. Na chorvatských hranicích jsou neuvěřitelné fronty a tak se řadím na bílou a kolonu předjíždím. V Chorvatsku téměř hned za hranicí začíná dálnice a tak jedu na pohodu až do Záhřebu. Achil s Honzou mi už stejně ujeli a tak nemá smysl je honit. I to CBFko jede přes 170 a na to kašlu.
Přestává pršet, postupně se svlékám. Na benzince na dálnici je obrovská grupa asi 30ti aut německých Turků a téměř není kde zaparkovat. Ženské v šátcích a hábitech, vůbec si nepřipadám jak v Chorvatsku. Cesta dál po dálnici směrem na Karlovac. Před Karlovacem opět fronty. A najednou v zrcátku vidím Achilla s Honzou. Předjel jsem je když tankovali. Po dalších zhruba 150ti kilometrech máme dálnice plné zuby a v Karlovaci sjíždíme na starou silnici kolem Plitvických jezer. Tuto silnici jsem jel 2x a vždy autem. Poprvé, těsně po válce a v noci. To bylo ADVENTURE. Nic moc aut, všude vojáci, tma, rozstřílené baráky. Po druhé přes den, milión aut, typická letní pruda. No a potřetí teď. To ovšem bylo něco úplně jiného a doporučuji všem. Jeli jsme až dolů do Kninu a byla to jízda králů. Povrch perfektní, aut tak akorát na poživačné předjíždění, žádné autobusy. Co Honzovi na jeho CBFku chybí na výkonu, dohání v zatáčkách silničními gumami, já naopak část své rychlosti utápím v rychle se obrušujících špuntech. No a Achil je tak milosrdný k nám oběma, že občas zpomalí na nějakých 120km, abychom vůbec měli šanci ho dohnat. Dobrá trojka :-).
Do Šibeniku dorážíme už ve dvě odpoledne, vyřizujeme papíry na jachtu a sedáme v maríně do baru. Kolem 16.00 přijíždějí ostatní. Zde se mají naše cesty rozdělit, ale Kapitán a Achill rozhodují, že se dnes udělá pouze zkušební jízda na motor kolem přístavu, a proto můžu přespat na lodi v maríně.
Vyrážíme na moře, je už večer, nádhera. Užíváme si koupání, blbneme s gumovým záchranným člunem, skáčeme přes palubu. Kolem 22.00 kotvíme přímo v centru Šibeniku, večeříme ve městě. S Martinem se vracíme na loď a pozorujeme z paluby cvrkot na promenádě. Martin naprosto mazácky vytypovává 4 mladé Chorvatky bloumající sem a tam a zve je na palubu. Jo, tohle kdybych uměl :-).
3 den – 400km
Šibenik - podél moře – Trogir – vnitrozemí – Malačka – vnitrozemí – Zagvozd – vnitrozemí – BiH – Dubrovník
Ráno se loučím s posádkou, kluci odplouvají a já zůstávám sám. Tak jsem to chtěl. Jenom já a motorka. Je 8 hodin ráno, dávám si sprchu v perfektně zařízené umývárně v maríně. Teploměr ukazuje 27 stupňů, sedím na obrubníku, koukám na jachty a přemýšlím co dál. Vlastně ani nemám plán kudy jet a kam až dojet.
Vyrážím, v místním koloniálu kupuji nějaké zásoby. Na snídani zastavuji za městem, na kopci nad Šibenikem, kolem nádherný výhled na moře. Sedí tam děda, na starém Citroenu velkou ceduli APARTMENT. Povídáme, já si ukrajuji chorvatský „krug so sirom“. Zjišťuji, že v situaci, kdy každý ve vesnici pronajímá minimálně nějaký pokoj, kdy je soused sousedovi konkurentem, není prostor na nějaké kamarádství. Jeden má lepší výhled, druhý je blíž k moři. Jeden má lepší zařízení, druhý má nižší ceny. A tak dále a tak dále. Různě u nás zastavují místňáci, vždy spolu prohodí pár slov a zase jedou. Každý mi strčí vizitku a že u něj je to určitě nejlepší. A děda mi vždy když odejdou vysvětlí, že u toho bych tedy určitě neměl bydlet protože a protože…
Jak říkám…. asi bych nechtěl být starousedlík pronajímající apartmány v Chorvatsku.
Zajíždím do vnitrozemí. Jen tak si jezdím po krajině, silnice jsou pořád užší a užší, mapu schválně nepoužívám. Ačkoliv jsem hluboko ve vnitrozemí, žádné „chudé domorodce“ nenacházím. Všude normální baráky, pohodový lidi, normální auta. Fotím, točím na kameru, jím minimálně, piji pouze lahvovou vodu. Venku cca 35 stupňů.
Stoprocentně a nadobro se ztratím až odpoledne, kdy už fakt nevím kde jsem, cedule žádná. A tak poslušně jedu za nějakým starším Oplem asi 5 km v naději, že určitě musí dojet do nějaké civilizace. Silnice ovšem končí u zrekonstruované kapličky a když před ní zastavíme, ženy středního věku v autě mají evidentně radost, že jsem pouze zabloudivší turista :-). No jo, pozorovat 5 kilometrů v zrcátku v závěsu jedoucí černý V-Strom, v místech kde není ani noha…. no byla to prdel.
Na kafe zastavuji v Zagvozdu. Je to taková trochu větší vesnice, která se skládá z křižovatky dvou bezvýznamných silnic lokálního charakteru a pár domů kolem ní, jednoho cafe baru a jedné samoobsluhy. A jednoho krásného kostela, který mě přinutil, abych se zde na chvíli zastavil a udělal pár fotek.
Řeknu Vám, posezení v téhle vesnici bylo přesně to, co si představuji pod pojmem On the road bez ohledu na místo a čas. Z krátké zastávky se vylouplo 3-í hodinové posezení. Pouze jsem seděl na terase zmíněného café baru a vychutnával si nudné a vlekoucí se prázdninové odpoledne. Džus střídal minerálku, četl jsem průvodce a pozoroval domorodce v naprosté pohodě a bez stresu klábosící tu u barového stolku, tu u zmiňované sámošky, každopádně určitě nikam nespěchající. Ospalou náladu pravidelně narušoval pouze místní tuner se svým trojkovým Golfem s utrženým (vytuněným) výfukem.
Dubrovník nic moc. Večer mně hned na parkovišti u mostu při vjezdu do města odchytil majitel apartmánu a nabídl mi pokoj. Za 15 EUR na noc. Se sprchou, WC, čistá postel, všechen komfort. A protože jsem byl z toho sluníčka utahaný a můj rozpočet na ubytování byl max. 15 EUR, hned jsem přijal. V tu chvíli ve mně začala klíčit myšlenka, že bych se vlastně mohl vyhnout spaní v kempech, když za 15 EUR se dá sehnat postel se vším komfortem. Po pravdě řečeno, nedokázal jsem si dost dobře představit, že bych měl někde v kempu rozdělávat stan, hledat sprchy a tak.Ale zpět k Dubrovníku. Ještě večer jsem si zašel do města, trochu to omrknout. Nic moc. A staré město, tak populární? No popravdě je to tak trochu skanzen. V pražském starém městě je reálný život. Cvrkot. Tady je to všechno těžká komerce a kašír. Okrojovaní hlídači u hradebních vchodů, davy turistů. Nějak mně to nenadchlo. Možná s manželkou a s Lukáškem, jako romantická procházka…..ale motorkář s helmou?
4 den – 250 km
Dubrovník – MNO - Boka Kotorska – Podgorica – AL – Shkoder – Pllane – Burrel - Suc
Ráno je vedro, 30 stupňů. Definitivně rezignuji na motorkářské oblečení. Po minulé dny jsem v kombinéze málem zamdléval, ale říkal jsem si, bezpečnost je bezpečnost. Seru na ni. Nechci chcípnout vedrem. Chci si to užít. Oblékám džíny, tenisky a lehkou mikinu s dlouhým rukávem. Vespod samozřejmě letní MOIRA triko a slipy. Áách to je pohoda.
Vyrážím směr Albánie. Přes Černou Horu, neboli Montenegro. Boka Kotorska mně zklamává na celé čáře. Tolik jsem o ní slyšel. Velký černohorský přístav, velké turistické letovisko již za první republiky, prostě nabyl jsem dojmu, že to je něco výjimečného. Bohužel není. Je to obyčejná vesnice, jako každá jiná trochu větší přímořská vesnice v Chorvatsku. Žádné super pláže, žádný turistický cvrkot. A hory se zvedají pomalu již 20 metrů za silnicí, neboli jinak řečeno, tak maximálně 150 metrů od moře. Velmi stísněný pocit jsem zde měl.
Dále volím cestu od moře, ze Sutomore přes nový tunel. Projíždím kolem Skadarského jezera, jež je napůl černohorské a napůl albánské. Čím jsem dál od moře, turistický ruch se vytrácí. U jezera jsou nabídky na ubytování a rekreaci, ale je to spíš chabý pokus o něco, co nemůže pouhých 40-50 km od moře fungovat.
Vjíždím do Tuzi, posledního černohorského města asi 20km před albánskou hranicí. Mešity, ženské v šátcích. Hranice nehranice, vliv islámu je zde již víc než zřetelný. Posledních 12 km k hranici již vede neobydlením územím. Jenom keře, silnice je užší, asfalt je čím dál mizernější. Mám zvláštní pocit. Podobný pocit asi museli zažívat cizinci přijíždějící za socializmu ze západního Německa do ČSSR.
Hranice. Je to ona. Znám ji. Je na fotce téměř každého albánského cestopisu na webu. A tak místo ještě většího pocitu neklidu se dostavuje uspokojení. „To je něco co znám.“ „Tady již bylo spousta Čechů na motorkách přede mnou“.
Jsem druhý v tvořící se koloně, odstavuji motorku, sedám si do stínu a pozoruji okolí. BORDEL, BORDEL, BORDEL! Všude. Lahve, papíry, obaly od všeho možného. Jak se později dozvídám přímo od Albánců, je v Albánii normální odhazovat odpad rovnou na zem a prý si na to člověk velmi rychle zvykne. Já ne. Poctivě zasunuji prázdnou láhev od vody pod gumicuk a papírek od energetické tyčinky do kapsy u džín.
„Jseš magor, to hoď na zem né?“, říkají pohledy osádky Mercedesu přede mnou. Čekáme. Čekáme 10 minut, dvacet, třicet. Ve frontě je už asi 12-15 aut, z toho 8 albánských mercedesů. Ztrácím pomalu ostych. Procházím se kolem, koukám po lidech, fotografuji. Samý Albánci, jeden Ital. Vlastně chyba. Auto je italské. Jak později zjišťuji, všechna auta na italských značkách jezdící v Albánii se prý už do své rodné země nikdy nepodívají …?
Po hodině přichází kápo, fronta se hýbe. Kápo prohlíží kufry u aut, celník bere pasy a odnáší je po dávkách do kanceláře. Auta projíždějí černohorskou část, staví za hranicí a čekají. Najednou se všichni Albánci rozběhnou k oknu u celní kanceláře a vrhnou se na zem. Slyším volat své jméno. „David, David. Mister David.“ Albánec mává v ruce s mým pasem, jediným který zůstal bezprizorně ležet na zemi poté, co zkušení Albánci přesně vyhmátli chvíli, kdy celník vyložil odbavené pasy do okna. Přejíždím k albánské části. Všechno jde hladce, akorát celník v kukani chce potvrdit nějaké „moto dokumenty“. Po chvíli rukonoho domluvy dostávám speciální papír na motorku, který musím při odjezdu z Albánie odevzdat!!!
A jsem v Albánii. V krajině, o kterou jsem se ještě před dvěma měsíci absolutně nezajímal. Věděl jsem, že hlavní město je Tirana a to bylo tak vše. A teď tady stojím, hraniční přechod za zády, jsou tři hodiny odpoledne. Mám před sebou krajinu Envera Hodžu. Krajinu s nejvíce Mercedesy na obyvatele, ale taky nejchudší z evropských krajin, krajinu tisíců bunkrů a neprostupných hor.
Tady musím na chvíli odbočit. Čím víc jsem projížděl touto krajinou, tím víc jsem si uvědomoval, jak těžké bude napsat něco věrohodného o Albánii. Můžu napsat článek tak, že cesta Albánií bude to nejdobrodružnější Adventure plné nebezpečí a nástrah a celý výlet bude vypadat úžasně tvrdě a nebezpečně. Ale taky to můžu napsat jako pohodovou projížďku krajinou ve které jsou normální silnice, benzínová pumpa na každém kroku, lidé jsou upřímní a poctivý a ani ta chudoba není tak hrozná. Albánie má to kouzlo, že jde vidět tak i tak. Nejsem moc zcestovalý. Spíš pouze průměrně. Ale žádnou jinou takovou krajinu jsem neviděl. Můžeš vidět to i to. Můžou jít dva lidi do těch samých míst a uvidí něco úplně jiného. A myslím, že to je to nejzajímavější.
Ta dvojakost.
Ale co. Co já můžu mluvit. Strávil jsem v Albánii necelých 36 hodin. Ale jakých….
Takže…
Jsem v Albánii.
Přes SMSky jsem v kontaktu s Tomášem. Je to kluk z mého rodného města Topolčan, který je v Albánii na praxi z vysoké školy. Divné? Ani ne. Je to budoucí kněz. A v Albánii je na křesťanské diecéze v horské vesnici Suc. Jsme domluveni, že u něj můžu přespat. A tak, ačkoliv moje cesta měla směřovat spíše do měst, mezi lidi, využiji této příležitosti.
Od hranic vede „Autostrade“ jak ji nazývají Albánci směrem na jih na Tiranu. Je to obyčejná vyasfaltovaná cesta s prostřední dělící čárou a krajnicí. Ale je rovná, s dobrým povrchem a benzinovou stanicí na každém kroku. A to doslova. Albánci prožívají období obrovského rozmachu a automobilového boomu. A tak si zřejmě spousta lidí myslí, že právě čerpací stanice je tím správným způsobem jak zbohatnout. Jsou k vidění ty úplně obyčejné, se dvěma stojany, přes větší ala PapOil v Česku, až po ty skutečně reprezentativní, ala OMV s prodejnou a bufetem.
Jedu na jih, po pravé ruce Skaderské jezero a pak v dáli ležící moře, po levé ruce impozantní hory do kterých se za chvíli vnořím. Přijíždím do Shkoderu, již 60 km ve vnitrozemí. Fúúúj. Hnus. Bordel. Autostrade se mění na prašnou cestu a já vjíždím do města které připomíná spíš něco v Africe viděno v dokumentárních filmech.
Přijíždím na kruhák, dvakrát ho objedu a protože nikde žádná cedule zastavuji u policajtů ležérně se opírajících o nějaký ošuntělý džíp. „Mir ditta“ zdravím naučený pozdrav. Hm… reakce nijak bouřlivá jak jsem si přečetl v cestopisech na webu. Nedumám nad tím, říkám: „Tirane“ a ukazuji střídavě do všech ulic vyjíždějících z kruhového objezdu. Policajt chápe a s úsměvem ukazuje do jedné z ulic. „Faleminderit“,děkuji mu. Měl pravdu. Ještě chvíli jedu Shkoderem, cesta se střídavě mění z asfaltu na gruntovku a zas zpět na asfalt, až konečně opět začíná Autostrade. Chvíli jsem přemýšlel, že si dám ve Shkoderu kafe nebo tak, ale času není nazbyt a hledat klášter někde v horách potmě a sám… Brrrr. Vzpomněl jsem si na české turisty zmizelé v albánském pohoří Tet někdy koncem devadesátých let….
Je něco po 16.00. Odbočuji z Autostrade, poté co jsem odbočku dvakrát minul a vracel se. Jedu a s hrůzou zjišťuji, že moje mapa vytištěná z Internetu není úplně to pravé ořechové. Do pr…... Poprvé v životě si říkám, že satelitní navigace není tak špatná věc. To bych ji ale musel mít.
A tak bloudím, jezdím sem a tam přes malé vesničky. Ptát se na cestu poprvé je ohromná adventure. Ptát se po páté je rutina. Ale ptát se po desáté je útok na centrální nervovou soustavu. Infarkt, smrt, totální bezmoc…. Nakonec po hodině bloudění sem a tam nacházím cestu která by mě měla přivést do městečka Burrel, odkud je to k Tomášovi již kousek. Problém je ten, že Albánci:
a) neznačí začátky a konce obcí
b) směrové cedule používají na vedlejších silnicích jenom velmi sporadicky
Takže i s mapou a znalostí průjezdných obcí z Tomášovy SMSky je orientace dost obtížná. A lidé? Ti jsou v pohodě. Fakt že jo. Můj naivistický pocit ohrožení z předhraniční oblasti úplně vymizel. Nicméně ani jejich pohodovost neřeší fakt, že se s nimi člověk prostě nedomluví. Anglicky neumí nikdo a v záplavě slov lze jen těžko identifikovat, co je název právě se vyskytnuvší obce. Jó, to kdybych uměl italsky. No problemo. Hodně z nich dělá v Itálii a když ne oni, tak brácha, ségra, nebo švára určitě. A ti ostatní koukají doma na italský satelit a tak italština – No problemo. Alespoň že ty číslovky jsme dali dohromady. Vzpomínal jsem na Jiřího Korna a jeho Uno, Due, Tré, Karel nese asi té… :-)
Jsem v horách.
Od poslední směrové tabule „Burrel 36km“ již uplynula hodina a nikde nic. Ujel jsem 36 km, nebo ne? Do prdele. Že já se nepodíval na tachometr. Ale koho to mělo napadnout. Je 18.30, pod mrakem. V horách se stmívá rychle. Mám tak maximálně 2 hodiny do setmění. Zoufale projíždím další a další serpentinu a intenzívně brzdím, když se v již tak hodně špatném asfaltu objevují díry přes půl silnice. Ale ta příroda. To je něco. Dávám za pravdu všem skalním enduristům, kteří nejezdí do Albánie na kafe s domorodcema, ale skutečně si vychutnat ty ničím nerušené terény albánských hor. Hory jsou zde nádherné. Přehrada v Ullze, řeka Mat klikatící se mezi strmými skalami, náhorní plošiny někde u Burrelu. To je pastva pro oko. A to pozor. Já nejsem nějaký milovník přírody. Já radši to kafe a pokec s domorodcema. Ale tohle mně dostalo. Zapadající slunce a hladina přehrady v Ullze, krásné pláže a na nich ani noha. To člověka dostane. A tak tam jenom tak stojí a kouká. Ticho, nikde nikdo.
Ale dost rozjímání, je potřeba zmáčknout startér, motor přátelsky zabrumlá a mašina vyrazí vpřed.
Co to je? Tunel ve skále? Ale jaký!!!! To není tunel. To je vystřílená díra doprostřed horského masivu. Stěží se do ní vejdou dvě auta vedle sebe. A na zemi místo asfaltu taky kámen. Jsem utahaný a zlehka vydeptaný. Ve snaze vyhnout se krávě náhle se vynořivší v kuželu světla pokládám Stroma na bok. Nic vážného. Pomalu ho zvedám. Bágly zkontroluji až venku, protože kromě paprsku z reflektoru je v tunelu absolutní tma.
Burrel. Dokázal jsem to. Hezké město. Relativně čisté, na albánské poměry. SMSkový pokyn od Tomáše zní: „Rovno cez Burrel stále po hlavnej až na koniec mesta“. No jo, ale co mám dělat když narážím na další albánskou libůstku a to večerní zákaz vjezdu do centra měst. Prostě zákaz vjezdu mezi 18.00 – 21.00. Na ulici děti hrají fotbálek, místní mají promenádu. Ne to tedy riskovat nebudu. A tak chvilka zdržení, troška bloudění městem a jsem na hlavní na konci města. Burrel je fakt pěkné město. Mnohem hezčí než ty hnusy na „Autostrade“.
Je 19.30 a já přijíždím do Sucu. Malá vesnička. Tomáše potkávám už na silnici, musí to být on, černá sutana, rozmlouvá s někým místním. Ale nezastavuji, diecéze je na dohled, dojedu až tam.
Vítá mně drobná holka a jaké je moje překvapení, když na mně spustí plynnou slovenštinou. Jak krásné slyšet rodný jazyk v tak odlehlých končinách.
Dávám si sprchu, Tomáš mi ukazuje kde bude bydlet. Skromná místnost, 4 postele a teď moje pátá, rozkládací. Spí tady „kluci“, čili Tomáš a 3 Albánci kteří jsou momentálně v situaci, že nemají kde by bydleli.
Večeříme, vaří starší pán, otec jednoho z italských kněžích, kteří jsou momentálně v terénu. Po večeři povídáme, využívám možnost „pokecat“ s origoš Albáncema. Všichni kluci mluví docela obstojně italsky, nevím zda vlivem obecného albánsko-italského „gastarbajtrovství“, nebo pouze již zvládají „firemní“ jazyk vatikánských vyslanců.
Velmi příjemný večer. Přesně tohle jsou situace, kdy se člověku alespoň trošku, trošičku podaří poodhalit svět každodenní místní reality, která jinak turistovi zůstává navždy skryta.
Snad na moji počest a abych v noci nechcípnul vedrem, nechávají kluci otevřené okno přes noc. Jinak se zásadně zavírá, prý je lepší se v noci zpotit, než se vůbec neprobudit po uštknutí hadem vlezlým dovnitř. Vida…. a pak, že jenom já mám nějaké fobie ?.
5. den - 350 km
Suc-Burrel - hydroelektrárna v Ullez – Planne – Vore – Tirane – Lezhe – Shkoder – MNO – Podgorica - někde u moře
Ráno snídaně. Bagetový bílý chleba je všude stejný a jak vidím, tento produkt „racionální výživy“ ovládl i stoly albánských domácností.
Je 9.30 a začínají se sbíhat děti z vesnice. Diecéze a její činnost je pro ně příjemným osvěžením. Malují, hrají si, cvičí v tělocvičně a vůbec, je to takový Dům pionýrů a mládeže s křesťanským nádechem. Nedivím se, že kápovi vesnice se nelíbí, že Tomáš chodí po vesnici v sutaně, a vůbec, že po ní chodí. Pro spíše muslimské prostředí je to tvrdá a navíc úspěšná konkurence.
Poslední rozloučení, svezení dvou kluků na mašině a vyrážím po stejné silnici zpět do civilizace, zpět k Autostrade. V Burellu měním peníze v místní bance. Vypadá jako každá jiná pobočka banky kdekoliv v Evropě. Akorát jsem jediný klient a tak je péče, které se mi dostává, snad až přespříliš. Zde poprvé mluví plynně anglicky.
Cestu si vychutnávám. Včera jsem vůbec nefotil ani netočil na video, neměl jsem na to ani pomyšlení. A tak se to dnes snažím dohnat.
Nespěchám, stavím na každém kroku a vychutnávám. Místní pastevec mi stůj co stůj chce něco říct, ale po vyčerpání: Mir mundžes, faleminderit a mirupafshim jsem v koncích. Koukám do albánských poznámek přilepených na nádrži a dodávám: „Nuk flas squip – Nemluvím albánsky“. Dědovi to evidentně nevadí a mele si dál svoje. To by nevadilo, ale stojí asi 30cm od mého obličeje, já balancuji s motorkou mezi nohami a mám co dělat abych se nesvalil do škarpy. Vytahuji foťák, nastavuji makro a fotím ho. To ho trochu zarazilo a tak rychle seskakuji z motorky a z Topcasu vyndávám malou lahvinku Fernetu. Vím, že oni alkohol moc nesmí, ale co má člověk vzít s sebou jako příležitostný dárek? Tyčinku Milenu?
Tváří se trochu zaskočeně, lahvinku si ale vezme a zase něco povídá. „Mirupafshim“, loučím se a odjíždím…
Vodní nádrž Ullez. Nádherná vodní plocha. Rozlehlá, obkroužena horami ze všech stran. Pláže dokola kolem a nikde ani nohy. Vjíždím do vesničky stejného jména, projíždím kolem hráze a přijíždím k něčemu, …. no, snad to měl být plážový bar nebo tak něco. Zastavuji, točím na video, dělám fotky. Okamžitě se odněkud vynořují kluci a okukují a ošahávají motorku. Neprotestuji, jako malý kluk jsem byl úplně stejný.
Řeka vytékající z přehrady lemuje silnici po které jedu dál. Je kolem poledne a ačkoliv jedu pouze v košili a džínech jsem úplně propocený. A čím dál víc sílí moje touha ponořit se do vln té nádherné řeky, která teče tak blízko pode mnou. Hledám sjezd. Hledám a hledám. Kilometr, dva, pět…. Pořád nic. Pár by jich bylo, ale nemám odvahu. Všechny jsou tak na 50% možného pádu a skončit někde ve škarpě se zlomenou nohou se mi nechce. Mobilní signál je kupodivu všude, ale stejně. Toto je asi jediná chvíle kdy si říkám, že být minimálně ve dvou…. už bychom se cachtali.
Naučeným pohybem šahám za sebe a za jízdy provádím rutinní kontrolu zavazadel. …..PRUSER…..PRUSER……PRUSER…!!!!!!
Ruka která se měla zastavit na baťůžku přidělaném na Topcasu hmátla do prázdna.
KRVE BY SE VE MNĚ NEDOŘEZAL.
Zastavuji, seskakuji… a bezmocně koukám na síťku volně vlající kolem Topcasu. Jááá Idiot. Debil Debilovič. Je to jasné. Když jsem odjížděl od přehrady, zamknul jsem kufr, ale už jsem nezajistil síťku. Bleskurychle vyhodnocuji ztrátu.
Mikina, tričko, rukavice, nákrčník, energetické tyčinky, pár drobností a…. DO PRDELE. Peněženka s asi 2/3 všech peněz. Tak to není co řešit. Otočka a pomalou jízdou zpět.
Ha, ha. Zřetelně slyším hlasy které mně vyprovázeli: „Blázen. Šílenec. Okradou Tě. Taková země…“ Hm, ani to nebylo potřeba. Okradl jsem se sám.
Mercedes jedoucí proti mně zuřivě bliká, troubí a řidič mává z okna. „Ty vole to mám fakt zapotřebí“ myslím si. „Ještě mně tady nějaký kretén rozmašíruje na sračky“. Zastavuji, protože ten blbec jede prostředkem silnice a evidentně nemá v úmyslu mně pustit. Vystrkuje hlavu z okýnka: „Problem?“ a než stačím cokoliv říct, vystrkuje z okna můj baťoh a opakuje už s úsměvem: „Problem?“
Tak TO JE BOMBA!!!! V Albánii ztratím baťoh a Albánec který viděl jak mi spadnul z motorky skočí do svého meďáka a jede za mnou aby mi ho vrátil. Klobouk dolů. Tenhle chlápek si možná ani neuvědomil, jakou službu prokázal své zemi. Protože kdykoliv v budoucnu zavítám do Albánie, vždy budu mít před očima tohoto usměvavého týpka, kterému stálo za to udělat to, co udělal.
Dare (nebo tak nějak se jmenoval) mně pozval na kafe do dělnického baru před nímž jsem baťoh ztratil. Říkám dělnického, protože to byla jedna polorozbořená budova u silnice nad řekou, u které se zastavovali silničáři a chlapi z nedalekého kamenolomu. A parkoviště bylo řešeno tím způsobem, že náklaďáky prostě zůstali stát na cestě a když jel náhodou někdo kdo nechtěl zastavit, tak je holt musel z jedné nebo druhé strany objet. Tím vzniklo jakési improvizované parkoviště uprostřed silnice a silnice se vlastně přesunula do obou postranních příkopů. Nikomu to evidentně nevadilo ?.
Tímto tedy ještě jednou vzdávám hold všem poctivým Albáncům z hor kteří jsou úplně jiní, než máme v Česku obecné mínění.
Je kolem poledne. Konečně nacházím sjezd k řece. Áááách. Nořím se do vln.
Ha, ha, ha. Kecám. Rok 2007 je extrémně suchý. A tak z dravé řeky zůstal jen asi dvacet metrů široký pás vody nejhlouběji po kolena. Parkuji vlastně už v řece, kameny pálí jak čert. Svalím se do vody stylem lehání do vany, když je málo vody. Ale je osvěžující. A jak tam tak ležím v té vodě vidím nějaký kouř. Oblékám se a jdu se podívat. Je to osada uhlářů, chlápci jak z 16-tého století, vyrábějí dřevěné uhlí. Vcelku si mně nevšímají, akorát když se ptám na foto, tak mávají rukou, že ne. A pak že jo. A zase že ne. Nerozumím…. Udělám pár fotek, nabízím lahvinku Fernetu. Nechtějí. Hmmm. Jiný kraj jiný mrav.
Kolem 13.00 se napojuji na Autostrade. Do Tirany je to asi 60 km. Vcelku nuda, jedna vesnice jak druhá. Šeď, špína, nic zajímavého.
Vjezd do Tirany od severu je šokující. Asfaltová Autostrade se mění v prašnou rozbitou polňačku se spoustou osobních aut i náklaďáků. Tak to snad není pravda. Tohle má být příjezd do hlavního města???
Ano, je to bohužel tak. Kvalitní, nebo alespoň jakž takž asfalt mají v Albánii spíš silnice, které třeba před 5ti, 10ti lety vůbec neexistovaly. A ty co existovaly, tak ty už byly a jsou a není potřeba na ně plýtvat novým asfaltem.
Ale abych Tiraně nekřivdil. Všude se čile staví, už cca po 500 metrech je vidět, že zanedlouho se prašný hnus změní v novou moderní čtyřproudovou silnici á la pražská D1. Jenom škoda, že jim nikdo neřekl, že zatáhnout si dálnici do centra skutečně není ten nejlepší nápad.
V průvodci říkali, že ubytování v luxusních hotelích v Albánii je relativně drahé. Ale prý jídlo v nich, není o moc dražší, než v průměrné restauraci ve městě. A tak je rozhodnuto. Mířím do centra, do nejdražšího hotelu v Tiraně, do Tirana Internacional. Koneckonců, měli by zde mít také hlídané parkoviště a tak nemusím z mašiny sundávat všechnu bagáž a v klidu se můžu projít po městě, než vymyslím co dál. Se slovy „Accomodation Reservation“ se nekompromisně hrnu na parkoviště, hlídač zvedá závoru a nic nenamítá.
Průvodce měl pravdu. Za luxusní oběd z hromady mořských potvor, opečených bagetek, džusu a vody jsem zaplatil v přepočtu asi 350 Kč. A to vše v luxusním prostředí, kde jsem byl jediným obskakovaným hostem.
Po vydatném obědě vyrážím do města. Courám se pěšky po ulicích, hlavních i vedlejších, nasávám atmosféru a nechávám město na sebe působit. Ale…vůbec nic se neděje. Žádné emoce. To se mi ještě nestalo. Vždy když jsem někde byl a navíc ještě sám, tak jsem si dokázal danou chvíli vychutnat, nasát tu jedinečnou atmosféru každého místa. A tady nic. To město mě skutečně ničím nezaujalo, nijak na mně nezapůsobilo. Žádné specifické středomořské vůně, žádná jedinečná energie sálající z lidí…
A do toho přichází SMSka od Tomáše, že sestra Mária u které jsem měl přespat v Tiraně se zdržela na Slovensku a musím si zabezpečit přespání jinak.
Je rozhodnuto.
Ačkoliv jsem v této krajině strávil pouhé dva dny, najednou absolutně necítím potřebu zde zůstávat déle. Za ty dva dny jsem zažil tolik, že jsem to ani nečekal. Nechtěl jsem do hor a zanechali ve mně ten nejlepší dojem. Chtěl jsem do měst a jsem z nich zklamán. Mise splněna, můžu se vrátit. Původní plán do Albánie jenom nakouknout z Černé Hory se změnil v dva dny nabité zážitkama. A tak je čas se vrátit. Je kolem 16.00 odpoledne a já vyrážím z nejvzdálenějšího bodu mé cesty směrem na sever, směrem zpět k domovu.
140 km z Tirany na hranice vede po Autostrade a nezabere víc než hoďku a půl. Na hranicích v pohodě, za 10 minut je vyřízeno. Ubytovávám se kolem 20.00 v nějaké malé vesničce už na mořském pobřeží v Černé Hoře. Sbohem Albánie.
6.den – cca 400 km
MNO – Kotor – HR - vnitrozemím Chorvatska – Vrgorac - Makarska
Cesta v pohodě a bez problémů. Jsem už zkušený uživatel chorvatských vnitrozemských silnic a tak zkušeně vyhledávám přejezdy přes menší kopce, křižuji vnitrozemím směrem na sever a užívám si nádherného povrchu a plynulých táhlých zatáček na silnicích téměř bez provozu. Za zmínku stojí snad jenom oběd v obci Vrgorac. V průvodci opěvovali chorvatskou pohostinnost, skvělé pokrmy v soukromých „konobách“ na vesnicích, kde si hosta hýčkají, kde je skvělá domácí atmosféra atd, atd.
Kulo belo.
Za prvé: ve vnitrozemí je spíše výjimkou pokud nějaká malá vesnice má vůbec nějakou restauraci. Cafe bar to ano, těch je vždy i několik. Kafíčko, džus, minerálka. Ale jídlo?
„Ima li tu u blizini neki restoran?“
„Nažalost ne.“
Za druhé: když už na nějaký restoran, nebo gostionu, nebo konobu člověk v poledne narazí, tak je na 90% zavřená.
No ale nic, dorazil jsem zlehka po poledni do Vrgoracu a bingo, restoran měli a dokonce otevřený.
Nebudu zdlouhavě popisovat komickou situaci s výběrem z jídelního lístku, radši to napíšu slovo od slova:
Majitelka: Dobar dan. Želite?
Já: Dobar dan. Molim jelovnik.
Majitelka přináší jídelní lístek. Nabídka bohatá, na to že tady není ani noha steak radši neriskuji (maso dlouho v tom teple nevydrží) a po 10-ti minutách studia lístku volím rizoto.
Já: Rizoto molim.
Ona: Nema rizoto.
Ja(v rychlosti přemýšlím): A imateli plodovi mora?
Ona: Nema.
Já: A što imate?
Ona: Miješano maso na žaru.
Takže z celého desetistránkového jídelního lístku který mně nechala pečlivě prostudovat, měla nakonec jedno nechutné „mixmaso“ ve tvaru nějaké divotvorné placky.
Popravdě, co v té beztvaré placce bylo nevím, chutnalo to nic moc a tak jsem preventivně radši vypil poslední minilahvinku Fernetu kterou jsem neudal coby dárek v Albánii.
Poučení: v Chorvatsku na domácí konoby se skvělou atmosférou kašlu a radši si dám výborné pržene rybice v hnusně turistické restauraci na Makarské :-).
V podvečer překonávám poslední horský průsmyk přes Duge Njive a Hrastovac a pode mnou se rozkládá Makarská, cíl mé dnešní cesty. Za jízdy vytahuji foťák (dělám to běžně když nechci zastavovat) a fotím. A najednou ouvej, asfaltový šlic napříč silnicí, mašina nadskočí, foťák vyklouzne z ruky a letí velkým obloukem do škarpy. Kurva…!!! Do prdele……!!! Dofotil jsem. Mám pro Lukáška chrastítko za 6.000 Kč. Shit.
Zpět do civilizace. Juchúúú. Makarská je plná turistů, nádherné holky courají po chodnících jen v lehkých sukýnkách, hraje muzika, všude spousta lidí. Ano. Tohle mám rád. Tohle můžu.
S ubytováním je ale problém. Potřebuji sprchu jak sůl a tak na poslední dvě noci o kempu ani neuvažuji. Jenomže všude drží cenu 30 EUR za dvoulůžkový pokoj a nechtějí slevit ani když jsem sám. Zloději. Sedám tedy na mašinu a odjíždím z centra Makarské asi kilometr, když tu vidím otevřenou garáž, v ní stojí V Strom DL1000 s chorvatskou značkou a na zdi cedule SOBE.
Taky že jo. V rámci motorkářské spřízněnosti mám noc za 20EUR v luxusním pokoji s komplet vybavením včetně klimatizace.
Noc je mladá, po sprše jsem obživnul a tak vyrážím ještě kolem 22.00 do centra Makarské na promenádu. A čumím jak péro z gauče, protože proti mně se šine část mé jachtové výpravy. Vrátili v Šibeniku loď a vyrazili užít poslední dva dny na Makarskou. Paráda.
7.den – 0 km
Makarska
Co říct. Moře, promenáda, bary, holky. Celé dopoledne proflákáme s Martinem. Snídaně, pak dopolední pivko na pláži, osvěžující gintonik a Martin okamžitě okouzluje Markétu, hezkou Češku která je zde na dovolené s rodiči a mladším bráchou. (Prý ideální konfigurace :-)) Jdeme všichni spolu na oběd, odpoledne se k nám přidává i Honza s Lukášem, dva další členové výpravy.
Večer trochu frajeříme na prosolené asfaltové promenádě kde to nádherně klouže při rozjezdu a nechápu, že jsme sami kdo si tuhle chuťovčičku užívá. Večer testujeme kvalitu gintoniků v jednotlivých barech na promenádě, pak diskotéka a tak dále :-).
8.den – 60 km
Makarska - Split
Je poslední den mojí motorkářské výpravy. Vyrážíme do Splitu, vlak nám odjíždí ve 20.00 večer. Jsme ve Splitu dřív, jen se tak couráme a já jsem překvapen jak hezké je to město. Většina lidí zná pouze průjezd městem, maximálně hnusný trajektový přístav. Ale staré město je fakt hezké a procházka po přímořské promenádě taky stojí za to. Kolem 19.00 už musíme naložit motorky na autovlak a pomalu zaujmout místa ve svých kupé. Za 3 500 Kč lístek za všechno v třílůžkovým kupé nám přišel jako dobrý nápad.
S touhle variantou návratu do ČR přišli kluci a já se pro ni rozhodl proto, že jsem si myslel, že po 8-mi dnech intenzivního ježdění už nebudu mít chuť absolvovat 1200 km zpět do ČR. A taky, že to bude příjemná tečka ze touhle výpravou, že v klidu pokecáme a těch 24 hodin ve vlaku uteče jak voda.
9.den – 0 km na motorce, 1 200 km autovlakem
Split - Praha
A vlastně měli kluci pravdu. Čas utíká docela rychle, vydatně živen pívkama z místního vlakového baru. A kdo nechlastá, tak se poflakuje, pospává, čte si a tak.
Jízda vlakem je prima, nicméně přemýšlím, že 8 dní ježdění na mně mělo přesně opačný než unavující účinek. Čím víc jsem jezdil, tím jsem chtěl jezdit víc. A tak by vlastně těch 1200 km zpět do Prahy po vlastní ose ani nebyl problém. Je totiž velký rozdíl mezi autem které slouží pouze na přesun z bodu A do bodu B a motorkou, kde každý km je vlastně bezstarostným užíváním si.
Příjezd vlaku do Prahy plánovaný na 20.00 se protáhl na 23.00.
Oprašuji motorku od spalin dieselového motoru lokomotivy, mačkám startér a s pohledem na nápis Hlavní nádraží Praha vyrážím na posledních pár kilometrů k domovu.
Kluci, bylo to fantastické.
Tak snad příští rok na Korsice. A že by krátký výlet do Afriky ??