autor: - Eva -

Zpět

"Svět je úžasný…krásné je vlastně všechno na co se díváme s láskou" CH. M. …Deník z Austrálie 19/1…Je 14:30 místního času - sedím v Bangkoku na letišti a v rámci mezipřistání mám asi hodinu času na Thajsko. Respirační systém už zaregistroval změnu teploty, i když to není tak hrozný, protože vlhkost vzduchu je prý v tuto roční dobu nízká. To jsem se dozvěděla od svého spolucestujícího - misionáře z Frankfurtu, který letěl do Kambodže. Celou cestu mi předčítal z bible, což jsem oceňovala pouze do určité doby…asi za to mohlo mé jméno a přívěšek od Filipovi maminky z Medžogurje…Přemlouval mě, abych s ním jela učit chudé kambodžské děti anglicky. O tom, že byl misionář nebylo pochyb - když otevřel svůj omšelý kufřík vykoukla na mě bible, hřebínek s vylámanými zoubky a hamaca (závěsné lůžko)..jinak nic! …V letištní hale jsou krámečky se suvenýry, prodavačky mají kostýmky v kombinaci jedovatě zelená a černá. Na zdi je plastika s motivem kick boxu, ale nechybí ani KFC. Písmo vypadá spíš jako dekorace…ještě 2 hodiny do Singaporu, hodina čekání a dalších 5 hodin do Perthu - jsem mrtvá už teď. …I když jsme se s Paulou neviděly téměř rok poznaly jsme se na letišti okamžitě… 20/1…Paula odešla do práce a já spala až do poledne. Australské horko mi ještě nesedlo (při odletu bylo v Praze -5C, v Austrálii +34C)…při rychlejším pohybu se mi dělalo špatně a tak jsem celý den až do příchodu Pauly strávila ve spodním prádne na zemi v obýváku probírajíce se její zajímavou knihovnou. (Paula si nade vše přála studovat školu pro rangery a tak jsem nemohla najít lepší zdroj informací o australské fauně, flóře, nebezpečenství a první pomoci než v její knihovně). Večer jsme šli na procházku po pláži - teplota klesla díky silnému větru od Indického oceánu. 21/1…Totální pohodička..sedím na lavičce v Kings parku v Perthu. Ráno mě Paula vzala sebou do práce a vysvětlila mi systém kupování lístků na vlak a jak se dostanu zpět. 27 C, ale fouká vítr - teplota je příjemná. Perth mi připomíná Seattle, ale to spíš díky skleněným administrativním budovám. Perth je daleko zelenější, palmy by se v Seattlu taky těžko hledaly a navíc je tu znát vliv staré dobré Anglie. Doprava v Perthu je zdarma. Cestou do parku jsem náhodou objevila galerii Aboridžinů - mají tam krásný věci… Ceny potravin jsou přibližně stejné jako v USA, ale v austr. Dolarech - chleba 1,59, litr vody 1,69, 1 kg jablek 2,99…1 kg mrkve 0,99. Řeka Swan rozděluje město na dvě části. 22/1…Večer mě vzala Paula na večeři do Fremonthu, kde mají mít údajně nejlepší čerstvé žraločí steaky na světě (To už mi tvrdila Tracy o Seattlu také..hmmm). Mňam. 23/1…Většinu dne jsem strávila v knihovně, abych prostudovala co bych chtěla vidět z Austrálie a připravila si plán cesty (před odletem z ČR nebylo na trhu o Autrálii téměř nic k dostání a navíc - není nad místní detailní zdroje s fotografiemi) Knihovna má super systém vyhledávání, je klimatizovaná a ..dá se tam sedět roky. Po cestě domů jsem se stavila v Art muzeu, kde jsem se pár hodin taky kochala. 24/1…Vyrazily jsme do ZOO. Po cestě zpět jsme navštívily Pauliny bývalé a současné boyfriendy (kdo se v tom počtu a jménech má vyznat) a byly jsme pozvané na grilování. Večer jsme navštívily vyhlášenou restauraci, kde jsem ochutnala všechny ty australské potvůrky (klokana, bizóna, krokodýla a emu). Cena byla šílená, ale kdy zas něco takovýho pozřu. (Navíc nikdy nezapomenu na výraz jednoho mladíka, který si odvážně objednal místní specialitu domorodců - smažené, v průměru 1 cm, na délku 10ti cm červy. Taky mu je krásně nazdobili - zapíchané v čerstvém jablku…chudák se málem rozplakal, zvlášť potom co neposlechl radu servírky a červíka si předrozmačkal vidličkou na žlutou hmotu, čímž tomu dal poslední ránu. Teorie je ovšem taková, že tito červi chutnají něco mezi kuřecím masem a mandlemi a jsou plné proteinů…jinak se praží v popelu…) 25/1…Ve 14:30 se chystáme na BBQ (grilování). Dnes má být 39C, takže dopoledne ani moc nevycházíme (ani australani v takovém horku nevycházejí pokud nemusejí, a když musí, tak jedině s kloboukem). V úterý (25/1 byla neděle) chci zajít do cestovky a doladit cestu po Austrálii…čtvrtek snad už konečně odjezd. Během večera jsme shlédli 2 filmy, zatímco se venku roštily ryby, steaky a cibule. A když to všechno bylo hotovo, tak jsme to snědli. 26/1…Austrálie slaví 25. narozeniny. Od rána se všude mluví o večerním ohňostroji, na radio stanicích se hraje pouze australská hudba, lidi jsou vybízeni vzít si sebou večer radio naladěné na určitou stanici a baterku. Kolem 11 ráno vyrážíme do Fremonthu, kde stejně jako v ostatních městech je podávaná snídaně zdarma (emu a bizóní párky v rohlíku) V parku je malé podium, kde se hraje latinsko-am. hudba a pak následuje koncert dvou maníků na kytaru a didridoo. Imigranti, kteří se chtějí stát Australany skládají veřejný slib. Odjely jsme zpět a vyzvedly Paulinu maminku a sestru, které s námi měly večer jít na ohňostroj. Ten měl začít ve 20:00. V tu dobu už se ke břehům řeky Swan valily zástupy lidí s košíky jídla a kolony aut plné veselých lidí se snažily zaparkovat. Mezitím se setmělo a pak to vypuklo - obloha se rozzářila nejrůznějšími barvami a tvary - Austrálie je hrdá…Vše trvalo asi hodinu. 27/1…Ráno jedu do Perthu zabukovat a koupit všechny lístky na autobusy skrz nazkrz Autrálií a letenku do Tasmánie (až na Západ projedu celou Austrálii včetně vnitrozemské posvátné půdy Aboridžinů). Celkem jsem v cestovce strávila 4 hod. ..a se mnou velice ochotný a vtipný agent. Celá cesta mě vyjde na 1420 AD (což se podařilo jako kompromis mezi časem a co nejnižší cenou). Za použití VISA karty při platbě si účtují 20 AD! A tak letím vybrat cash do banky než zavřou. Tam si uvědomuju, že mi limit na kartě nedovoluje vybrat víc než 500 USD/24 hod. Půlku tedy můžu vybrat dnes a druhou až zítra. Uf..500 USD je úplně přesně 710 AD, které potřebuju (díky Bože)..jestli se přes noc změní kurs, tak je po mně! Večer jsme šly s Paulou navštívit jednoho z jejích přítelů - mají si co "říct" a tak mám venkovní bazén jen pro sebe.. Dyson mě prý v den odjezdu, ráno v 5, hodí na zastávku Greyhoundu. 28/1…Do Perthu jsem vyrazila až kolem poledne- stejně musím čekat až uplyne 24 hod., abych mohla vybrat a zaplatit ten zbytek cesty v cestovce. Vše dopadlo dobře..navíc jsem dostala zadarmo od agenta podrobnou mapu Austrálie v ceně 10 AD - když mu pošlu pohled z Tasmánie, kde se narodil. Večer mě vzala Paula ke koním - má 2. V noci jsem balila na cestu až do 2:30 (jak je mým dobrým zvykem) Stan je moc těžký a neskladný na to , abych se s ním tahala 3 měsíce po Austrálii - je rozhodnuto - zůstane u Pauly a já věřím, že koupím lehký stan do tropů v Cambeře. 29/1…Paula i já jsme zaspaly. ..ještě, že mám zbaleno, jen nalít čaj do láhve. I Dyson přijel pozdě o čtvrt hodiny - můj odjezd je ohrožen…Autobus je pohodlný a klimatizovaný. Jezdí 4krát denně tak, že sbírá po cestě lidi, kteří si min. 24 hod. předem telefonicky objednali pick up (nabrání). Řidiči srší humorem..jsou to takoví tátové cestovatelských duší, které vozí křížem krážem s batohama, očima plnýma očekávání a dobrodružnou nedočkavostí…na první pohled je poznat kdo jak dlouho už se takhle vozí (Ti co vypadali jako já po 3 měsících cestování byli nepřehlídnutelní: zaprášení, opálení nebo spálení, se šrámy, schopni usnout kdykoliv a kdekoliv a batoh, účet a žaludek stále prázdnější a prázdnější…) Atmosféra je rodinná. Autobus nebyl plný, takže jsme měli každý pro sebe 2 sedačky - jak se ukázalo i to bylo málo na to, aby se člověk rozmazlený postelí naskládal a vyspal. Zastávky jsou 10 až 20ti min., na oběd hodinové. Po cestě se dá koupit občerstvení, ale můj budget je neúprosný - obložená houska za 2,60 AD musí k večeři stačit. Na videu jsme skoukli Phar Lap, Multiplicity a Sleepless in Seattle. Když se pokouším fotit krajinu z autobusu posílá mě druhý řidič ať si jdu sednout úplně dopředu k čelnímu sklu - paráda. Na první zastávce jsou dokonce zadarmo sprchy!..tak snad zachovám člověčí podobu až do Cambery. Venku už je tma a zrovna koukám, jak mi svítí Jižní kříž do okna…je tak blízko a tak nízko nad horizontem…(vůbec Australská obloha je jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy viděla)….jen natáhnout ruku…je mi nádherně… 30/1…Po noci strávené v nejrůznějších polohách se mi podařilo probudit za svítání. Východ slunce fotit nemůžu , protože se odehrává v pro mě nepřístupných částech autobusu - ostatní ještě spí - nechápu jak to dělají! Na mých hodinkách je 4:30 ráno, ale ve skutečnosti už je víc, protože přejíždíme časová pásma. To zas bude po biorytmu. Dnes večer budeme v Adelaide, kde je o 2,5 hod. více. Můj spolucestující přes uličku je dost…otravuje..už mi i píše vzkazy!..Zrovna tenhle jede až do Sydney, což znamená, že se mnou přestupuje v Adelaide. Já mám ale štěstí na spolucestující. Asi přitahuju narušený typy..a nebo vrána k vráně sedá?…Tak mi teď právě došlo, že do Cambery dojedu v sobotu po obědě a to se dost špatně kupují stany. Takže co dělám? Při každé zastávce, kdy ostatní jedí a odpočívají protahujíce se na sluníčku, Králka běhá po cizím městě a ptá se na sport shop, který musí být co nejblíž, aby jí neujel autobus i s batohem…bezúspěšně. Doufám, že něco bude otevřeno v Cambeře (když už je to hlavní město) i přes víkend, abych mohla v neděli vyrazit na nejvyšší horu Ausrálie - Mt. Kosciousko. Nebo budu muset v Cambeře ztvrdnout až do pondělí a strávit tak v "drahém" hostelu 2 noci. 7 ráno - jsme v Jižní Austrálii, 20 km před kontrolou jídla (všechna zelenina a ovoce se musí při přejíždění hranice odevzdat nebo sníst - Fruit fly inspection point) Přestup v Adelaide mám úspěšně za sebou - jede se dál a na videu běží Kramerová vs. Kramer. 31/1 Svítání se snažím zachytit na fotkách. Na stromech sedí houfy papoušků - růžoví a bílí. Adelaide je docela živé městečko. Podél ulic je spousta kavárniček a restaurací plných lidí…nebo mi to tak alespoň připadá, po těch dlouhých hodinách strávených projížděním krásné, ale jednotvárné červeno-zelené australské krajiny. Do Cambery jsme dorazili ve 13:30. Volám hostel, který inzeruje odvoz ze zastávky zdarma. Ani ne za 5 min. se vezu do Victor Lodge - 16 AD/noc. V recepci mi nabízejí rezervovat transport do Kosciousko Nár. Parku. Odvoz se koná pouze v pondělí, středu a pátek, takže tady stejně ztvrdnu až do pondělí. Alespoň mám čas koupit nějaký stan. Na pokoji jsme 3 ženský - já a 2 holanďanky. Na mě "zbyla" manželská postel…můžu se roztahovat. V ceně ubytování je snídaně, ručník povlečení, odvoz k vlakům a autobusům a můžeme použít erární nádobí na vaření - o umytí je postaráno - to je komfort…ha!..je tu vana!!! Ještě odpoledne se vydávám do města - dostávám asi 4 typy na obchody se sportovními potřebami, které jsou otevřeny i o víkendu. Všechny stany jsou strašně drahý. Nakonec nalézám ve Zlatých stránkách tel. a adresu na shop s použitým zbožím ve vedlejším městečku. Inzerují stan 205 x 150 x 115, 1 kg za 55 AD - příliš krásné na to, aby to byla pravda! Normální stan je menší a stojí 299 AD a váží 2,2 kg…jestli nemyslí celtu..ha ha. Nu což, zítra se na ten zázrak pojedu podívat. Cena a váha rozhoduje. "Barvu všemu, co člověk vidí a slyší a ví, dodává srdce." J.H. Pestalozzi 1/2...Ráno jdu koupit jednodenní jízdenku za 5 AD (jednorázové jízdné se pořídí za 2 AD). Prodavač mi řekl že stojí 7 AD?! Řidič autobusu mi řekl, že mi prodali studentskou jízdenku a musím tedy zaplatit 2 AD! Dost mě to naštvalo, protože za promarněných 7 dolarů můžu jíst 2 dny a peníze mi prý nevrátí. Po cestě jsem se uklidnila, poděkovala řidiči, na kterém jsem si chudákovi tak trochu vylila vztek, za upozornění, že mi ten lístek neplatí a při výstupu na konečné jsem mu vysvětlila co pro mě ta částka znamená. Ukázal mi cestu do shopu, kde mají mít ten skvělý levný stan a pomohl mi na ulici za 5 AD prodat ten cvaklý jenodenní lístek pro děti a studenty! Stan jsem koupila a navíc i nepromokavý přehoz přes stan - pro jistotu. Vše mě nakonec přišlo na 85 AD, celková váha 2 kg. Mám stan, můžu jet do hor! V shopu jsem pak ještě strávila 2 hodiny - měli tam bezvadný knihy o jednotlivých bushwalking trasách s informacemi jak se tam dostat, rezervace, vstupy a mapy...bylo to moc drahý, ale prodavačka mě chápavě posadila do křesílka a nechala mě dělat výpisky. Na zítra 14:10 mám zabukovaný bus do hor. Nakoupila jsem jídlo na celý týden, kdyby se můj pobyt v horách neplánovaně prodloužil - pokud se mi podaří dostat batoh ze země na záda tak je vše OK... 2/2...Tak tímto dnem začíná moje smolné období. Ráno jsem dobalila, doběhla koupit benzín do vařiče a v 10 a.m. vrátila klíč od pokoje.Do 14 hod jsem seděla s plnou polní před hotelem a povídala si s párem (ona z Nového Zélandu, on Američan) Ve 14 hod jsem byla naložena minibusem směr Therbo Village (dějiště zimních olympijských her).Cesta trvala 2,5 hod. Požádala jsem řidiče o vysazení mimo normální zastávku, protože jsem našla skvělý typ na 5-7 denní track. V Jinbany (visitor center Kosciosco NP) mě řekli, že není možné abych se na plánované místo vydala, protože jsou hlášeny bouřky a nebezpečí požáru je tak vysoké, že se v celé oblasti nesmí používat ani vařič. Bylo to velké zklamání, ale někdo mi řekl, že v okolí Therbo je 7 dní co dělat... Tam jsme dorazili kolem 17 hod. a já se dozvěděla, že v celém údolí je zákaz stanování - leda, že bych ještě před setměním vystoupala z údolí asi s 30 kg a navíc bez mapy do 1900 m. Jediné levnější ubytování bylo v údolí YHA hostel (pro nečleny 19 AD) Musela jsem se ubytovat, protože mě nechtěli nechat ani nahlédnout do mapy. Informace jako takové tady vůbec nefungovaly, nutili turisty koupit si mapu za 8 AD...navíc bylo ubytování bez snídaně, pokoje se nezamykaly a navíc dostal každý ráno malý úkol něco uklidit. Ještě ten večer jsem se seznámila s autralským doktorem Johnem a Paulem. John měl jet za dva dny zpět do Cambery a Paul se s ním sveze - prý můžu jet s nimi. To znamenalo mít na celý Nár. Park jen 1 celý den. Ukázalo se, že v údolí je jen jeden pořádný okruh - a ten se dá zvládnout za 1 den, další stezky jsou stovky km daleko. Paul mi dal typ kam vyrazit... Na cestu jsem si vzala jen to nejnutnější a vyrazila v 6 a.m. - čekalo mě cca 30 km a druhý den jsme měli s Johnem a Paulem sraz v 8 a.m. u auta (což se mi hodilo, protože ve 14 hod, mi jel autobus do Morton Nár. Parku) Když jsem vyrazila bylo už světlo a čekal mě 1,5 hod. výstup do 1900 m. V údolí pálilo slunce...Na vrcholu jsem se měla napojit na hřebenovou cestu....Nahoře pěkně fičel vítr, takže jsem okamžitě vybalila šusťáky a flanelku. Cetsa vedla po výstužích ze železa, které tvořily chodník kvůli ochraně místní vegetace. Na rozcestí prudce odbočovala cesta na vrchol nejvyšší hory Austrálie. Nad hlavou mi nízko nad zemí letěly černé mraky, jenž nevěstily nic dobrého. Skoro jsem přemýšlela, že to vzdám...a vítr sílil. Cesta na vrchol byla překvapivě krátká a jednoduchá. Jen ten silný vítr způsobil, že se člověk, ve snaze udržet se na 2 m široké cestě, potácel jak opilec. Na vrcholu byl tak silný vítr, že když jsem chtěla udělat alespoň jednu forku, tak jsem musela foťák položit na kamenný trigonometrický bod (2228 m) vysoký po ramena a rychle zaostřit než se mi zalily oči slzami (pokusů bylo hodně, můžu napsat knihu o ostření za vichřice) Na vrcholu jsem vydržela jen pár minut...Cestou dolů jsem se napojila na hřebenovku, která brodila Snowy River. Cesta byla kvůli silnému větru náročná. Člověk si připadal jako větrolam...chvílema jsem si musela sednout, protože už ani velký úhel náklonu těla na ten vichr nestačil a já jsem se bála, že skončím na Novém Zélandě. Ani jsem si s nikým koho jsem potkávala na cestě nemohla popovídat - stáli jsem od sebe 20 cm a ještě jsme v tom silném větru nastavovali ucho...Místní hory připomínaly Vysoké Tatry - tráva, kameny, skály. Kdysi dávno tudy totiž proběhly ledovce a zanechaly po sobě krásná ledovcová jezera ...a pustinu. Cesta se stáčela zpět a já už jsem byla dost unavená. V dálce byo vidět Hut (bouda pro přečkání nečasu, která v zimě už zachránila spoustu lidí před zmrznutím). Rozhodla jsem se v boudě poobědvat a na chvilku se schovat před ubíjejícím větrem. Uvnitř byla mapa a základní vybavení pro přežití, včetně trochu trvanlivého jídla - nepohrdla jsem a datum výroby mě moc nezajímal... Nakonec jsem zůstala asi 45 min. a pod tíhou únavy se už těšila až tento pochod smrti skončí. Do cíle už to bylo kousek a tak jsem si mohla dovolit na hodinu usnout v trávě. Když jsem se probudila, bylo 18:15, slunce pálilo a obloha byla bez mráčku..i vítr už byl utahaný...morálně mě to posílilo a zvedlo náladu. Vše bylo ozářeno sluncem. K místu, kde jsem chtěla přenocovat už to bylo jen 5 km, takže jsem měla přes 2 hod. čas do setmění. Čekala mě stavba nového stanu. Docela jsem se těšila až ten zázrak vyzkouším...bohužel se mi nepodařilo najít žádné závětří. Musím konstatovat, že stavba stanu bez asistence a v silném větru je zábava, která stojí hodně pevných nervů, nespočetné zlepšování taktiky i techniky a boje - já nebo stan. Ze stanu se ve větru stává nezvladatelné zvíře, které ač přikolíkované se zmítá sem a tam i se stavitelem. Po téměř hodině urputné snahy zkrotit tu změť plachtoviny a prutů, hlasitého monologu a vyčerpávajícího boje jsem postavila něco, co tvarem stan moc nepřipomínalo a já přicházím o 2 kolíky a iluze o v klidu strávené noci. Pruty se ve větru zkroutily dovnitř tak, že když jsem vlezla do stanu (pro dva) nevešla jsem se tam natažená ani já. Batoh podpíral stěnu, která byla nejvíc zborcená větrem a druhou jsem se rozhodla podepřít vlastním tělem. Když bylo dílo zkázy dokončeno, šla jsem se umýt k nedalekému potoku. Večer byl teplý, takže jsem se myla jako za starých dobrých časů - na Evu s čelovou baterkou. Bylo to příjemné, zjistila jsem zotiž, že jsem se na sluníčku spálila. Když jsem se vrátila do stanu obloha byla plná zářících hvězd. Vlezla jsem do spacáku a napadlo mě, že se ani nebojím toho, že jsme tady úplně sama jako toho, že mi vítr zničí stan, nebo uletí vrchní celta. Je asi půl 10, rozhodla jsem se usnout, vstávám v 5:50 a.m. Vítr mě ale znepokojoval...nevěřila jsem, že kolíky udrží stan. Rachot , který ve větru dělala celta ke spánku nevedl...musela jsem se stočit do klubíčka, abych se vešla mezi vyboulené stěny. 2krát v noci jsem nevydržela a šla překontrolovat kolíky. Noc za moc nestála, vůbec jsem se nevyspala, ale za to jsem si nechala pootevřený stan a téměř celou noc pozorovala nádhernou noční oblohu - na jedné straně Jižní Kříž a kousek dál Mléčnou dráhu......Nakonec vzal John do auta 3 lidi a všechny nás vysadil na nádraží Greyhoundu - čímž začíná další pohroma.... "K cestování patří trpělivost, odvaha, dobrý humor, schopnost hodit za hlavu všechny domácí starosti a nenechat se zkrušit drobnými protivenstvími." Adolph von Knigge 4/2...Na nádraží Greyhoundu jsem se rozloučila s Paulem, kterému jel autobus ve 14 hod směr Melbourne a nasedla do autobusu do Golbernu, který již byl přistaven. V pravé poledne se můj autobus rozjíždí.... a já jdu do mdlob - nechala jsem u Johna v kufru jeho auta foťák! Vystoupit již není možné...po prvotním paralyzujícím zděšení padá rozhodnutí -foťáku se nehodlám tak lehce vzdát...ještě si vzpomínám na svou poznámku při loučení s Johnem "Všechno co najdeš v kufru svého auta si můžeš nechat" - jak nerozvážná poznámka, doufám, že ji John nevezme vážně...čeká mě hodinová cesta a já začínám vyvíjet různé varianty plánu jak dostat foťák zpět... naděje je mizivá vzhledem k tomu, že jediné co o Johnovi vím je, že se jmenuje John, jak vypadá a že má v Cambeře strávit 2 dny se svou ženou...V této chvíli jsem však odhodlaná obvolat všechny hotely ve městě...ufff...Ihned po výstupu z autobusu se ptám řidiče na tel. číslo do vestibulu, kde jsem před hodinou nastoupila. Z místního vlakového nádraží volám vestibul a daří se mi přesvědčit paní z informací, aby nechala rozhlasem přivolat k telefonu Paula (podle jeho popisu!) než mi ve 14 hod. ujede - možná ten bude vědět víc o Johnovi..snad i jeho příjmení...Paul mi sděluje, že John foťák opravdu našel a neřídil se mou poznámkou - v kapsičce u foťáku našel mé poznámky v češtině a identifikoval majitele foťáku. John si pamatoval kam mám namířeno a tak řekl Paulovi, že mi nechá v informačním centru mého cílového národního parku (Morton Nár. Park) vzkaz s tel. číslem do hotelu, kde bude ubytovaný a pro jistotu také v hostelu z kterého jsme dnes ráno odjeli. Od mého foťáku mě tedy dělí jen jedno tel. číslo...Rozměňuji drobné na telefonní automat a volám do informačního centra Morton národního parku - dozvídám se, že Morton National Park má 7 informačních center...no, tak to je super!...nikde vzkaz od Johna nemají. Hostel má zapnutý záznamník. Všude nechávám vzkaz s vysvětlením a dosud sedím v Goldburnu na nádraží - teď je už 16 hod...jsem lehčí o 12 AD naházených do tel. automatu. V 17 hod. zavírají informační centra! Nevím, kde budu dnes spát a pomalu , ale jistě propadám panice, že už foťák a 4 filmy nikdy neuvidím - což by byla pohroma - 2 měsíce v Austrálii bez foťáku - je mi z toho nanic. Teď už nemám ani cash a musím najít bankomat a rozměnit další drobné na telefon..Když jsem se vrátila bylo už téměř 17:00. Výpravčí mě volá k telefonu, že mi volá jedno z informačních center - vzkaz nemají. Tak teď už mi zbývá jen jedna naděje - dovolat se do hostelu v Kosciuscu. Jeden železničář už se na to asi nemohl dívat a nechává mě použít telefon v kanceláři. Konečně jsem se dovolala a dostala to číslo. Domlouvám se s Johnem, že mi foťák předají zítra po poledni a svezou mě až do Morton NP, protože to mají po cestě domů. Zbývá vyřešit otázku dnešního noclehu. Druhý železničář mě odvádí do nedalekého domku a představuje mě majitelům, že by mě snad mohli nechat přespat. Pozvali mě na čaj, pak z toho byla večeře, další čaj, nechali mě osprchovat, vyprali mi prádlo (já jsem jim za to umyla nádobí a pomohla dětem s domácími úkoly) a v 21:30 mě zmohla únava a nevyspání v Kosciuských horách a dnešní náročné odpoledne a usnula jsem na matraci, kterou mi rodina přinesla. Mají 4 děti, takže postel už prý volná žádná není...pro mě je matrace komfort, když si představím, že bych dnešní noc trávila na nádražní lavičce... 5/2...Ráno bylo dost času prohlídnout si město, ve kterém jsem neplánovaně zůstala přes noc. Prošla jsem městečko a zastavila se v jedné ze dvou katedrál. Stařičká, ale čiperná babička mě provedla, chvilku jsme poseděly a povídaly, potom mě políbila na tvář a já spěchala koupit kytku, kterou jsem rozdělila na 2. Jedna byla pro mé hostitele a druhá pro ženu Johna. Vyzvedli mě v poledne, hostitelská rodinka včetně dětí se se mnou nechala vyfotografovat na zahradě a naposledy jsme si zamávali. John mě nechal zavolat z jeho tel. karty do Morton NP, který ze dvou vstupních bran je pro mě z hlediska přírodních krás lepší použít (Národní parky jsou v Austrálii min. několik hektarů, většinou však kilometrů rozlehlé a tudíž je tato informace pro pěšího podstatná). V supermarketu jsme nakoupili na piknik a rozjeli se směr Fitz. Falls. Asi hodinu jsme povídali, pili čaj s mlíkem, jedli housky se sýrem a maliny a nakonec se, s pečlivým ujištěním, že tentokrát mám všechno, rozloučili. V info centru byly 2 rangerky. Ta jedna se mi věnovala a ukazovala mi na mapě kam se můžu vydat. Ta druhá jí do toho skočila, že to není nic moc a ať prý na ni do 17 hod. kdy zavírají počkám, že mě sveze na druhý konec parku. Měla jsem cca hodinu na projití West Trim Trailu kolem Fitz. vodopádů. Rangerka se jmenuje Pat - odvezla mě jeapem do opuštěného kempu (sprchy a mapy k dispozici zdarma) a projela se mnou v rámci pravidelné obhlídky území parku. Nakonec mi nabídla, že mi zabukuje nocleh v hostelu v Sydney na neděli a nechá mi v sobotu vzkaz na stanu. A aby toho nebylo málo, sveze mě v neděli do Mittagong, kde mě nabere autobus směr Sydney. Asi 1 km od kempu je pošta a nádraží. Obloha vypadá, že bude v noci pršet a tak jsem hned postavila stan a vybalila věci. Rozdělat oheň na čaj a polívku byla otázka minuty - dřevo bylo suché. V kempu jsem úplně sama.. Už za tmy jsem pojedla a ospršila se. Hned jak padla tma začaly se ozývat ze všech možných směrů prazvláštní zvuky. Většinou ptačí. Některé jejich majitele jsme i viděla - docela velcí baculatí ptáci přelétávající nízko nad zemí, něco jako velcí černí papoušci se žlutými skvrnami po stranách hlaviček. Hlasy se překřikují a ty nejhlučnější znějí jako rrrrrruuuuuuááááááá rrrrrrrrrruuuuuuuuááááááá - těžko popsat.a těžko při této ukolébavce usnout...Je bezvětří - stan má svůj tvar. Je teplo, nechávám stan otevřený, ale ty potvory komáři se dostávají dovnitř i přes moskytieru. V noci se zvedl vítr, obloha se zatáhla a na stan začaly padat kapky deště a větvičky z stromů. 6/2...V 5:58 ráno je o budíček postaráno - místní ptactvo se probudilo a s nimi nutně i vše živé okolo...Neprší, ale obloha je zatažená. Beru si něco málo věcí sebou a vyrážím na celodenní výpravu po místních stezkách. Stan nechávám v kempu - Pat řekla, že je to bezpečné. Pod vodopádem jsou skály a v nich staré štoly...další stezka končí v naprosté divočině...vyhlídka na canyon, přes cestu mi přebíhá první klokan. Největší zážitek dne je stezka vedoucí až na dno soutěsky, kde jsou dvě místa mezi skalami, kde se dá plavat. Je tam příjemná hloubka, dno a stěny tvoří skála a nikdo tu není - takže bez plavek. Sluníčko se při cákání v soutěsce střídá s přeháňkami.. Cesta zpět na vrchol se napojuje na stezku, ketrá vede k vodopádům a dlouhým strmým schůdkám ve skále. Další stezka na prozkoumání vede přes potoky a hustým porostem - takže co nestihl déšť, to dokonala voda na porostu, jímž se člověk musel brodit. To vedlo k totálnímu promáčení. Po cestě se na mě chtěla přiživit pijavice - zakousla se do kotníku nebrajíc ponožku jako větší překážku a vůbec se jí nelíbilo, když byla po několikátém pokusu secvrnknuta...K večeři byly hrozinky a ovesná kaše. Vyzkoušela jsem dosud nepoužitý MSR vařič. Národní park neshořel, ale já se musela jít osprchovat, protože strašně špiní. Už zase někde hřmí. Za chvíli vyrazím do nedalekého městečka objednat greyhound na neděli. Ve 20:15 jsem vyšlápla šílený kopec k telefonní budce. Asi ve 21 hod. jsem se začala vracet zpět. Byl teplý večer a jasná obloha...rozhodla jsem se absolvovat jednu stezku, která mi byla Pat doporučena projít za tmy. Nevěděla jsem proč za tmy - nechám se překvapit. Vyrazila jsem tedy směr Glow Worm Glen. Nenapadlo mě, že to bude tak daleko, ale když už jsem se rozhodla - asi 2 km se šlo lesem...svítil měsíc, takže baterkové světlo bylo spíš na obtíž. Jak jsem procházela potmě lesem, byly slyšet zvuky prchajících vyplašených wombatů a klokanů - když si oči přivykly tmě viděla jsem jejich siluety. Potom se cesta začala klikatit a najednou prudce klesat...objevily se strmé dřevěné schody do hloubky a po jejich opatrném zdolání jsem se ocitla na nějakém dřevěném pódiu. V této hloubce už byla úplná tma...pod pódiem musel protékat potok nebo malá řeka, ketrá byla vedená soutěskou. Tu tvořily kolmé skály...a najednou jsem to uviděla...cíl mé noční výpravy...na černé stěně přede mnou svítily dlouhé šňůry světle zelených světýlek v několika řadách - byl to úžasný pohled a ohromný zážitek...musela jsem se začít usmívat..tohle se nedá vyfotit a já se o tu krásu nemůžu s nikým podělit...začala jsem vzpomínat na všechny, kterým bych byla ráda toto vše ukázala. Zpátky se mi už nechtělo jít stejnou cestou, neměla jsem sebou mapu, ale riskla jsem cestičku, o které jsem si myslela, že vede zpět do kempu. Po chvíli chůze jsem napravo slyšela houkat vlak a věděla jsem, že směr mám správný. Cestička vedla mezi hustými keři s přírodními schůdky. Byla uzoučká - takový zelený tunel. Vyšla jsem na William Street, ketrá se stáčela ke kempu. Došla jsem unavená ve 23:15 a tvrdě spala až do 9 hod. 7/2... Sobotní ráno - začínám cítit svaly z Kosciusca a tak jsem se rozhodla udělat si "lazy day" V klidu jsem se nasnídala, uklidila ve stanu a rozvěsila prádlo, které přes noc neuschlo. Asi v 10 hod. přijíždí auto a paní se mě ptá, jestli se jmenuju Eva... Je to Lynda, kamarádka Pat. Měla pro mě vzkaz od Pat, kdy mě vyzvedne v neděli. Lynda se mě ptá, jsetli bych s ní a ještě jednou její kamarádkou nechtěla jet se podívat do Wanbeyan jeskyní. Stavily se pro mě v 10:30. cestou jsem nakoupily a vydaly se na 62 km prašnou, kamenitou a klikatou cestu, ketrá vedla horami a objížděla údolí pod námi tak dlouho, až jsme se dostaly na dno. Přejely jsem most přes řeku a našly krásné místo na svačinu na břehu řeky. Na druhém břehu se pásli divocí koně. Koláč a kandované meruňky rychle zmizely. Lynda je manager této turistické oblasti a tak nám zasvěceně ukazovala kde se co nachází a získala pro nás lístky pro vstup do krápníkových jeskyní zadarmo. Jeskyně se podobaly těm u nás, ale byly hlubší. Některé krápníkové vodopády měly čokoládově hnědou barvu a vypadaly tak lákavě, že se chtěl člověk dotknout, ne-li si líznout. Průvodce nám řekl, že hnědé zbarvení mají proto, že se smísily s netopýřími hovínky, které v tom místě měli u stropu hnízdo...Chuť nás rychle přešla...Jeskyně byly objevené v r. 1828, když se lidem co tudy procházeli zatoulali koně. Zpět jsem přijely v 19 hod. a to už se mi zavírali oči. Je víkend, takže po návratu zjišťuji, že mám spoustu sousedů s kazeťáky..a dětmi, ketré systematicky zakopávají o stan ve kterém se pokouším usnout...ještě, že zítra popojíždím...Lynda a Sue se pro mě staví zítra ráno v 8:45 - jsme pozvané místním průvodcem na stopovací výpravu národním parkem. Lynda mi na dnešní noc nabídla postel u ní doma, ale není nad čerstvý vzduch (s diskotékou J) Doufám, že mí sousedé budou alespoň ráno dlouho spát... "Sňatek duše s přírodou zúrodňuje rozum a probouzí fantazii" Henry David Thoreau 8/2...V noci byla bouřka a hodně pršelo...ale já jsem spala jak zabitá až do 7:30. Osprchovala jsem se a začala balit, abych byla připravená až mě příjde vyzvednout Lynda. Vše bylo téměř sbaleno, ale stan a částečně spacák byly ještě mokrý když v 8:15 přijela Lynda. Přijela mě prý zkontrolovat, jak jsem přežila ten nečas. Vzala mě sebou domů, abych si usušila mokré věci u ní v garáži a společně se Sue jsme posnídaly. Potom jsem přejely ke (shodou okolností dalšímu Johnovi) a jeho ženě. John je bushwalking průvodce. Mají domek kousek od stezky, ketrou jsem se vracela ze soutěsky. John nás vzal do této soutěsky za denního světla. Dozvěděla jsem se, že ta zelená světýlka jsou červíci, kteří svítí ocáskem a tak přitahují hmyz, jenž chytají... a papají. Potom nás náš průvodce vedl různými zvířecími stezkami (věděl o každé rostlince a ptáčkovi). Viděli jsem termitiště a jejich důmyslný klimatizační systém.Termitiště je postaveno u stromu, z něhož se termiti živí bakteriemi. Jsou světloplaší, takže nejsou přes den moc vidět. Procházeli jsem kolem chodbiček v trávě a nor wombatů, kteří si svým trusem značkují své teritorium. Pak jsme vešli do tea tree háje s eukalypty (při rozetření listů mezi prsty se všude šíří známá vůně prodávaná v Čechách v drogeriích a lékárnách). Viděli jsme krásně modré šišky, ketré jsou ve skutečnosti trus ptáků, kteří se živí modrými bobulemi a pozorovali samečky, kteří přitahují samičky tím, že shromažďují vše modré. Viděli jsem stromy, které vypadaly trochu jako palmy - rostly po patrech, zelené vždy jen v posledním patře. Některé byly až 80 let staré. Časem odumřou a zůstane z nich jen jakýsi kmen bez té horní zelené části, a i ten se časem rozpadne, protože to není dřevo. Z tea tree stromu sloupávají aboridžinové kůru na kterou malují výjevy ze své úžasné mytologie. Didridoo se "vyrábí" ze stromu, který uvnitř "vydlabali" termiti, takže je vnitřek dutý a aboridžinové si jen vyberou strom těch správných rozměrů. Fikané, že? Nakonec nás John pozval domů na kapučíno. Měl na to z 50 let staré vybavení z Itálie nádherných baculatých tvarů - takový víceúčelový překapávač. Na dřevěné verandě jsme usrkávali ten lahodný nápoj s jemnou hustou pěnou posypaný čokoládou a rozvinula se diskuse o tom, jestli se skutečně stalo to, co jsem se dočetla v australském bestselleru podle skutečné události. Jedna australská rodina si vyrazila v 70. letech na rodinný výlet k hoře Uluru (název aboridžinů), jinak Ayers Rock. (Což je mimochodem největší monolit na světě, jedno z posvátných míst aboridžinů.... viz později) a jedné noci při kempování údajně vnikl do stanu divoký pes dingo a unesl malou holčičku. Okamžitě se zahájilo pátrání, ale holčičku, ani její ostatky se nikdy nenašly, jen trochu krve...místní znalci se však dosud přou o to, že dingo by něco takového neudělal. Rodiče byli vyšetřovaní, ale ani vraždu se nikdy nepovedlo prokázat...případ zůstal neuzavřen...(dnes již není možné u hory kempovat...autobusy přivezou návštěvníky k hoře a do určité doby je zase všechny posbírají a odvezou zpět k místu, kde jsou ubytovaní).... Asi ve 14 hod. přejíždíme zpět k Lyndě, k obědu je kuře a zeleninový salát - jak se teď vrátím k vločkovité stravě to nevím... Pak si mě Lynda vyměnila s Johnem a ten mě odvezl k místu, kudy má projíždět autobus směr Sydney. Autobus měl přijet v 16:05, ale když ani v 16:35 nepřijel, zavolali mi z info centra, že zjistili, že se změnil jízdní řád - to je dobré vědět. Autobus přijel až v 17:00. Po výstupu v Sydney volám hostel - zbyla jim jediná postel. Na nádraží Greyhoundu zrovna někdo opouští Sydney a vrací pass na dopravu po Sydney, ketrý platí až do 10/2 do půlnoci - což je zrovna den, kdy odlétám do Tasmánie. Člověk z Greyhoundu mi ten pass dal zadarmo, takže můžu 1,5 dne jezdit po Sydney zadarmo - jupíííí. "Cestovat by měl jen ten, kdo se rád nechává stále překvapovat." Oscar Maria Graf Stále čekám na nádraží Greyhoundu až se z hostelu uvolní řidič a odveze mě k místu, kde strávím dnešní noc....OK..změna plánu...Ten člověk pracující pro greyhound mi nabídl ubytování - nevypadá nebezpečně a je menší než já...Bydlí v hostelu za kanceláří, kde pracuje jeho bratranec. Požádala jsem toho dobrého hocha o I.D. (nějakou identifikaci) s tím, že si jdu zavolat, aby někdo věděl, že měním plány a nebudu spát v hostelu. Ten hoch mi až do zavíračky (22 hod.) půjčil svůj řidičák, který přede mnou vytáhl z kapsy uniformy. Nemám komu zavolat (mamina by byla určitě ta úplně poslední instance, která by něco takového měla vědět), ale jestli se má dnes něco stát, tak je za to odpovědný Julius Abdullah, 3 Tigris Way, Beechboro, nar. 7.4. 1971, řidičák byl vydán ve WA a vyprší 12.8.1998, s číslem 3848461. Riskuju? Nevím..trošičku asi, ale vím kde pracuje a vidělo mě tam spoustu lidí. Snad ty dva dny v Sydney přežiju bez úhony. Čekala jsem až do 22 hod., kdy se zavíral Greyhound. Abdulah mě vzal taxíkem do Kings Cross čtvrti (to je ta, kde se pravidelně koná festival gayů), kde bydlí. Vyklubal se z něj gentleman - půjčil mi pyžamo, ketré ještě rychle vyžehlil a pozval mě na večeři do Thai restaurace. Před usnutím jsem ještě obdžela masáž chodidel a ramen - bez nároku na "odměnu"...já má snad nějakého anděla strážného. "Buď vždy čistý a jasný. Vždyť ty jsi to okno, kterým se musíš dívat na svět." George Bernard Shaw 9/2...A. je zvyklý dlouho spát, takže se potichounku oblékám a potom si čtu a dopisuju deník dokud se neprobudí. Pak mi pomohl s prádlem do prádelny a než se prádlo vypralo a usušilo tak jsem objevila obchod s filmy s velice zajímavou cenou. Takže jsem hned koupila tři balíky po dvou. Potom jsme se vrátili a já jsem byla představena bratranci Abdullaha, který má z druhé strany cestovní kancelář. Povídali jsem asi do půl 1, kdy musel A. do práce. Jela jsem s ním metrem do centra, kde jsme se rozloučili a já šla objevovat Sydney. Ve 22 hod. jsme měli s A. sraz u Greyhound station, kde pracuje. Prošla jsem Liverpol street do Hyde Parku, prohlídla si památník věnovený obětem 1. světové války, pokračovala jsem Autralian muzeem, kde právě probíhala putovní výstava pavouků - pěkní mackové - ačkoliv mi pavouci nejsou příjemní a jejich společnost vůbec dobrovolně nevyhledávám, tak musím říct, že jsou strašně zajímaví. Někteří mají tak důmyslný způsob házení "sítí" na kořist, že se jejich technice nezbývá než obdivovat...(nedávno jsem četla, že tarantule je samečkožravá a tak pokud se chce sameček bez úhony dostat před pářením do hnízda, musí vysílat speciální signál, aby ho samička nezařadila do své diety, mezi kterou patří vše co se projde kolem hnízda. Po páření sameček ví co ho čeká a dobrovolně se nechává sežrat pro blaho svých budoucích potomků) Pak jsem prošla katedrálu a odbočila do botanických zahrad - konečně klid - Sydney je přece jen rušné velkoměsto s ještě rušnější dopravou a spoustou lidí. Zahradama se prošlo až na nábřeží kolem něhož vedla asfaltová stezka. Běhalo po ní dost sportovních nadšenců a maminy s miminky přikurtovanými v terénních trojkolkách. Zprava foukal příjemný větřík od moře a sluníčko svítilo do očí. Tak jsem pomalu došla až k Opera House, jejíž tvůrce se nechal inspirovat tvarem napnutých plachet lodí, kterých je tu v přístavu určitě dobrá stovka. Opera House je otevřený a tak vcházím dovnitř. Vystoupala jsem do 2. patra a spolu s dalšími náhodnými návštěvníky pozorovala moře a přístav. Nepobyla jsem dlouho...právě mělo začít představení a já jsem mezi všechny ty dámy ve večerních šatech, procházející se po červeném koberci, se svými botami do hor a baťůžkem moc nezapadala...Chvíli jsem poseděla v přístavní oblasti a pozorovala ten cvrkot kolem sebe...začaly se rozsvěcovat první pouliční lampy...Kolem 8 p.m. jsme dorazila k Observatory - show mělo začít v 8:15. Počkala jsem až do otevření i když jsem nebyla objednaná - vzali by mě, ale neakceptovali kreditní karty a navíc by představení skončilo až ve 22 a to už jsme měli sraz s A. - bez něj bych zpět netrefila. Trochu mě mrzelo, že jsem Australskou oblohu nemohla obdivovat i zblízka. A tak jsem se odebrala St. George street ke Greyhound station...kolem 23 hod. jsme po tom celodenním chození po přelidněné Sydney usnula ještě dřív než se z koupelny vrátil A. 10/2...A. má volno, takže mi slíbil, že se mnou stráví můj poslední den v Sydney. Než se probral zabalila jsem k odletu do Tasmánie a prošla kulturní program Sydney. Moc bych chtěla vidět vyhlášený Darling Harbor, IWAX - největší obrazovka na světě a akvárium. IWAX promítal od 14 hod. Amazonii a tak jsme odnesli moje batohy do Greyhound station, kde mi je hlídal A. kamarád. Sedli jsme na tramvaj a odjeli do Darling Harboru. Začalo pršet a A. měl hlad. Bylo už 12:30 a tak jsem poprvé v životě ochutnala kuřecí kebab - móóóc dobrý. Promítání v IWAXu trvalo 40 min. - bylo to super, občas člověk musel zavřít oči, protože se mu při leteckých záběrech Macchu Picchu točila hlava. Škoda, že jsme nemohli vidět i dokument J. Krakauera o tragické výpravě na Mt. Everest, který byl na programu...možné je to tak lepší, určitě bych ho probrečela...Pak jsme pěšky došli k Central station - A. si objednal kafe a já jsem ochutnala vegetariánskou zmrzlinu (kiwi a vanilka, no cholesterol, no animal fat, no animal diary...nevím co tam tedy ze zmrzliny vlastně zůstalo - soya, která chutnala jako zmrzlina J). A. využil příležitosti volného dne a tak jsme šli pozdravit "pár" jeho přátel. Musím říct, že A. má spoustu přátel a je velice oblíbený. Všude byl nadšeně vítán - většinou to byli, stejně jako A., přistěhovalci, kteří si založili v Austrálii živnost. Jeden A. přítel byl z Řecka - zahradník - ustříhl mi nádhernou rudou růži, byl to moc milý usměvavý stařík. Koupila jsem si lístek na autobus na letiště a v 17:30 se vydala směr Tasmánie. Po příletu do Hobartu jsem se ubytovala v hostelu přímo nad Irskou hospodou. Právě je na programu kytarové blues a tak odkládám vybalování... Dala jsem si malý pivo, které mě dokonale uspalo a tak se jde na kutě. 11/2...Vstala jsem až v 9 a.m. Konečně jsem došla na poštu a poslala všechny pohledy z hor, Morton NP a Sydney. Pak jsem se vydala hledat informace. Koupila jsem mapu Overland Tracku a Frenchmans Cap Tracku a pass pro vstup do obou národních parků. Na autobusovém terminálu jsem koupila lístek na autobus, který mě zítra odveze na začátek Overland Tracku (vyhlášený tasmánský přechod hor, který trvá průměrně 6 -9 dní dle počasí) Autobus by měl vyrazit v 7:40 a.m. a na místě bude asi ve 3:30 p.m.). Potom jsem prošla Barrak St. podívat se na second hand backpackrů. Než jsem ho ale našla, objevila jsem indickou restauraci typu "hare hare" - kde mi poradili, že naproti je obchod s potravinami, kde se neplatí za balení, každý si nasype do pytlíku kolik potřebuje. Rozhodla jsem se tam nakoupit na 14 dní. 2 kg oatmealu, 1 kg rozinek, sušené ovoce, čaj, 250 ml stáčeného slunečnicového oleje, kus-kus, koření a sušené mléko. Po cestě do knihovny jsem ještě dokoupila 2 polívky a čokolády. Celý nákup jsem složila v pokoji a šla ještě pro benzín do vařiče. Cestou zpět jsem úplně promokla při přeháňce. Začala jsem balit do hor a zjistila, že se mi ztratil ručník. V 19 hod. jsem si řekla, že když už mám 14 dní jíst ovesné vločky, tak ať se naposledy pořádně najím a vrátila se zpět do té barevné útulné hipie vegetariánské restaurace. Do hostelu jsem se vrátila asi v 8 p.m. Nějaký kluk (při mém příjezdu vyráběl hezký lampiony, takový "barevně oblečený nestříhaný hipie" človíček) se mě zeptal, jestli bych s nimi nechtěla jít do kina, hráli od 8:45 p.m. "The well" (nedávno tento nezávislý australský film dávali na ČT2) Rychle se snažím něco do odchodu zabalit a vyčlenit věci, které si nechám na 2 týdny v hostelu - stejně jsem to nestihla. Po cestě "domů" byl úplněk. S ostatními lidmi z hostelu jsme se shodli na tom, že nám chutná čokoláda a tak jsem jednu koupila - rychle zmizela. Já jsem pak kolem 23 hod. vytáhla batoh na chodbu, že dobalím. Vyráběč lampiónů si přisedl ke mě na zem, uvařil čaj a tak jsem víc než balila spíš klábosila. Pak se k nám začali přidávat další lidi co se původně snažili projít kolem mých věcí. Jeden z nich, z Lancestonu, mi nabídl, že mě ráno v 7 a.m. sveze na autobus (že mu prý nevadí ranní vstávání) Domluvili jsme se, že ten kdo se vzbudí první půjde probudit toho druhého. Pak šli všichni spát - to už bylo asi 1:45 ráno a já dobalovala. Než jsem se dostala do postele byly 3 ráno. Lampionista mi půjčil deku na spaní (spacák už jsem měla sbalený), ukradl pro mě v hostelu "nový" ručník a slíbil mi, že mě malý baťůžek s věcmi, které si neberu sebou na přechod hodí do recepce. "Naučil jsem se příliš od života neočekávat. V tom je tajemství veselé mysli a důvod, proč místo zoufalého zklamání zažívám příjemná překvapení." George Bernard Shaw 12/2...Ráno jsem se vzbudila v 6:45 bez budíku. Dala jsem si sprchu a než bylo 7 a.m. seděl už "můj řidič" na schodech. Počkal se mnou až do příjezdu autobusu. V autobuse byla docela zima. Než jsme přijeli do Cradle Mountains třikrát jsme přestupovali a já se snažila ještě rychle něco sníst. Nakonec nás řidič vyložil před Mt. Cradle Lodge. Bylo půl čtvrté odpoledne. Volám Hinchinbrook Island, kde se musí měsíc dobředu zabukovat povolení ke vstupu. Řidič autobusu se nám snaží zavolat shuttle bus, který nás má dovézt na ranger stanici a snad i na začátek Overland tracku (8 km od Lodge) Ale autobus nepřijel. Mezitím začalo pršet, zatáhlo se a ochladilo. Rychle měním šortky za teplé oblečení - jsme v horách. Pak jsem sešla 200 m do ranger stanice. Zjišťuji, že jsem v hostelu nechala zakoupený pass do nár. parku, ale naštěstí mám u sebe potvrzení o platbě Visa kartou. Ranger byl tak hodný, že zavolal do Hobartu do info centra, kde jsem koupila pass a zjištěné číslo passu mi napsal na druhou stranu potvrzení o zaplacení. Pak se mi ještě snažil zajistit odvoz na začátek Overland tracku. Mezitím jsem bavila celou rangerskou stanici tím, že se mi nedařilo dostat na záda těžký batoh. Ranger byl veselá kopa, přišel ke mě, nasoukal mě do batohu, položil mi ruku otcovsky na rameno a řekl, že když v horách přežiju blizzard, tak už se nemám čeho bát... Na začátek tracku mě nakonec odvezl jeden mladý holandský pár, který cestoval dodávkou po Austrálii už rok. Než jsme se rozloučili dali mi na cestu ještě náhradní palivo do vařiče - předpověď počasí nezněla povzbudivě - (0,5 l nafty) a tel. číslo na svou známou v Sydney, která bude mým kontaktem. Pokud jí nezavolám kolem 23/2 zavolá do parku, aby mě začali hledat... (což je v Austrálii normální procedura. Všichni se před vkročením do nár. parku musí zapsat a na konci cesty zase odepsat z deníku, který ranger každé dva dny kontroluje - jestli se počet došlých rovná počtu těch co se vydali na cestu, v opačném případě se volá helikoptéra) Když jsem konečně vyrazila bylo už 6 p.m. a silně pršelo. Věděla jsem, že k prvnímu hutu (přístřešku) je to 5 hod. a to nezvládnu. Po prvních minutách na dešti mi došlo, že goretex nepomůže. Botama mi protékala voda, zmokli mi vlasy a od stehen dolů jsem byla durch. Navíc hned první úsek byl proti větru do klouzavého kopce. Jako vždy, když se pro mě situace nevyvíjí dobře pomáhám si hlasitým monologem...Ve 20 hod. jsem procházela kolem Kitchen Hut (emergency hut - není dovoleno přespávat, pouze ve stavu nouze). Usoudila jsem, že můj stav je dost kritický a rozhodla se zůstat. Do setmění zbývala hodina a při představě, že to co nezmoklo do teď zmokne než postavím stan jsem neváhala. Svlíkla jsem se z mokrého (šance, že to do rána uschne prakticky neexistovala) Věci jsem rozvěsila a postavila na čaj. Hned jsem rozestlala a vzala si horký čaj do "postele". Bylo mi sucho a teplo. Ne dlouho. V noci ještě víc klesla teplota, za okny fičel vítr a já jsem zimou nemohla usnout. V podstatě jsem ji celou procvakala zubama. Ráno v 7 už jsem nevydržela. 13/2...Musela jsem vyjít do toho nečasu čůrat. Už zase poprchávalo, na bobečku jsem pozorovala wallabies (menší forma klokanů), kteří kolem mě hopkali, a mlhu, jenž se válela po skalách. Uvařila jsem polívku a přemýšlela, jestli si vzít suché věci, nebo se obléci do mokrého - co když bude ještě hůř?! Oblékla jsem se do mokrého, ale vzala si suché ponožky a přes ně ještě igeliťáky. Při chůzi jsem se přece jen zahřála. Měla jsem radost pokaždé, když se na chvíli rozestoupila mlha - okolí bylo krásné, ale málokdy vidět. Potkala jsem pár lidí v protisměru - až do soboty (dnes je pátek) má pršet. Už jen 2 dny! Kolem 10 ráno se mlha začala trhat a už to bylo veselejší. V 10:30 jsem chtěla vyrazit na vrchol Barn Bluff (1559m) - jedna ze side walks na hlavní trase, ale došla jsem jen do půlky - bylo tak zamlženo, že bych z vrcholu stejně nic neviděla. Pak už to bylo jen kousek do údolí do Water Fall Hut. Ten mě velice příjemně překvapil. Celkem nová stavba se sklem v oknech, dřevěné palandy, 2 stoly, lavice a kamna, na kterých si už ostatní sušili věci. (Nic jako hut ve kterém jsem strávila předešlou noc - jediné co se o něm dá říct je, že do něj nepršelo..prostě nejnouzovější stavba). Skoro vše mi uschlo než jsem si uvařila ešus ovesné kaše. Venku je téměř jasno, ale fičí vítr. Za hutem je zdroj pitné vody - doplňuju zásoby. K dalšímu hutu (Windermere) je to jen 3 hod. cesty - mezitím je ale jeden side walk - Innes Falls....Jezero nebylo ani tak studené jako vítr, který tam foukal. Na koupání to nebylo, ale alespoň po kotníky, to nohám moc pomohlo. Do Windermere Hutu to byla eazy cesta téměř po rovině, ale už jsem toho měla pro dnešek dost. Takže v 7:30 p.m. jsem dorazila a byla jsem ráda. Hned jsem rozestlala a šla se k místnímu jezeru umýt. "Šťastný je ten, kdo se nezdá šťastný jiným, ale sobě." Seneca 14/2…V 7 ráno jsem se probudila. Udělala jsem si polívku a asi v 8:45 vyrazila. Venku poprchávalo a byla mlha. Kolem 11 se mlha rozestoupila a vysvitlo sluníčko. Cesta Overand tracku je z větší části pokryta dřevěnými podlážkami. Za prvé, aby backpackři chodili jen po vyznačených cestách a neničili tak národní park - přírodu si Australani bedlivě střeží - a za druhé, aby cesta byla bezpečnější. Za deště a mlhy jsou úseky, které se opravují a nejsou na nich prkna, kluzké a nezřídka se člověk brodí po kotníky v blátě. Čím víc lidí tímto úsekem projde, tím hlubší blátíčko. Když svítí sluníčko a prkna jsou prohřátá opalují se na nich malé černé ještěrky. U hutů jsou postaveny ekologické latríny - v případě potřeby je třeba trochu plánovat a vzít v úvahu vzdálenost a výšku...musí se po strmých schůdcích vystoupat ke kabince a doufat, že tam zrovna někdo netrůní. Místo splachovadla se vezme lopatka a výkon se posype směsí pilin, které se při prokládání s nestrávenými zbytky a močí změní v ekologický humus. Ten je jednou za čas vyvezen do lesa, kde se stane jeho součástí. V celém parku je zákaz používání mycích prostředků - nevím jak to dělají ostatní, ale já osobně odbíhám s 1,5l láhví s vodou do lesa a snažím se v ní celá umýt, samozřejmě se jedná hlavně o symboliku. Jinak je nepsaným pravidlem, že kdo vchází do hutu zuje si před vchodem boty a ponožky - důvod je zřejmý... Cesta vedla téměř celou cestu do kopce. Ve 14 hod. jsem dorazila do hutu. Na rozdíl od ostatních mám ohromnou výhodu, nemusím se zdržovat rozhodováním co si udělám k obědu - že bych si dnes dala ovesnou kaši?.. Kolem 16 hod. jsem se rozhodla vystoupat ještě večer na Mt. Oakleigh (1280m) a přespat v hutu. Únava se kumuluje. Batoh je čím dál těžší a přestávky se množí. 15/2... Opět jsem se probudila v 7 ráno. Podařilo se mi opustit hut jako prvnímu, ještě před 8:30. Cesta vedla hned od hutu do kopce, kde mě předběhli dva muži. Ty jsem potom znovu míjela když se rozhodovali, kterou ze dvou hor zdolají. Rozhodli se šplhat na Mt. Ossa. Batohy jsme ukryli pod stromy a vyrazili. Nejdřívě se vyšlo do prvního kopce, pak se prošlo údolíčko a začalo se šplhat strměji. Poslední úsek už se lezlo po skále. Vrchol byl placatý s nádherným mechem a krásným výhledem do okolí. Když jsem začala sestupovat přicházely zástupy lidí. Dole jsem se rozhodla neuvařit oběd, ale vzít si čokoládu a místo noclehu v Kia Ora to do setmění dotáhnout až do Windy Ridge hutu. Rozešla jsem se rychlým krokem, když jsem asi po 10 min. zjistila, že jsem někde vytrousila mapu a začala se stejně rychle vracet. Na rozcestí seděli nějací lidé, kteří mi řekli, že nějaký mladý muž našel moji mapu, ale myslel si , že ji ztratil někdo kdo šel nahoru a tak ji vzal směr "top". Prý když si pospíším, tak ho ještě zastihnu na prvním kopci. Shodila jsem batoh a foťák a rozběhla se vyšplhat Mt. Ossu podruhé. Na prvním kopci už jsem byla dost hotová, zastihla jsem nějakého muže, který věděl kdo má moji mapu. Nabídl mi, že mi dá svou a až potká toho s mou, vezme si ji. Byla jsem mu vděčná, nemusím každou horu zdolávat dvakrát... Sebrala jsem ze země batoh a věděla, že dnes v noci budu spát v Kia Ora hutu. Tam jsem došla asi v 16 hod. U Kia Ora jsem potkala jeden pár z Oregonu, který mě pozval na domácí pizzu, kterou měli k večeři - byla skvělá. Uplácaná na kusu igeliťáku a opeklá na víku od ešusu - určitě byla lepší než ty z pece...Později dorazila skupina s dvěma průvodci (jeden z nich měl mou mapu). Průvodci jsou dva studenti, kteří si o prázdinách vydělávají ohromné peníze tím, že převádí lidi, kteří zatoužili po dobrodružství, ale chtějí, aby se o ně někdo po celou dobu staral, přes hory. V tomto případě tvořilo skupinu asi 8 žen ve věku 40 - 60 let. Chudáci průvodci tahají každý v batohu 40 kg, kde mají všechny stany a jídlo pro své lidi. Sami spí pod širákem. Lidé ve skupině si nosí jen pár osobních věcí. Průvodci tento druh brigády očividně milujou - jsou samá legrace a vyzařuje z nich pohoda. Nutno říct, že i s tak těžkými batohy chodí dost rychle. V noci se mi zdají šílené sny, ale už je trochu tepleji (když jsem si dělala k večeři polívku tak jsem zjistila, že mi ztuhl česnekový olej, který byl u polívky přiložen). "Jen když za něčím jdeme s láskou, přidruží se štěstí." Johannes Trojan 16/2...Budíček opět v 7. Ale protože jsem si povídala s lidma v hutu, podařilo se mi opustit hut až po 9 hod. Cesta začala do kopečka. Brzy jsem dohnala skupinu studentů z Melbourne, které potkávám od začátku. K vodopádům jsem šli spolu. Batohy jsme nechali u cesty a sešli prudký svah k vodopádům. Tam jsem potkala skupinu žen s průvodci Česťou a Benem. Pozvali mě na oběd - zítra dojdou k jezeru St. Clair a jídlo už nebudou potřebovat - ráda se obětuju a trochu jim s ním pomůžu...Začalo pršet, pak svítilo sluníčko a nakonec začaly padat kroupy - normální blázinec. Seděli jsme pod provizorní celtou, dámy měly skvělý servis: horká čokoláda, čaj, kafe, mlíko, čerstvá zelenina, rybičky, salám, klobása, tvrdý sýr a sušenky s oříškovým máslem a marmeládou. Ben šel napřed připravit tábor na noc a postavit stany a já jsem se s Česťou a skupinou vydala k dalšímu vodopádu směr Windy Ridge hut. Celou cestu Česťa skupině vyprávěl o národním parku, o každé zvláštnosti a historkách které tu kolují. Vyprávěl s takovým nadšením jako by to vyprávěl poprvé, skutečný profesionál. Skupina mě opustila kousek od hutu - tábořili v lese, aby to měli dobrodružnější. Většina nás ostatních využívala - pokud jsme se všichni vešli - huty, protože to znamenalo, že jsme v případě nočního deště nemuseli ráno balit mokrý stan. V hutu jsem rozestlala a vydala se zpět za skupinou do lesa. U ohně se podávala horká čokoláda, dýňová polévka, těstoviny s masem a vgetariánská rýže. Samozřejmě vařil Česťa s Benem. Pokoušela jsem se za ty dobroty alespoň pomoci s mytím nádobí, ale nenechali mě. Celou dobu pršelo a Česťa mi ještě půjčil bundu. Musela mu být zima, mě alespoň byla i s jeho bundou, ale oba kluci se chovali jako by si právě užívali na pláži - byli samý úsměv a radostně sklízeli nádobí - potkala jsem svaté muže! Po jídle připravil Česťa ještě zákusek z prášku - cheesecake - super! Kolem 20:15 jsem se vrátila do hutu. Byla jsem totálně zmrzlá - někdo mi nabídl horké malkao. 17/2...Ráno se mi vůbec nechtělo vstát. Únava se projevuje. Zvedla jsem se až v 7:30. Pospíchat dnes rozhodně nebudu. V klidu jsem měla dojít až do Pine Valley hutu a strávit tam dvě noci. Do Pine V. Hutu jsem dorazila v doprovodu amerického učitele z Arizony asi ve 13 hod. Hut se pomalu zaplňoval, celý den poprchávalo, všichni byli mokrý a byla zima. Přicházeli lidé, kteří se pokusili vylézt Mt. Acropolis, ale vrátili se celí promočení, že je vše v mlze a vzdali to. Celé odpoledne čekáme (asi 15 lidí) na lepší počasí. Instinktivně sedíme kolem studených kamínek nad kterými visí nápis, že je dovoleno je použít nejdříve pokud teplota uvnitř hutu klesne pod 10C. Všichni sledujeme rtuť v teploměru, který visí hned vedle nápisu a hypnotizujeme náplň, aby klesla pod stanovenou hranici (palivo se k hutům dopravuje helikoptérou, takže každý ohníček je drahá záležitost a ranžeři se snaží uchovat zásoby paliva na co nejdelší dobu). Asi po hodině se nás všech 15 mokrých a zmrzlých dohodlo, že můžeme odpřísáhnout, že dnes teplota v hutu klesla pod 10C a bez ohledu na skutečný stav jsme kamínka roztopili - hned bylo veseleji i když vzduch v hutu zhoustl - z mokrých dlouho nepraných kusů oblečení se odpařovala voda a další nebezpečné nevýbušné sloučeniny...větráním bychom se připravili o exkluzivní teplo a tak jsme se chodili nadýchat čerstvého vzduchu na verandu hutu. 18/2...Tak tohle byla první noc, kdy jsem se opravdu vyspala a bylo mi teplo - že už bych si začala zvykat?! (na rameních a kyčelních kloubech mám modřiny od nočního otáčení se na tvrdé palandě před kterou je už nemá co chránit - tuk je pryč, zbyly kosti). V 7 jsem se zvedla. Během snídaně mě učitel z Arizony - učí na škole, kde se učí outdoor aktivity - ani jsem nevěděla, že na to existuje škola - učí trik. Můj MSR vařič stále špiní a tento učitel mi dává radu...nemám následovat návod k použití (potom vařič špiní), ale k zapálení použít méně paliva, zato předehřívací čepičku víc rozpálit. Asi ta škola k něčemu bude - trik funguje a já se na rozdíl od všech předešlých snídaní nemusím jít umýt od sazí...opouštím hut a vydávám se směr Mt. Acropolis. Nebe je modré - opravdu to vypadá na krásný slunečný den (druhý za celou dobu). Náhle začalo prudké stoupání a nakonec přišlo šplhání po skále. Ještě, že jsem potkala po cestě "takélezce". Kdyby nebylo jeho, tak bych vrchol ani neviděla. Některé výstupky na skále byly tak vysoko, že jsem na ně bez jeho pomoci nedosáhla a tak mi několikrát musel udělat stoličku. Nahoře byl krásný výhled, ale strašlivý vítr..bylo těžké se udržet na nohou. Vrchol měl tvar varhanních píšťal, takže zas tolik bezpečných míst na balancování na něm nebylo. Cesta dolů byla zajímavá... kolega stoličkář odešel dřív a já jsem musela všechny ty nastoličkované úseky cestou dolů seskákat...za hlasitého modlení, abych náhodou neseskočila až úplně dolů. Na oběd jsem zašla do hutu a během 30 min. už jsem šplhala do Labyrintu. Stoupáníčko to taky bylo, aby bylo to blíž než Mt. Acropolis. Nahoře se otevřela cesta do údolí obklopeného horami s různě velkými a propojenými jezery. Na chvíli jsme do nich ponořili nohy. Večer se všichni scházíme v hutu a děláme si večeři - to je rodinka!- 15 lidí u dlouhého stolu. Po večeři všichni relaxují... 19/2...jako vždy v 7 a.m. vstávám. V noci se mi zdálo, že jsem se sprchovala v teplé vodě a myla se mýdlem..asi až do 9:30 jsem si povídala s klukem, kterému se chudákovi zrovna při brození řeky přetrhl řemínek u foťáku a ten mu spadl do vody. Byl to automat, úplně nový, který dostal od taťky k dvacetinám. Bylo mi ho líto - uvnitř foťáku byla jasně vidět voda...Čekají mě 3 hodiny cesty k Narcissis hutu...tam jsem potkala opět studenty z Melbourne a tak spolu vyrážíme podél jezera St. Clair (nejhlubší jezero Austrálie 200m) do Echo Point hutu. Echo Point hut je maličký, má mít údajně jen palandy pro 8 lidí a tak si po cestě zamlouvám jednu "postel" u těch, co tam dorazí přede mnou. Prý tam řádí krysa, takže se bude muset všechno jídlo pověsit u stropu. Většina lidí postavila stany na břehu jezera, takže v hutu je stále ještě místo. Od spolunocležníků dostávám hrnek kafe s mlíkem a pak i večeři - jsme téměř u konce cesty a tak se všichni kromě mě snaží zbavit přebytečného jídla - plný ešus rýže a zeleninové směsi a hrnek polívky..už opravdu nemůžu. Dva ze studentů spí v hutu, jeden si postavil stan. Po večeři přichází zabrat poslední postel v hutu anglický vědec (studuje ptáky). Ten bude spát u zdi vedle mě. Všichni zabalili jídlo do tašek a rozvěsily je po hutu kvůli kryse. Kolem 9 p.m. se jde spát. Asi v 1 ráno se budíme nějakým hlukem. Nebyla to krysa, jednomu ze studentů spících na horní palandě je špatně - odnesl to anglický vědec pod ním. Studenti odešli spát do stanu a já jsem tomu ubožákovi uvařila silný černý čaj. Spali jsme až do 8 a.m. nebylo kam spěchat...většina z nás bude čekat na autobus do soboty...venku celou noc pršelo a nepřestalo ani ráno. Všichni zabalili a studenti se rozhodli s kamarádem, kterému ještě není dobře přejet jezero lodí. Anglický vědec vyráží na sever a já na jih. Kolem 13 hod. přicházím do Syntia Bay..opět začíná pršet a to vydatně. Promáčená jsem došla do ranger station a zjistila, že Frenchmens Cap track nemá cenu absolvovat, protože ve vyšších polohách jsou příští dny hlášeny sněhové přeháňky a zataženo. Je to škoda...(přechod Frenchmens Cap Tracku, pokud se přechází celý, trvá až 12 dní a je možno si dopředu domluvit s pilotem helikoptéry shození jídla na půli cesty..do tohoto nár. parku chodí fotografovat vyhlášení australští fotografové) Ve 13:30 odjíždí autobus směr Hobart. Podařilo se mi přemluvit řidiče autobusu, aby mě vzal sebou, i když mám lístek až na druhý den. Do Hobartu jsme přijeli v 16 hod. Hned jsem si zaplatila odvoz na pozítří na východní pobřeží ostrova. Opět jsem se šla ubytovat do "měho"hostelu nad irskou hospodou. V pokoji jsem potkala Stuarta - vyráběče lampiónů. Sehnal práci v té vegetariánské restauraci a tak mě tam pozval na večeři. Ve vaně jsem se máčela asi 2 hodiny, vůbec se mi nechtělo ven. Konečně jsem ze sebe dostala týdenní špínu. Stuart mi v restauraci namíchal "smoothie" ze 3 druhů ovoce a mléka, bylo tak husté, že v něm stála lžička - tak to mám rád...Ve 22:30 jsem totálně odpadla. "Neboj se jít pomalu! Jenom se střez zůstat stát." Lao-c 20/2...Bylo super spát v posteli, v suchu, teple a až do 9 hod. Ráno šel Stuart prodávat své ručně vyráběné a malované lampiony na místní vyhlášený Salamanca market a řekl ať se stavím. Kolem 10 jsem odnesla prádlo do laundry matu, který obsluhoval starší povídavý pán. Při čekání na prádlo chci udělat pár fotek a s hrůzou zjišťuju, že ve foťáku je temno - závěrka se ani nehne...Nevěděla jsem kdy v sobotu zavírají obchody a tak jsem se rozběhla do photo shopu. Děsila jsem se nejhoršího - posledních pár dní si toho foťák se mnou hodně užil. V obchodě mi hodný pan prodavač přeměřil napětí na baterce a oznámil mi, že mi v ČR prodali špatný typ baterie (kupovala jsem novou těsně před odjezdem) a že všechny dosud nafocené filmy (cca 10) budou přeexponované. Koupila jsem novou baterku a rozběhla se zpět přendat prádlo do sušičky. V 11:30 bylo prádlo suché a pán obsluhující prádelnu, kterou právě zavíral, mi nabídl, že mě autem sveze k Salamanca trhu. Trh probíhal do 15 hod. - stále bylo na co se dívat...tolik věcí, tolik šikovných lidí..koupila jsem pizza chléb k obědu a ručně dělanou čokoládu s broskvemi. Trh skončil a já jsem konečně našla Stuarta. Zastavili jsme se v Retro Café na kapučíno a spořádali čokoládu. Začal se zvedat vítr a stahovaly se bouřkové mraky a tak jsme se vrátili do hostelu. Masáž musí být v Austrálii velmi populární...od Stuarta jsem obdržela skvělou masáž krčních a ramenních svalů, které jsem měla z Overland Tracku jako kámen. Pozvala jsem ho za to na čerstvou rybu do rybářského doku. Seděli jsme v přístavu a povídali - idylka. Pak jsme šli na jedno pivo a chvíli poslouchali živou hudbu za oknem nějakého klubu. Do hostelu jsme došli kolem půlnoci. V pokoji nebyl ještě nikdo, všichni někde courali. Začala jsem balit na zítřejší odjezd na východ. Stuart mi půjčil knížku na cestu a vak na 4 litry vody. 22/2...V 7 hod. ráno ještě dobaluji. Všichni tvrdě spí. Stuart chtěl vzbudit až budu odcházet. V 7:50 jsem vrátila klíč do recepce a Stuart řekl, že mě půjde doprovodit k terminálu autobusu. Šel se mnou chudák v dešti přes celé město...Na místě, kde nás měl čekat shuttle bus jsme byli vysazeni tři - já, Švýcar a Němec. Batohy byly přeloženy do shuttlu a mohli jsme vyrazit do Freycinet Nár. Parku. Nebe bylo modré, projížděli jsme kolem pláží a v dálce byly vidět hory. Pár kilometrů na východ a po deštivém a zamlženém počasí Overland Tracku není ani památky. Foukal vítr od moře, ale bylo vidět, že už je to na šortky. Objednala jsem si odvoz zpět na dálnici na úterý, zaplatila obě cesty a řidič mi nabídl, že zavolá pí. Miriam do Sydney, které jsem zapomněla zavolat, že jsem Overland Track přežila bez úhony - zítra už by totiž měla volat ranger station a svolávat helikoptéry. V poledne jsem vyrazila na cestu podél pobřeží. Nepodařilo se mi potkat žádnou rybářskou loď a tak ze stopu na Shouten Island asi nic nebude. Rozhodla jsem se tedy dojít až na Bryans Corner a přespat tam. Asi v 16 hod. jsem míjela hut Cooks Corner a doplňovala zásoby pitné vody. Když za mnou přišel stejně starý kluk - australan, který si postavil stan za hutem. Chtěl vědět, jak to vypadá tam, kde chci stanovat já a tak šel asi hodinu se mnou na jih. Měl pořádnou mapu, tak jsem ho přemluvila, abychom šli objevit lagunu co byla podle mapy kousek od pláže, ale nevedla k ní cesta. Našli jsme jí. Je krásná, ale nohy mám rozdrásané do krve od ostrého kapradí , kterým jsem museli projít. Laguna je teplá, hluboká jen kousek nad kotníky. Místo, které jsem si vybrala ke kempování je nádherné. Končí tady trail a jsem tu úplně sama. Asi v 18 hod. mě australan opustil a tak jsem se mohla ještě před západem slunce ponořit do vln oceánu bet plavek. Svoboda...Na moři jsou velké vlny, takže se plavat nedalo a ani teplota nebyla nejvyšší, takže jsem si hned oblíkla flízovku a teplé ponožky a šla stavět stan. Od oceánu ho dělí pár keřů a asi 2 metry vysoký písčitý břeh. Dno je bez kamínků, jen běloučký jemňoučký písek. K večeři byla polívka a hrnek čaje. Za chvíli bude 21 hod a tma. Šetřím baterku a tak jdu spinkat. Zítra mě čeká 1,5 hod. návrat zpět na okruh a přes hory směr Wineglass Bay, o které jsem slyšela jen samé nej..takže zítra kempuju tam. "Svět je zrcadlo, v němž každý spatří svou vlastní tvář. Kdo se do něj dívá kysele, vidí kyselý obličej. Kdo se do něj usmívá, shledá se s veselým společníkem." William Makepeace Thackeray 23/2...Vzbudila jsem se v 7 hod. Za zvuku narážejících vln se mi spalo krásně. Do 8 jsem se najedla a v 9 hod. bylo vše sbaleno. Začala jsem zase cítit namožené svaly z Overland Tracku. Kolem 11 jsem začala stoupat směrem na Mt. Graham. Na jednom rozcestí jsem ale našla odbočku na Mt. Frycinet a tak jsem schovala batoh do křoví a jen s foťákem vyšplhala nahoru. Byl tam úžasný výhled na všchny světové strany. Ani se mi nechtělo dolů. Pak začala nepříjemná cesta s krásnými rozhledy. Nejenže byla zřídka značená, ale i strašlivě úzká (cca 30 cm) - koryto, kde po obou stranách trčely do cesty větve keřů s ostrými lístečky a rozedíraly nohy. Na tak úzkou cestu je těžké dostat na šířku člověka s batohem a tak jsem karimatkou a stanem neustále zachytávala za větve. A do třetice: cestu tvořily volně poházené kameny na kterých se zvrkávaly nohy. Po 9 ti hod. chůze už jsem toho měla tak tak..V 18 hod. jsem konečně dorazila do Wineglass bay, kde už stálo 6 stanů. V zátoce kotvily 3 menší plachetnice. Písek na pláži je nádherně bílý, takže zátoka má tyrkysovou barvu. Ze zadní strany tábořiště přitéká do zátoky potok. Večer jsem tam před spaním seděla a pozorovala místní zvěř. Chodí se sem koupat rackové a padymelloni a wallabi tu chodí z vody vytrhávat trávu. Ze všech stran na ně křičí papoušci. 24/2...Jako vždy budíček v 7 hod. Nebylo co snídat, takže se ušetřil čas pro vaření snídaně - bohužel nebyla ani voda. V 8:30 jsem vycházela bosky po pláži. Po prvních pár krocích jsem zjistila, že mě bolí snad úplně všechno. Čekala mě cesta zpět na parkoviště přes Mt. Amos. Zástupy lidí šplhají na Mt. Amos z druhé strany. Dvojice mužů se mě ptá odkud jsem, a když se to dozví oznamuje mi, že jsme se stali mistry světa v hokeji. Jsem hrdý Čech. Cesta byla kratší než jsem čekala, takže jsem se na parkoviště dostala o tři hodiny dřívě. Naštěstí mám knihu od Stuarta - je fakt dobrá. Konečně jsem se dočkala autobusu. Vysadil mě na dálnici. Nikdo mi nechtěl zastavit - vypadalo to , že dojdu do Hobartu pěšky. Konečně mi zastavili dva starší pánové a odvezli mě na hlavní dálnici Lanceston - Hobart, což mě vůbec nepřiblížilo k Hobartu. Ale krajina je krásná a ihned jak jsem se dostala na dálnici 1 zastavilo mi první auto - obchodník - upovídaný a sebevědomý. Odvezl mě až do Hobartu, ale protože bylo krásné počasí vyjeli jsem ještě na Mt. Wellington odkud byl výhled do okolí. Pak jsme ještě přidali okružní jízdu po poloostrově na jih od Hobartu směrem na Brunu Island. Když jsme se vraceli kolem 9 večer byla už tma. Obchodník mě zval na procházku k jezeru a šel si převlíknout kalhoty - pojala mě hrůza...než se vrátil od jezera měla jsem na sobě teplé oblečení, boty do hor, kapesní nůž a batoh připraven k útěku. Odvezl mě až před hostel, ale stejně chtěl jít ještě na víno...zrovna stál na chodníku před hostelem Stuart a tak jsem rychle vystoupila (ne všichni cestují aby našli někoho na noc..brrr) Stuart šel hrát s dalšími lidmi šachy a já se šla ubytovat. 24 hodin jsem nic nejedla a dole v baru nic k jídlu neměli...nakonec jsem si objednala kapučíno (budu si představovat, že je to krupicová kaše). Barman mi ho přinesl zadarmo a ještě k němu vykouzlil pytlík s brambůrkama. Po koupeli přišel Stuart. Chvíli jsme si povídali a já dostala strašlivou chuť na pivo. Stuart byl tak hodný a skočil mi dolů do baru pro dvě plechovky. Asi v 1 ráno jdeme spát. 25/2...Poslední den v Hobartu a v Tasmánii - zítra brzy ráno letím do Sydney. Bude se mi po Tasmánii stýskat - je nějak drsnější a mě bližší než zbytek Austrálie, který jsem dosud viděla. V 7 jsem vstala - všichni ještě spí. Chci ještě zajít koupit pár pohledů, dát si dobrý oběd ve vegetariánské restauraci, skočit do knihovny poslat e-maily a objednat odvoz na letiště...a psychicky se připravit na opuštění této krásné země. V 9 hod. vstal i Stuart. Začali jsme si číst, ale venku bylo nádherně a tak jsem si zbalili věci a šli si sednout do parku. Tam jsme si povídali a četli do 15 hod. Na Salamanca Street jsme zašli na kapučíno a rozdělili si kousek zákusku. Stuart koupil chleba a máslo a tak jsme šli zpět do hostelu dát to do ledničky. Cestou mi zadarmo na počkání slepili rozpadající se sandály. Kolem 17 hod. se nás sešlo v hostelu v kuchyni víc a tal Stuart roztopil gril a udělal nám všem topinky a čaj s mlíkem. Pak jsme dostali speciální slevu do kina a tak jsme vyrazili na večeři do veg. restaurace a kolem 20 hod. do kina. Od 20:30 hráli Titanic, který trval až do půlnoci. Do hostelu jsme přišli kolem 1 ráno. Většina lidí už spala. Potichu jsem vynosila všechny věci do kuchyňky a začala balit. Autobus na letiště mě měl vyzvednout v 5:15, takže nemělo cenu jít na 3 hod. spát. Stuart byl neuvěřitelně solidární - se zarudlými oky se mnou při balení probděl noc až do měho odjezdu. "Jakmile ztratíme vášeň, otupíme" Claude-Adrien Helvétius 26/2...Po přistání v Sydny jsem chytla autobus do centra ke Greyhound terminálu. Tam mi řekli, že Abdulah dnes pracuje, ale až od 11 a.m. dala jsem si tedy sendvič a kapučíno v nedaleké vegetariánské restauraci a srovnala si účty z Tasmánie (hodně jsem v Hobartu utrácela, takže teď opět nastává hladové období). Nevím, kde strávím dnešní horký den, jestli bude A. pracovat až do večera - jsem strašně unavená a ospalá na to, abych prováděla jakékoliv aktivity, které překračují úroveň mrkání a dýchání... Potřebuju si dát sprchu a vyspat se, takže cílem dnešního dne bude přežít. S A. jsem se setkala v kanceláři kolem poledne - měl hodně práce a tak chtěl, abych se zastavila až v 15 hod, kdy má přestávku na oběd. Tři hodiny jsem psala pohledy, které jsem nakoupila v Tasmánii a pak jsme s A. zašli na oběd. Pak se musel A. zase vrátit (až do 19 hod.) Odcházím tedy natáhnout se do trávy v parku přes silnici. Bála jsem se ale usnout, aby mě někdo neukradl foťák - přímo před mýma očima totiž zrovna chytali zloděje. Během 10 s přijela policie - auta a jízdní policie na koních. V 19 hod. jsem si vyzvedla batoh a vyrazili jsme do Kings Cross. Dala jsem si sprchu, A. mi vyžehlil své bílé jeany a košili a přemluvil mě k výletu do noční Sydney. Večeři jsme si dali v indické restauraci a zašli do irské hospody s živou hudbou - ta mě trochu probrala. Dala jsem si pivo a A. rum s kolou. Kolem 11 p.m. už jsem byla mrtvá... spát spát spát... 27/2..Ráno přijíždí A. bratranec. A. musel vyřídit pár věcí a tak odešel, že se vrátí až večer. Chvíli jsme si s bratrancem povídali a pak jsem vyrazila koupit nějaké jídlo na cestu do Blue moutains. Venku je nesnesitelné horko a dusno...asi bude pršet. Vrátila jsem se do kanceláře A. bratrance a pomohla mu napsat barevnou reklamu křídami na velkou ceduli před kanceláří. Mezitím se vrátil Abdulah - koupil pro nás všechny velkou pizzu. Byl těžký horký předbouřkový večer a tak se mi už zase chtělo spát. Nakonec jsme opět vyrazili ven - já opět ve vypůjčeném oblečení. Začalo pršet - konečně. Po cestě zpátky koupil A. nějaké podivně vypadající ovoce - byly to čerstvé fíky - moc dobré a slaďoučké. Večer jsme všichni tři skoukli video a v 11 p.m. jsme všichni usnuli. 28/2...Ráno balím. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Venku prší, ale alespoň se vyčistil vzduch. Než si A. vyřídil všechny telefonáty bylo skoro poledne. Vlak do Katoomby jsem tedy chytla až v 1:02 p.m. Cesta trvala 2 hodiny. Než vyrazím do hor bude skoro večer... a to ještě musím koupit vodu a benzín do vařiče a zajít do informací pro mapu. Na 3/3 mám zabukovaný odjezd do Coffs Harbour na 10 p.m., takže po návratu do Sydney si snad stačím zajet k A. pro pár věcí a dát si sprchu, než definitivně opustím Sydney. Po příjezdu do Katoomby mi bylo řečeno, že do informací je to 3 km přes celé město - stále prší. Tam jsem dorazila v 16:30, zabukovala si autobus na úterý z jeskyní zpět na nádraží a vzala mapu. Zjišťuju, že abych mohla vyrazit na Six foot track musím se nejenom vrátit celé ty tři km zpět na nádraží, ale ujít snad ještě jednou tolik podél dálnice - přesně na opačnou stranu než jsou informace...někdo to zas jednou vymyslel! Takže vyrážím v 18 hod. V 8 p.m. už bylo hodně šero. Cesta je kluzká...míjím nádherně zbarvené kmeny stromů z kterých visí dlouhé cáry loupající se měkké kůry. Pán co projíždí autem mi radí, kde se utábořit, abych to neměla daleko k vodě. Tábořím u potoka. Než padla černočerná tma bez asistence měsíce, stačila jsem se v něm celá umýt a skočit do spacáku. Noc je teplá...k ránu pršelo. 1/3... Musela jsem sbalit stan mokrý a v 8:30 jsem byla opět na cestě. Je zataženo, mží, v dusnu se těžce dýchá a vlhko je lepkavé. V poledne jsem našla hezké místo u řeky. Dala jsem si polívku, za kamenem se svlíkla a skočila do řeky zbavit se té lepkavosti. Po obídku jsem se opřela o batoh a až do 13 hod. odpočívala. Blue mountains připomínají svým rázem rozlehlé zelené pastviny - Blue mountains se jim říká, protože se nad nimi neustále tvoří modravý opar... Až do 16 hod. pak cesta vedla do kopce...U řeky jsem našla místo pro stan (snad stačí do tmy uschnout) K večeři byla opět polívka. V 17 hod. je už půlka stanu suchá...vypadá to, že bude v noci zase pršet...navíc jsem v hlubokém údolí, takže na rosu se můžu spolehnout a si tu bude i větší zima. Zítra hned ráno mě čeká prudký výstup na hřeben, ale podle mapy by měla cesta potom už vést po hřebenu a nakonec sestoupit do posledního tábořiště před jeskyněmi. 2/3... Na to, že jsem šla spát asi v 19 hod. jsem spala dost dlouho - do 9 a.m. Venku je jako vždy zataženo, ale v noci nepršelo, jen padla rosa. V 10 a.m. jsem se pustila do výstupu. Na vrcholu jsem potkala australský pár , který mi sdělil pár detailů o cestě. Přicházeli z opačné strany a tak se ukázalo, že k místu, kde jsem chtěla dnes strávit noc je to jen další 3 km a navíc zbytek cesty vede po silnici. Když jsme se rozloučili přidala jsem výrazně do kroku a rozhodla se ještě dnes chytit autobus v 15:45 z Jenojanských jeskyní. Což znamenalo, že nebyl čas na převaření vody a tak mě trápila žízeň. Kolem 13:15 jsem jako na zavolanou narazila na plantáž obrovských ostružin. Asi 30 min. jsem prováděla sklizeň a pak běžela dál. Ocitla jsem se na silnici, ale dál žádná značka - rychle jsem si připomněla orientaci mapy podle buzoly - jak mi přišla vhod! Začalo být opravdu horko...slunce pálilo a tavilo asfalt. Podél silnice sbírám barevná peříčka, které tu postráceli papoušci..čas běží..vypadá to, že autobus nestihnu. V 15 hod. začínám stopovat. K jeskyním se dostávám v 15:25. Řidič autobusu neměl vůbec nic proti tomu, svézt mě do Katoomby i když jsem měla lístek až na zítra. Své lidi měl už v autobuse a tak byl připraven k odjezdu...zeptal se mě na jméno a odkud jsem. Pak ho ale napadla věc! - vzal mikrofon a celému autobusu oznámil můj příchod jako osoby, která právě zdolala 42 km cestu místo za 3 dny za 2. Donutil mě sklopit si sedačku a spát. V Katoombě jsem se chvíli pokoušela dovolat Abdulahovi, jestli by mu nevadilo, kdybych přijela o den dříve. Do Sydney jsem se dostala v 8:23 p.m. A. na mě čekal v metru. Udělala jsem ze sebe člověka, přišel A. bratranec a pustilo se video. Oba dva usnuli, takže jsem strávila noc na zemi a oni na posteli. "Nepotřebujeme žít dál tak, jak jsme žili včera. Osvoboďme se od této představy, a tisíce příležitostí nás pozvou k novému životu." Christian Morgenstern 3/3...Den mého odjezdu. Ráno odešel A. do práce a já zůstala s jeho bratrancem. Chvíli jsme si povídali a já pak šla nakoupit jídlo a vyprat prádlo. Zbytek odpoledne jsme s bratrancem propovídali. Nechal mě z kanceláře zavolat Hinchinbrook island a zarezervovat si loď na cestu na ostrov. V 17 hod. zavřel kancelář a chystal se na trénink. Nakonec ale neodešel - usnul. Šla jsem se tedy taky na chvíli prospat. Probudila jsem se v 6:30 p.m. - byl čas přemístit se na central station Greyhoundu a rozloučit s s A. 2 hod. před odjezdem jsem si dala pořádnou večeři...ve 20 hod. budu sedět v autobuse a ráno vystoupím v Coffs Harbouru. 4/3...Brzy ráno přijíždíme na místo. V autobuse jsem se moc nevyspala a tak jsem dost mimo. Nejdříve jsem chtěla zajít do informací a zjistit, jak se dostat do národních parků, ale byla jsem odchycena Tanyou z Baracuda hostelu. Ta mi řekla, že když se ubytuju v jejich hostelu, že mě potom odveze do informací. V hostelu se zdarma podává čaj a kafe (včetně přídavků)..V 9:30 a.m. se v informacích dozvídám, že dostat se do národních parků je téměř nemožné. Informace, které jsem dostala do mého rozvrhu moc nezapadaly. Asi 4 hodiny jsem na jejich základě měnila plány a nakonec se rozhodla zůstat v hostelu (lidi v hostelu byli velice ochotní a přátelští a hostel byl příjemný, dobře vybavený i situovaný - 10 min. od pláže). Po obědě jsem se šla natáhnout na pláž. Moře bylo teplé - bylo rozhodnuto - v hostelu zůstanu déle a do nár. parků nepojedu. Na 16 hod. jsem s jedním anglickým párem měla objednanou jízdu na koni v nedalekém údolí. 2 hodiny na koni včetně koupání ve vodopádu v lese. Nakonec nás průvodci pozvali na čaj a buchty k nim domů, to už byla tma. Do hostelu jsme se vrátili kolem 22 hod. Většina lidí z hostelu se nechala v noci odvézt do města do baru. Četla jsem si do půlnoci, kdy se všichni přiřítili zpět a číst už se nedalo. Začala jsem si povídat s Nigelem - anglický spisovatel mého věku. Nakonec jsme povídali až do 6 do rána. 5/3..."Ráno" jsme byli domluveni s Nigelem, že půjdeme do kina (sraz byl po probuzení - v 17 hod.) Vzbudila jsem se v 9 a.m., ale po třech hodinách spánku jsem se vrátila zpět do postele a spala až do poledne. Kolem 12:30 odcházím koupit opalovací krém a obejít s foťákem okolí. Ještě než jsem se dostala na pláž dofotila jsem film a zjistila, že ho nemůžu převinout. Musela jsem se vrátit do hostelu a Joe z kanceláře mi poradil, kde najít fotokino. Zdálo se mi, že se film uvnitř přetrhl a tak jsem foťák nechala otevřít v temné komoře. Přetržen nebyl, ale převinut také ne, takže to vypadalo, že z filmu nic nebude. Abych měla tu hroznou jistotu, nechala jsem si film vyvolat a udělat na počkání fotky. Vše bylo v pořádku, ale nechápu jak. Obešla jsem ještě jednu pláž a vrátila se do hostelu. Lístky do kina se slevou jsme měli na 18:40. Nejdříve měl ale Nigel hlad (Nigel je chlap jako hora - černošský basketbalový hráč - tak by se dal nejlépe popsat). a tak jsme zašli do pekingské restaurace naproti multikinu. Za jednu cenu mohl člověk sníst co se do něj vešlo - do nás se toho vešlo opravdu hodně - jedli jsme tak dlouho, že jsme přišli na představení o půl hodiny pozdě. S večeří v restauraci se dali koupit lístky se slevou, a tak protože Nigel chtěl vidět ještě jeden film, jsme nakonec šli na dva filmy (The hard rain a As good as it gets) Pak jsme zašli na pivo a kolem půlnoci došli zpět do hostelu. 6/3...Nigel odkjíždí ráno do Byron Bay a přesvědčil mě, abych se v Byron Bay zastavila také. Nechal mi vzkaz kde budu ubytovaný. Protože Nigel za věrnost multikinu dostal jeden lístek zadarmo a nemohl ho už využít, zašla jsem na "The edge" s Anthony Hopkinsem - super film. Odpoledne jsem si půjčila v kanceláři prkno a šla se na dvě hodiny topit do oceánu. Spolykala jsem spoustu slané vody, nechala se silnými vlnami, které podtrhávaly nohy nesčetněkrát vyválet po mořském dně a sedřít se kde se dalo (i nedalo) a zcela vyčerpaná s pochopením, jak se člověk může utopit 10 m od břehu, došla do hostelu. V 17 hod. měl Joe končit službu v hostelu, takže jsme byli domluveni, že se půjdem projít na ostrůvek, kde byl výhled do okolí. Vypadalo to, že bude pršet, ale nakonec jsme byli venku až do 22 hod. a nepadla ani kapka. Ve 3:35 a.m. odjíždím do Byron Bay. Do postele jsem se dostala až kolem 1 a.m., protože jsem si četla časopisy. 7/3...Joe mě vzbudil ve 2:45 a.m. Hostel byl téměř prázdný - všichni jsou ještě ve městě, takže když mě Joe odvezl k autobusu, vezl zpátky plný van lidí. V 7:20 a.m. jsme na místě. Hostel, který měl být za 10 AD byl hned za rohem, ale cena neplatila. Než jsem se rozhodla, kde se ubytuju, rozhodla jsem se zjistit něco nejdříve o Byron Bay. Zjišťuji, že se tady dá vlastně dělat spousta věcí, škoda, že nemám víc času tady zůstat. První na co jsem narazila je možnost udělat si jednodenní kurz masáže (každou sobotu a středu) od 9 a.m. do 6:30 p.m. za 30 AD včetně celodenní stravy a nápojů. Co je dnes za den? - sobota...kolik je hodin? 8:45 a.m. - rozhodnutí bylo rychlé - dorazila jsem v 8:55 a.m. - učitelka měla ještě jedno místo volné. S dalšími cca 30 lidmi jsem zažila krásný den. Ve dvojicích jsme se u masážního stolu střídali a byli tak chvíli maséry a chvíli masírovanými. Nikomu se po uplynutí doby na střídání ze stolu nechtělo slézt. Večer jsme byli domluveni s účastníky kurzu, že se druhý den v 15 hod. sejdeme na pláži a osvěžíme si co jsme si zapamatovali. Richard ze Sydney mi pak nabídl odvoz do hostelu. Kolem 21 hod. jsme šli ještě s dalšími 6ti lidmi do místní velice populární a patřičně plné Railway Pub, kde hrála živá hudba. Dali jsme si pivo a rozešli se. Richard z kurzu se má pro mě zítra stavit v 11 a.m. v hostelu. 8/3...S Richardem, který měl auto, jsme se jeli podívat po okolí. Kolem 15 hod. zastavil na místě, kde s kamarádem kempují a až do 16:30 se povídalo. Pak jsme jeli zkusit najít lidi z kurzu, ale nenašli jsme je a tak jsme vyrazili podél krásných pláží směrem k majáku, kde jsme pozorovali rogala - bylo jich tu tolik, že museli mít dost starostí jak se vzájemné vyhnout. Dozvídám se, že když bylo Richardovi 17 let, a byl doma sám se svým kamárádem, dostal najednou nesnesitelné bolesti hlavy..takové, že strašně křičel. Rodiče byli zrovna na dovolené a když se vrátili zjistili, že jejich syn je v nemocnici po operaci mozku. Byl to zcela ojedinělý případ, kdy tak mladému člověku praskla v mozku cévka. Richard v 17ti letech, rok před maturitou, totálně ztratil paměť. V 17 letech mu začal úplně nový život. Učil se znát své přátele, nikoho a nic nepoznával a tak vzal život do svých rukou, úplně změnil obor studia a stal se z něj režisér. Očistil se o 17 let nepříjemných i příjemných zážitků a stal se z něj člověk, který život nebere ani trochu vážně... přežil, tak z čeho si dělat vrásky - možná, že by se něco podobného mělo stát všem lidem v určitém okamžiku jejich života - žili bychom šťastně, všichni by byli optimističtí.... nebo ne? Odpoledne mi Richard ukázal Art Factory hostel - hippie kombinace hostelu, kempu, botanické zahrady, kina, restaurace a indiánské osady - někdo se při designu tohoto komplexu vyřádil a moc se mu to povedlo. Zítra se sem určitě přestěhuju a snad se mi tu podaří zastihnout Nigela, který by tu měl být někde ubytovaný. 9/3...Ráno jsem se přestěhovala z Main Beach hostelu, kde jsme se moc nevyspala, protože jsem tu noc vypila kafe, takže se mi vůbec nechtělo spát a navíc mí spolubydlící chrápali tak, že se to nedalo ignorovat. Po cestě do Art factory hostelu mě zastavili místní a svezli mě. Postavila jsem stan v části komplexu určené pro stanování a chvilku povídala se sousedem z Anglie - vypadal, že už se dlouho nedostal z marihuanového opojení a ani se mu z něj nechce. Mezi stany byla vysázená džungle, takže oblast byla rozdělená bujnou vegetací a člověk tak měl víc soukromí i když byl postaven stan na stanu. Vyrazila jsem na pláž. Když jsem se vracela někdo volal mé jméno - asi už mám halucinace... Byl to Nigel. Povídali jsme až do noci...Nigel je veselá kopa - většinu času trápím bránici a prosím Nigela, aby už přestal vyprávět, protože už se prostě víc smát nemůžu. Ještě k tomu se tváří tak, že pak už se na něj stačí jen podívat, aby se člověk zlomil v pase od smíchu. 10/3...Na 10 ráno jsem byla objednaná na masáž se slevou (jako účastník kurzu) a floation tank - 2 hodiny relaxace. Flotation tank je v podstatě simulace stavu před narozením. Člověk se nechá zavřít do uzavřené tmavé nádoby oválného tvaru, která je do jedné třetiny napuštěna kapalinou o teplotě těla, která nadnáší. Tělo se tak naprosto uvolní tím, že ho člověk v podstatě přestane vnímat a za přispění tiché relaxační hudby a naprosté tmy během chvilky upadá do stavu, kdy jakoby vše vnímá, ale čas mu plyne jinak. Celý hodinový pobyt v tomto tanku pak člověku připadá jako 10 minut. Po tomto uvolnění jsem obdržela masáž celého těla a nejraději bych tam odsud nikdy neodešla. Po masáži jsem koupila prostěradlo, na kterém se dá praktikovat masáž a zašla na pláž. Při psaní pohledů na lavičce si ke mě přisedl člověk s hamburgrem. Snažila jsem se ho poslat o kus dál, protože to jídlo strašně dobře vonělo a já ten den ještě nic nejedla. Pochopil a tak místo aby odešel nabídl mi nedříve kousnutí a nakonec celou půlku. Vyklubal se z něj učitel z Německa. Pozval mě ještě s kamarádem na večeři, ale já jsem jednu dlužila ještě Nigelovi z Coffs Harbour a tak jsem musela odmítnout. Večer si zamluvil masáž můj soused, který celý den kouřil marjánku, výměnou za 5 AD. Odpoledne jsem Nigelovi nabídla masáž a pak jsme zašli do vegetariánské retsaurace v rámci objektu na večeři. Ochutnala jsem další pro mě dosud neznámý mléčný produkt "lassi" - něco jako milkshake, ale z jogurtu - milkshake je lepší. Na závěr objednal Nigel čokoládový dort , který jsme ještě s jeho kamarádem dlabali lžičkama... Po večeři jsme se šli s Nigelem projít na pláž, uvažovala jsem, že se zítra ráno odhlásím a poslední noc přespím na pláži - ušetřím tak 9AD a navíc nebudu muset balit brzy ráno stan, abych chytla autobus v 7:30 a.m. Nigel se skoro nechal přesvědčit, že přespí taky na pláži, ale zaplatil už za příští noc a tak to vzdal. Měsíc byl téměř v úplňku, noc byla jasná a moře hučelo. Na břehu stály zaparkované VW-minibusy, kde hippies kouřili trávu a pozorovali moře. Pak jsme najednou dál od pláže viděli ve vodě červené světýlko..pak zelené...po chvíli žluté a nakonec jich bylo celé hejno. Dumali jsme co to může být - UFO!..byli to potápěči při nočním potápění - Nigel si udělal v Coffs Harbouru kurs, takže věděl, že při nočním ponoru si každý potápěč "zlomí" světlo, které má na zádech, aby se dal ve tmě lokalizovat. 11/3...Ráno jsem vše sbalila a dala sousedovi slíbenou masáž. Dnešní den jsem se rozhodla strávit celý u moře. S dalšími lidmi jsme se několik hodin dokázali bavit tím, že jsme skákali do přicházejících vln. Některé byly tak velké a silné, že když si člověk nedal pozor a nechal se smést, nevěděl, jestli se ještě vynoří, protože ho rolující vlna a směs rozvířeného písku rolovala až na mělčinu... Na pláži jsem se pak zastavila u haly, kde stálo asi 10 lidí s bubny a bubnovali v kruhu. Uvnitř kruhu se provozovaly africké tance - super bylo už jen se na to dívat a poslouchat...Po cestě zpět do Art Factory jsem se zastavila na milkshake v malém Café - konečně dobrý a hustý milkshake jako v Hobartu. Při čekání na drink jsem potkala muzikanta, s kterým jsem prohodila všehovšudy 2 věty v Goldburnu na nádraží, když jsem se zoufale snažila získat zpět foťák zapomenutý u Johna v autě. Muzikant si stále ještě pamatoval kdo jsem a jak se jmenuju. Kolem 18 hod. jsem došla do Art Factory najít Nigela, který chtěl vyměnit masáž za večeři. V 18 hod. chtěl zkusit tetování hennou, ale nikde jsem ho nemohla najít. Udělala jsem pár fotek úžasné Art Factory, kde byla například houpací závěsná křesla vyrobená z malovaných pneumatik a místo nohou stolu byla zapuštěná kola lokomotivy, místo chatiček se v jedné části spalo ve vozech s plachtou jako z indiánek a to vše na břehu malého jezera. Při focení jsem se seznámila s člověkem od mixážního pultu skupiny, která ten večer měla vystoupit. Funky music a BBQ. Najednou se objevil Nigel - bez svého obvyklého úsměvu. Chudák strávil dvě hodiny v nemocnici. Surfoval tak nešťastně, že ho chytla vlna a smýkala s ním o dno tak, že si zlomil nos a prokousl rty. Bolest snášel statečně a když nám líčil, jak se to stalo rozesmál všechny okolo a smál se s námi. Smát se s nateklými rty je dost bolestivá záležitost, takže nevěděl jestli se má smát nebo plakat... Já jsem si pro změnu spálila záda, takže jsme se doplňovali . Pak se Nigel vytasil s lístky na BBQ, takže jsme se postavili do fronty na grilované maso a sangrilu (pro mě neznámé rudé pití připomínající třešňové víno). Každý si mohl přidat kolikrát chtěl. Pak přišel německý hladce oholený učitel a koupil mi pivo - první milý němec, s kterým jsem přišla do styku - asi změním názor na němce. U stolů se sedělo po šesti. S námi u stolu seděla dívka z Texasu, 2 Angličani, Irčan a Skot. Stůl byl osvětlen svíčkou a po 20 hod. začala hrát skupina (bubny, trubka, kytara, basskytara) - hráli skvěle. Lidi od našeho stolu přinesli krabici bílého vína, kterou s námi sdíleli, měsíc zářil a nad hlavou nám lítali netopýři. Pár lidí začalo tancovat. Pak přišel pár, který na hudbu tančil se zapálenými pochodněmi. Ve tmě to vypadalo super - živí se tím, a tak vybrali nějaké drobné a zábava se rozjela. Ke skupině se přidali ještě další dva lidi s africkýmu bubny a to už tancovali všichni. Kolem půlnoci se všichni rozešli. Nastala doba rozmyslet se, kde budu spát. Na pláž to bylo dost daleko. A tak jsem se osprchovala a rozbalila si karimatku před stanem Nigela a jeho kamaráda. Nigem mi pak pár minut foukal na spálená záda, půjčil repelent a zavřel moskytiéru. Budík byl nařízen na 6 a.m. "Jen se raduj se mnou! Je tak smutné radovat se sám!" Gotthold Ephraim Lessing 12/3...Místní kohout, který se baví tím, že prochází ve 4 a.m. mezi stany a kokrhá, se spolu s komáry postaral o budíček před 6 hod. Vše jsem zabalila. Nigel se probudil a zeptal se mě, jestli jsem vdaná?!..Prý se mu zdálo, že mám tři děti a nechápal, proč cestuju bez nich...Pak jsme se domluvili, že si budeme nechávat na našich cestách vzkazy na internetu, kde zrovna jsme a kam míříme, a možná se ještě někde potkáme. Oba míříme do Cairns, ale já strávím příštích pár dnů na Hinchinbrook Islandu a Nigel projede Surface Par. , Brisbane a Fraser Island, kde se chce potápět. Škoda, že nemám víc času a peněz, asi bych si taky udělala kurz potápění. Hodila jsem si batoh na spálená záda a vyrazila na Greyhound station. V Brisbane jsem měla hodinu na přestup směr Ingham a tak jsem si dala sendvič s čerstvými plody moře a milkshake. Jinak sedím a ještě budu sedět celkem asi 30 hodin v autobuse - mířím na sever. Pokračování příště