|
Zpět |
USA 1997-májová výprava Z Prahy se vydali Markéta, Jirka a Filip (já). Ve státě WASHINGTON na ostrově ORCAS nás čekala EVA, která již svým únikem z Čech před osmi měsíci vlastně celou akci vyprovokovala. Vážná řeč o tom, že bychom vyrazili za Evčou začala 12. února v hospodě Šumava (Štěpánská ul. Praha 1). Cestu jsme plánovali na měsíc duben, ale z finančních i jiných důvodů jsme později odlet o měsíc posunuli. Dohodli jsme se, že zůstaneme cca 1 týden s Evou na ostrově a pak vyrazíme na cestu po západě USA. Největší překážky kladl můj zaměstnavatel. Klesl tak hluboko, že mi položil otázku, co prý udělám, když mi cestu zakážou. Dalším komplikátorem bylo samozřejmě velvyslanectví USA, které si pozvalo Markétu i Jirku na pohovor. Rozhovor s úředníky na ambasádě jim byl odporný. Jirka nakonec získal vízum na 10 let, ale Markéta uspěla jen částečně - vízum na 2 měsíce a další možný vstup až po dvou letech. Čtvrtek 24.4. Návštěva Eviných rodičů v Kladně. Byli ustaraní a měli strach, že až se Eva vrátí zůstane jen několik týdnů a zase zmizí. Požádali nás, abychom Evě předali nějaký balík, těžký cca 3 kila a asi 4 piva a taky říkali, že by Eva byla moc ráda, kdybychom jí do Ameriky přivezli český chleba. Pondělí 28.4. Slezina u mne doma. Trochu jsme dohodli kdo co vezme do báglu a nějaké organizační záležitosti. Taky jsme zredukovali dárečky od Eviných rodičů. Mimochodem 3,5 kilový balík byl plný studentských pečetí a i na dvě plechovky piva se našlo místo. S ohledem na poznatek, že do USA se nesmí vyvážet jídlo bereme jen pivo a od čokolád pouze několik vzorků. Chleba jsme se vůbec neodvažovali pašovat přes hranice. Středa 30.4. Můj poslední den v práci stojí za to. Estetická korekce jednoho dokumentu do 18.00 na žádost vedení společnosti. Absolutně zbytečný zásah, jehož výsledkem je horší přehlednost , delší text a stres. V devět večer za mnou domu přijela máma, aby ještě něco vyžehlila a rozloučila se. Nakonec však začala pokládat nepříjemné otázky a taky se rozhodla přespat , že už se jí nechce tak pozdě domů. Přítomnost rodičů v nevhodnou dobu může opravdu způsobit někdy nepříjemné chvíle. Balit do USA za přítomnosti máti pro mě bylo velmi náročné. Starostlivým rodičům tímto doporučuji nechat utečence na pokoji a jet se maximálně rozloučit na letiště. Čtvrtek 1.5 Ráno jsem zjistil, že moje příruční zavazadlo má alespoň 7 kilo a s velkou rezervou přesahuje rozměry předepsané společností British Airways. Přes všechny zmatky vyrážím na rozdíl od Jirky včas (6.00) (Jirka jel z Barandova na Dejvickou autobusem a zapomněl, že je svátek) . Asi ve tři čtvrtě na sedm jsme se všichni tři sešli na letišti. Nástup do letadla bez problémů, jen nacpat moji tašku do skromného prostoru na příruční zavazadla byl problém. 8.30 letadlo vzlétlo a nabralo kurs Londýn, počasí zamračené a celkem chladno. 10.00 (9.00 Londýnského času) - přistáli jsme za krásného počasí v Londýně. Letiště HEATHROW je obrovské a taky jsou tam dlouhé tunely , kterými se musí projít k rentgenům. Což s mou minitaštičkou dosti fyzicky náročný kousek. 11.00- mé příruční zavazadlo po projetí rentgenem podezřelé. V tašce bylo dost neobyčejných věcí jako např. velká bedna plná léků (lékárnička výpravy), sada kastrolů s nabíračkou a zavírací kudlou-zabiják.. Kontrolor prohlížel pečlivě celou tašku a neskrýval obdiv nad nalézanými předměty. Skutečný věčný problém byl pouze velký zavírací nůž, který samozřejmě není možno vzít do prostoru letadla. Byl jsem tedy pozván k dalšímu zřízenci a ten mi nechal něco vyplnit a podepsat, dal nůž do pytlíku a řekl, že se o něj mám přihlásit v SEATTLU. Tato prohlídka ve mě probudila strach z další kontroly imigračním úředníkem a tento strach byl větší ještě samozřejmě o pár čokolád, co pašuju Evě. Při kontrole dokladů před nástupem do letadla jsem byl ze všech cca 450-ti cestujících z Londýna do Seattlu podezřelý pouze já. Jeden člověk v uniformě mě vyzval, abych šel stranou a asi 1/4 hod. před startem letadla mě začal zpovídat “ kam jedu, proč tam jedu, co tam budu dělat, jak dlouho tam budu.....“nakonec mi propouští s neurčitým výrazem ve tváři. 13.30 Londýnského času jsme odstartovali. Letadlo (Boeing 747) bylo o poznání větší než letadlo jakým jsme přiletěli do Londýna a bylo vybaveno pro delší lety - plátno na promítání filmů, zatemňovačka očí, sluchátka , kartáček s pastou na zuby a dvě ponožky. Seděli jsme zvlášť. Asi po dvou hodinách letu jsem se přesunul do 1. třídy. To mi umožnil pán přede mnou, který občas cítil má kolena ve svých zádech. Hlavním důvodem však bylo to, že seděl raději vedle manželky na méně pohodlném místě než aby si užíval v komfortu mimo ní. Rozdíl v pohodlí byl opravdu značný - 5 čudlů na seřizování sedačky a jídlo o poznání bohatší a kvalitnější, samozřejmě také spousta prostoru na nohy, což já při své délce 193 cm obzvláště ocenil. Díky pohodlí jsem prospal více než 1/2 letu. Letěli jsme přes Island a Kanadu (zřejmě nejkratší trasa) . 14.50 místního času jsme přistáli v Seattlu na mezinárodním letišti. Po zkušenostech z Londýna se velmi obávám imigračního úředníka, ale vše proběhlo hladce. Dokonce i Markéta dostala povolení k pobytu na 6 měsíců (tedy o 4 měsíce víc než bylo uvedeno na vízu z Prahy). U výstupu z poslední kontroly bagáží čekala Eva s nějakou paní, která nás provedla letištním bludištěm a dovezla nás až na ostrov Orkas island. Naše cesta na Orkas byla dlouhá. Projeli jsme celý Seattle po dlouhé cestě na sever jsme se ve 20.20 nalodili na Ferry, který nás dopravil na Orkas Island. Byli jsme rádi, že jsme zas viděli Evu. Bylo zvláštní vidět ji po 3/4 roce v Americe. Eva se cítila na Orkas jako doma a místní podmínky jí k životu plně vyhovovaly. Zařídila nám laciné ubytování v hotelu Orkas, kde občas pracovala v kuchyni a taky nám nechala klíčky od svého červeného sporťáku, abychom za ní zítra přijeli ke kempu na druhý konec ostrova. Pátek 2.5 Eva kašle - vypadá to na chřipku a odmítá se léčit Nemohli jme spát dlouho - časový posun nás rozhodil. Ráno nás příjemně překvapila snídaně položená za dveřmi. Rychle jsme pochopili, proč jsou v Americe tlustší lidé než u nás. Všechno je sladké, dokonce i chleba. Taky se poměrně hodně pojídají zákusky. V 11.30 jsme přijeli na sraz k domu, kde Eva vyzvedává děti (Lee), které hlídá za 7 dolarů/hod. Společně jsme šli do nedalekého kempu na pobřeží, kde pracuje Eva za ubytování a stravu. Cestou jsme se snažili konverzovat, ale pro vzájemné vcítění bylo třeba více času. V kempu nás pohostili poměrně vydatným obědem. Jídlo si každý volil sám, podle toho z kterých mís si nabíral. Mís bylo k dispozici alespoň 6, samozřejmě hodně zeleniny. K pití voda s ledem rozlévaná z karafy. Odpoledne jsme šli vrátit děti a pak Evča pospíchala do další práce - kuchyně hotelu, ve kterém jsme spali. My ještě udělali výlet na Mount Constitution (cca 700 m), odkud byl pěkný výhled na vykukující ostrovy z moře s horami v pozadí. Cestou zpět jsme ještě zastavili a prošli se okolo nádherného jezera a později i kolem vodopádu. Taky jsme vybrali peníze - poprvé v USA na VISA kartu - celkem předpotopní bankomat, jehož zprovoznění včetně naplnění penězi trvalo asi 10 min., ale nakonec jsme něco peněz vybrali. Pozdě veěer nás Eva ještě vytáhla do místního klubu, kam je každý pátek vstup zdarma. Vystupovali místní muzikanti a taky kdokoliv z přítomných si chtěl zahrát (i zařvat), tak mohl a samozřejmě místní aparatura i obdivovatelé mu byli k dispozici. Byl to poměrně pěkný, ale hlavně kuriózní zážitek. Bohužel únava ještě po příletu (časový rozdíl) byla šílená, takže ve 22.00 jsme úplně mrtví opustili klub. Sobota 3.5. Ráno už se cítíme celkem v pohodě. Spali jsme dlouho, takže chvilku po snídani jsme vyrazili za Evou do kempu na oběd. Po obědě jsme se prošli po přilehlém pobřeží a taky jsme zkoukli Evino obydlí. Děti v kempu žijí v naprostém kontaktu s přírodou. Jejich sruby jsou celé ze dřeva a jsou určeny jen pro přespání ( pouze postele 3x3 nad sebou a poličky - uprostřed volný prostor , žádné vstupní dveře - vchod tvoří otvor o velikosti větších dveří). V kempu si volně poskakují srnky. Odpoledne jsme se vrátili do Orkas hotelu. Eva v kuchyni maká, Markéta odpočívá a já s Jirkou blbneme na kole po nedaké silnici. Jízda dvou lidí na jednom kole tu zřejmě není zvykem. Na večer jsme přijali pozvání na farmu k táboráku. Akce začala prohlídkou zahrady hostitele včetně jeho obydlí - přívěs. U ohně jsme zkoušeli bubnovat - úspěšně. Buben je tu asi nejrozšířenější hudební nástroj ( celá kapela byla tvořena -2xbuben, 2xflétna, 1xkytara, 1x?). Lidé byli především svým původem dosti různorodí - dala se uplatnit španělština i ruština. Pokrmy si hosté nabírali sami asi ze 7 mís dle chuti. Pití si většinou hosté přinesli s sebou (nejvíce bylo zastoupeno pivo). Kouřila se jen marihuana, žádné tvrdé drogy. Všichni zúčastnění byli v pohodě. Neděle 4.5 Podnikli jsme již druhou výpravu na Mount Constitution. Ostrov je poměrně malý a tato hůrka s úžasným výhledem nemá na Orkasu konkurenci. Pro zlepšení kondice, která bude třeba pro putování západem USA, jsme volili výstup bez pomoci auta. Jirka jel na kole už od hotelu, já s Markétou jsme dojeli na úpatí hory autem a pak pěšky/běh.. Při zpáteční cestě jsme zastavili u jezera (hlad), a už tradičně posvačili chleba se slaným margarínem. Dokonce jsme rozbalili krabici s americkýma vločkama, zjistili jsme však, že je to tvrdé zrní (obilí). Toto zrní bylo poživatelné jen částečně. Večer jsme navštívili hospodu, kde bylo i několik Eviných přátel. Z kempu do hospody nás dovezla velice rázná Američanka Tracy - tornádo. Tracy je nejlepší kamarádka Evy na ostrově. Cestou při řízení kouřila cigáro, pouštěla volant a drbala se na hlavě. Mimo to jela velmi rychle a rádio řvalo skoro naplno. Hospoda byla buranovská. Dal jsem si aljašský pivo s citrónem a pak jsme s Jirkou proprali ženský, samozřejmě nejvíc Evu, Markétu a Tracy. Nutno podotknout, že kritičtí jsme byli poměrně dost. Pondělí 5.5. Evča nám vyjednala pro zbytek pobytu na ostrově Orkas spaní u Dee (učitelka jógy). Ráno jsme sbalili a odjeli do kempu, odpoledne jsme se přesunuli do domu Dee. Dočkali jsme se koneeni normálního počasí (lilo jako z konve). Počasí na ostrově je díky západním ětrům od Pacifiku deštivé a vlhko je stále cítit ve vzduchu. Dum Dee je velký, vkusně a přitom prakticky zařízený (4 ložnice, obrovská kuchyň i obývák ), témio vše je ze dřeva. Dee má vlastni dva samostatné domky na jednom pozemku. Z nichž ten, ve kterém jsme bydleli chce přenechat lidem trpících rakovinou. V našem novém obydlí jsme se večer všichni sešli, dokonce se poioítila i Ttracy, aby nám pomohla naplánovat 3-týdenní cestu po západě USA. Tracy je původem z Arizony a navštívila témio všechny významné parky na západě.. Z fotek, kterých Tracy přinesla obrovské množství a z jejího vyprávění se dala naplánovat naše výprava tak, abychom vstřebali maximum krás a zážitku s nejmenšími výdaji a námahou. Tracy nám opravdu velmi pomohla. Její tornádovskou povahu jsme si pomalu oblíbili. Úterý 6.5 Výlet na nedaleký Fraday Harbor. Je to o poznání větší ostrov než Orkas. Prolítli jsme několik obchodu a pak jsme projeli celý ostrov. Cestou jsme se zastavili v Anglickém i Americkém campu (moc toho k vidění nebylo, zato vítr fučel jako blázen). Na ostrově je mnoho suvenýru, triček i obrazu s kosatkami. Tyto velryby se občas prohánějí mezi ostrovy San Juan Islands. Eva je viděla pouze jednou v srpnu. Při zpáteční cestě na trajektu jsme mohli jet v kabině lodivodu a seznámit se s navigační mi zařízeními. Zbytek večera mi z větru na ostrově i na trajektu bolela hlava, takže jsem vše prospal. Eva s námi samozřejmě na výletě nebyla. Pracuje stále ve svých třech zaměstnáních (děti, kemp, kuchyni hotelu) a volno má až od 8.5, kdy konečně vyrazíme na cestu. Středa 7.5. Eva ještě stále kašle. Poslední den na ostrově. Ráno i když jsem spal nejdéle, vstal jsem až po Tracy, která už od 6:00 maká. Cestou do kempu nás stopl ostrovan-švihák. Nutno podotknout, že s kartáčkem a zubní pastou v ruce. Říkal, že zná Evu a tak jsme ho vzali do kempu, aby se s ní mohl před odjezdem ještě rozloučit. Během oběda se však stopař ztratil s Markétou. Její zmizení v nás vyvolalo obavy, větší ještě o to, že se brzy ráno odjíždělo na cestu. Po obědě jsme si s Jirkou zaplatili (2x30 USD) krátký let nad ostrovy dvojplošníkem. Počasí bylo pro let jako stvořené s dalekou viditelností. V dáli byly vidět dlouhé a vysoké horské masívy a pod námi již známá místa na ostrově Orcas. Po večeři v kempu se Markéta stále neobjevila. Našli jsme ji až v domě Dee s otázkou, jestli jsme ji hledali. V kempu měly děti večírek, a tak jsme se tam vypravili. Neuvěřitelné bylo, jak ty malý prckové byli živí a předváděli se. Skákali do výšky, kroutili se bez jakéhokoliv studu před dospělými a před námi. Při srovnání se společenskými oslavami, firemními dny atd. u nás mi tato podívaná připadala opravdová a nestrojená, ale hlavni byla velmi živá a spontánní. Evě narostli tak trochu na ostrově kořeny, takže jsme absolvovali ještě rozlučku s Toldem, který mil připravenou láhev Gato Negro z Chile. Told má veterána - starý anglický sporák. Jirka ho už dlouho obdivoval a okukoval (zbožňuje auťáky a letadla), takže když mu ho Told svěřil na krátkou projížďku, mil z jízdy ohromný zážitek. Pokud k tomu ještě připočteme let nad ostrovy, tak to byl Jirkův opravdu velký den. Čtvrtek 8.5. - konečně opouštíme ostrov. Tracy nás vyprovodila na trajekt (Ferry). Eva balila své věci na silnici před nástupem na trajekt a pak samozřejmě pokračovala na trajektu, kde zabrala dvě kóje pro 12 lidí. Okolní cestující byli tolerantní (jako by tam Eva nebyla). Opustili jsme tedy ostrov Orcas a zamířili k přístavu Anakortes. Pro dopravu na letišti v Seattlu, kde jsme si chtěli půjčit auto, jsme použili shuttle bus. Neměli jsme však rezervaci a tak bylo nutné přestupovat a cekat cca 1 hod. na přípoj. Vydat se neplánovaně na výlet bez auta a spoléhat se na jízdní řád meziměstské hromadné dopravy, je tu velmi riskantní. Muže se i stát, že pokud není zájem (rezervace), tak autobus vůbec nepojede. V poledne jsme dorazili na letišti, kde nás čekala nepříjemná zjištění. Výměna DM na USD s horším kurzem, než jsme plánovali, půjčovné aut na letišti asi 2x dražší, než jsme zjistili předem. Volali jsme zpit do campu, abychom za pomoci Eviných přátel zjistili půjčovnu s příznivějšími podmínkami. 14:30- Jirka s Evou vytelefonovali levnější půjčovnu 240 USD/týden-Toyota Corola. Dokonce pro nás přijeli na letišti a odvezli nás do půjčovny. Vše bylo OK, až na to, že bychom nemohli s vypůjčeným vozem do Kalifornie. Zkoušeli jsme tedy znovu. 16:45-Vyjeli jsme v novém voze Toyota Cammry. Auto jsme nakonec půjčili u ALAMA, což je ta půjčovna, ve které jsme to zkoušeli napoprvé..Mimochodem, půjčování aut je tady velký byznys. Ze Seattlu jsme jeli jihozápadně k Pacifiku. Spali jsme na Long Beach kousek od "hlučného" oceánu, těsně před hranicí Washington/Oregon. Pláž byla obrovská a stále byl slyšet hukot vln. Spaní v malém stanu vyžadovalo polohu na boku a koordinované otáčení těl uvnitř. Kousek od stanu byly toalety. Večer nám je policajti zamkli před nosem. Po ranním úklidu nám však dva muži (uklízeči) dali znamení, že už můžem. Pátek 9.5 Ráno jsme vyjeli poměrně brzy a ještě dopoledne jsme přejeli most Astoria, který je hranicí Washington/Oregon. Most je složen z několika úseků různé konstrukce. Jeli jsme podél pobřeží s občasnými vyhlídkami na oceán a skalnaté útesy v něm nebo na pláže. U jedné z vyhlídek byly útesy krásné tak, že jsme se šli podívat. Byl zřejmě odliv, protože v tunelu nejkrásnějšího útesu nad hladinou oceánu bylo plno hvězdic, sasanek a mušlí. Krásných vyhlídek bylo podél silnice více, ale z časových důvodů jsme pouze přibržďovali. Asi ve 13:00 14 mil za Tillamook jsme poobědvali na odpočívadle s výhledem na moře. Cestou jsme zastavili ještě v Toledu, abychom koupili benzínový vařič, ale měli pouze vařiče na propan. Těsně před Florance nás překvapily obrovské písečné duny - valy písku. V 16:50 nedaleko Reedsportu jsme z venku ucítili strašný smrad. Usoudili jsme, že nikde poblíž něco chcíplo a je to již dlouhý čas v rozkladu (např. mi napadla velryba).Továrna na výrobu papíru nakonec vše vysvětlila-rychle jsme ze smradu zmizeli. Za celou dobu, co jsme byli v USA, to byl 1. pořádnej smrad. Jeli jsme dál, napravo sem tam oceán, nalevo sem tam jezero a pohoří (cca jako Krkonoše) před námi sem tam misto a za námi sem tam policajti. Za Coos Bay (nalevo) byly jezera a na nich plavala spousta obrovských kmenů. Na večer jsme se rozhodli překročit hranice Oregon/California. Spali jsme v kempu nedaleko Redwood N.P. (toaleta + umyvadlo se studenou vodou -10 USD). Večer ještě procházka - viděli jsme venkovní (letní) kino, který američani pozorujou z aut. pozn. Všichni řidiči doddržujou předepsanou (poměrně nízkou) rychlost - jezdí stejně rychle. Na silnici se objevují veteráni a obrovské traky. sobota 10.5.-sekvoje a mlha od oceánu Vstali jsme celkem pozdě - cca 9:00. Po návštěvě informací 3 hod procházka po Redwoodském lese. Stromy o průměru větším než 2 m nebyly zvláštností. Cesta ústila na pobřeží, odkud se valila oblaka páry (vliv studených oceánských proudu). Podél klikaté cesty lesem rostly výborné velikánské maliny, převážně béžově zbarvené a bylo jich tam spousta. Kromě mě se je nikdo neodvážil jíst ( báli se otravy a vlastně nevěřili, že to jsou maliny). 16:15 nákup a odjezd směr San Francisco. Cestou jsme již po několikáté sháněli benzínový vařič (hlavním důvodem bylo levné palivo cca 10 Kč/litr). Nakonec jsme koupili vařič na propan. Mlhy se od oceánu stále valily. Večer jsme již najeli na silnici č. 1, která nás dovedla až do San Francisca. Okolo 23:00 jsme zastavili za okrajem přeplněného kempu, kde nás po chvíli vyhmátli policajti a povídali, že tam nemůžeme spát. Nakonec je Eva přemluvila, že jsme mohli zůstat přes noc, ale v 5:00 ráno jsme už museli být zase pryč, protože pak tam půjde průvod rodičů, pro které děti ráno vaří snídani. Neděle 11.5. - příjezd do San Francisca Jeli jsme tedy od 5:00 a jelikož od včera večer nám svítila kontrolka, hledali jsme benzínku. Pumpu jsme našli brzy, ale otevírala až od 7:00, takže jsme tam trochu dospali. Kolem poledního jsme už jeli po krásné klikaté cestě podél pobřeží k San Franciscu. Cestou jsme dokonce objevili na písčité pláži hejno tuleňů a taky nějaké supy - ošklivce. Do San Francisca jsme vjeli zlatou bránou (po mostě Golden Gate). Ubytovali jsme se v kempu 16 mil jižně od města (40USD). Sprcha po dlouhé době neuškodila. Odpoledne jsme se vydali do města. Prošli jsme se podél moře ke Golden Gate - Eva se zmáchala. Navečeřeli jsme se v mexické restauraci a pokračovali v průzkumu okolí. Ve městě je golfový park, kde je možno zapůjčit i malá vozítka pro rychlejší přesuny při hře. Na závěr, již za tmy, jsme vyjeli na vyhlídku odkud byl pěkný pohled na město i Alcatraz. Moc se nám líbily pěkně pomalované tramvaje, do kterých je možné naskakovat a cestující mnohdy visí na boku tramvaje a drží se tyčí aby nevypadli na ulici. Také nás samozřejmě překvapily prudké kopce cca15-20 stupňů, kde je jízda v automobilu tak nepřirozená, že se při prvním zdolávání Russin Hillu tajil dech. Průjezd klikaticí ze strmého kopce je rovněž místní superspecialita. Před návratem jsme ještě koupili láhev portského (Californské), která jsme vypili až v kempu.Vínečko nám všem rozvázalo jazyk a byla legrace. 12.5. pondělí - Prohlídka San Francisca - přesun do Yosemite N.P. V denní porohlídce samozřejmě nechyběl průjezd klikaticí a návštěva vyhlídky bez výstupu na rozhlednu (vstup do rozhledny stál 3USD a byla mlha - takže nic). Viděli jsme také The Exploratorium (muzeum) postavené v římském stylu ovšem v roce 1964. Nebýt v Americe, odhadli bychom stáří stavby na cca 1000 let. Hodně úsilí nám dalo hledání vhodného místa na oběd. Nakonec jsme skončili v 15:00 v India restaurant. Za 7 USD si mohl každý nabrat, co chtěl bez omezení (bylo lépe vybírat očima než podle neznámých názvů) a na závěr jsme pili čaj s mlékem. Před odjezdem do Yosemity jsme ještě navštívili univerzitu v Berkeley. Celé "městečko" je izolováno od okolí a je kouzelné. V kvádru se chodí vyjímečně - téměř nikdo. Berkeley je pro studium i relax ideální místo. Neodolali jsme a vešli do některých z universitních budov. Uvnitř bylo nádherné prostředí a vybavení (kostra brontosaura). Všude byla cítit pohoda. Kuriozitou ulic v Berkeley byly rozvody elektřiny - kabelové rozvody ve zduchu nad ulicemi (spousty drátů - kabely v zemi se zřejmě nevyplatí). Takovéto rozvody bylo možno vidět i na některých jiných místech v USA, ale přece jen již trochu kultivovanější. Cestou do Yosemity jsme brali benzín - nějak to nefungovalo, zkoušeli jsme všechno možný i jsme nadávali , ale nic nepomáhalo. Po chvíli jsme se museli jít zeptat a zjistili jsme, že se platí předem. Během jízdy jsme míjeli mraky větrných elektráren cca tisíce - kam se hrabe Holandsko. Zastavili jsme až v noci v kempu nedaleko parku. Za 11USD - místo pro auto a velký stan s bednou pro ochranu jídla před medvědy, toalety, pitná voda. Eva nevečeřela-hubne. 13.5 úterý - vjezd do Yosemite N.P., výstup na Glacier Point 2199 m Hned ráno jsme vjeli do Yosemity N.P. Koupili jsme Golden Pass-umožní vstup do všech n.p. v USA. Návštěva informací - bacha na medvědy ( pro přespání ve volné přírodě je nutná bytelná uzamykatelná pixla, do které se schovává vše, co přitahuje medvědy - jídlo a aromatické předměty - mýdlo,šampon .. ) Asi ve 12:00 za šíleného vedra a spěchu jsme vyrazili na tůru. Eva byla tůrou jako posedlá a všechny honila jen abychom už vyšli. Díky spěchu jsem rošlápl sluneční brýle. Eva vyrazila jako raketa s těžkým batohem a prázdným žaludkem. Ke konci však již nemohla - často odpočívala a měnila barvu. Asi v 18:00 jsme dorazili na vrchol. Eva s posledním vypětím všech sil. Dostala dokonce křeče do žaludku a nemohla přijímat potravu. Po dobu cca 1 hod. jsme podávali kousíčky chleba, což postavilo Evu zas na nohy. Velmi překvapila Markéta, která výstup zvládla v pohodě, i když není zrovna trénovaná. Na výstup si dokonce obula boty, ve kterých navštěvuje rockové koncerty v pražských klubech. Z Glacier Point byl nádherný rozhled po Yosemity včetně mohutných vodopádů. Po chvilce bloudění jsme našli cestu dolů k vodopádům. Prošli jsme lesem, který byl po požáru. V lese byly ohořelé stromy a pahýly, žádné keře nabo hustý stromový porost. Les postižený požárem měl pořádnou rozlohu a v něm bylo krásně vidět klidně postávající srnky, které se neměly za co schovat. Les je ponechán osudu a musí se vzpamatoval bez zásahu člověka. Spali jsme na břehu divoké řeky (vodácká obtížnost WW6-zakončená WW7=vodopád), jejíž hukot nás ušetřil strašidelných zvuků přírody, čímž se trochu eliminoval náš strach z medvědů. Bytelnou pixlu s jídlem a mycími potřebami jsme schovali v bezpečné vzdálenosti od nás. 14.5. středa - hladový sestup kolem krásných vodopádů a komáři u jezera Medvědi neobjevili naši pixlu a tak jsme ji našli na stejném místě a najedli se. Vlastně nenajedli, zbyl už jen jeden krajíček chleba pro každého. Za velikého hladu po výstupu na nedaleký kopec jsme sestoupili k vodopádům (Nevada Fall 1801m a Vernal Fall 1538m) - nádhera. Kolem jednoho vodopádu vedla cesta podél řeky a asi v délce 150m nás vodní tříšť důkladně sprchovala. Před sprchou nebylo úniku. Asi v 15:00 jsme konečně dorazili k autu. Všichni jsme se vrhli na tašky s jídlem. Po chvilce podřimování a trávení jsme vyrazili na další tůřičku k jezeru (Mirror Lake/Meadow) ve výšce 1248m. Po důkladném cca hodinovém bloudění jsme konečně našli správnou cestu. Kupodivu to nebylo do kopce, což nás překvapilo-zjistili jsme, že údolí Yosemitu je ve výšce 1200m. U jezera bylo spousta komárů. Šli jsme ještě nahoru nad jezero, zda by tam nebylo vhodné místo na spaní- bez komárů a aby Eva nepřišla o tůru. Nakonec jsme ztjistili, že komáři jsou všude a vrátili jsme se k jezeru. Přespali jsme dokonale zakuklení ve spacácích -obrana před komáry- u řeky, která ústila do jezera. 15.5. čtvrtek - vedro, poušť, větrné elektrárny a Las Vegas Vyrazili jsme brzy po rychlé snídani směrem ke Grand Canyonu. Po projetí klikaté silnice z Yosemity jsme se napojili na dálnici. Uprostřed mezi pruhy bylo plno nádherně rozkvetlých keřů. Stále bylo úplně jasno a vedro. Za městem Bakersfield byla už suchá krajina - žlutá tráva, ze které občas vyčuhoval nějaký strom. Opět jsme míjeli kopce poseté větrnými elektrárnami. Krajina připomínala Maroko či Španělsko. Od města Barstow (námi nejjižněji navštívené místo v USA - cca 120mil od Mexika.) jsme jeli pouští až do Las Vegas (NEVADA), kde jsme sjeli z dálnice do města, které jsme jen chvíli projížděli. Bylo fajn, že jsme do Vegas přijeli již za tmy (krásně svítí) , ale přesto tam bylo hrozný vedro. Je to místo jen pro utrácení peněz. Domy nejrůznějších pohádkových tvarů (hrady špice...) s velikými světelnými poutači. Stálo to zato, ale rychle pryč. Byli jsme špinaví a vylézat z klimatizovaného Toyoty se nám nechtělo. Přespali jsme u Lake Mead s večerní i ranní koupelí v něm. Nutno podotknout, že průjezd pouští byl náročný na organismus (bolest hlavy ... zjevně rychlá změna klimatu). 16.5. pátek - červený skály a canyony, horečka Ráno jsme vyprali. Jen co se slunce trochu vyšplhalo nad obzor bylo nutné vyhledat stín.. Evě bylo zle + 40*C horečka. Takže jsme v Overtonu navštívili doktora, který předepsal antibiotika na 9 dnů. Bylo nutné vyplnit spousty papírů, aby Evu vůbec přijal. Jeli jsme dál po silnici č. 15 přes roh Arizony a dál Utahem ke Grand Canyonu. Míjeli jsme masívy červené horniny různých patvarů. 16:30 Vjeli jsme do ZION N. P. - při vjezdu nám dali zákl. info=mapa+noviny. Utábořili jsme se v kempu (poměrně plný). Večer ještě procházka nahoru na červený skály. Cesta pokrytá vyprahlou půdou až pískem zabarveným do červena připomínající antuku. Kolem běhalo spousty ještěrek a lítali netopýři. O kaktusy a suchomilné rostlinstvo nebyla nouze. 17.5. sobota - Pohádkový Bryce canyon Trochu jsme si přispali - 10:15 velká snídaně (špagety). Projeli jsme celý park až na jeho konec, kde se dál může pouze pěšky canyonem podél řeky. Cesta končí v řece, takže turisti se musí brodit, což je pro nádherný pohled na stěny canyonu a šílené vedro velmi příjemné. Odpoledne přesun do Bryce canyonu - docela osvěžení, leží ve 2000 m. Na první pohled rarita mezi parky. Originální a přitom překrásné útvary z načervenalé horníny. Přesun ze Zionu do Bryce byl taky super. Cestou bylo mnoho míst, odkud se dalo něco obdivovat, hlavně ale průjezd Red canyonem (byl opravdu úplně červenej), kde se muselo projíždět i tunely ve skalách. Nocovali jsme v kempu 10USD za místo. 18.5. neděle -Grand Canyon = díra 2000 m hluboká Projížďka autem po vyhlídkách canyonu Bryce. Bohužel, očekávané krásné počasí pro focení bylo nahrazeno mraky a dokonce z dálky bylo slyšet bouřku. Přesto jsme fotili, co se dalo a taky jsme vlezli dolů do canyonu. Do Grand Canyonu jsme přijeli ze severní strany až pozdě odpoledne. Cestou nám vběhla do silnice srna, naštěstí jsme ji minuli, ale po třech mílích jsme viděli na krajnici ležet jinou, už mrtvou. Canyon leží ve výšce 2700m, takže auto nemohlo dýchat a sotva se ploužilo. Okolí vůbec nebudilo dojem, že jsme byli tak vysoko - rovina bez kopců, akorát občas byl vidět ještě sníh. Z příjezdové cesty bylo možno vidět hodně bříz a pasoucí se srny. Obešli jsme pouze krátkou vyhlídkovou trasu a koukli do tý velký díry. Canyon je opravdu Grand a má kouzelné barvy. Jeho stěny sahají všechny do stejné výšky. Na večer jsme odjeli do nedalekého kempu. Na směrovce byl již z dálky vidět nápis NO WATER. Přesto se za místo platilo 10USD. Konečně jsme taky rozdělali oheň a nakonec jsme si šli lehnout 4 do jednoho stanu-nikdo se nevyspal, ale bylo veselo. 19.5. pondělí - Indiáni, Monument Valley, řeka Colorado Rozlámaní po šílené noci jsme se rozjeli zas ke Grand Canyonu. Počasí bylo dobrý i na fotky. Takže krátká procházka a následně prohlídka obchodu s pěkným, ale vesměs komerčním zbožím. Grand Canyon je opravdu kuriozita a hlavně z letadla musí být opravdu nádherný pohled. I když z vyhlídek bylo vidět hodně hluboko, nepodařilo se nám spatřit řeku Colorado. Na prohlídku Canyonu asi není třeba si brát dlouhou dovolenou, vlastně jde o to podívat se a vypadnout. Po poledni jsme se rozjeli k Arches N.P. Jeli jsme okolo červených skal. Podél cesty jsme zastavili a fotili zvláštní útvary z červených skal a taky domek postavený ve stylu červených skal, kde se prodávaly nějaký krámy (šutry a pod.) Stavěli jsme taky u Navajo Bridge a konečně jsme viděli řeku Colorado v malém Canyonu. Byli tam Indiáni prodávající kýčoviny u čtyř stánků-připomínali Vietnamce v Praze. Na hranicích Utah/Arizona jsme shlédli ještě Monument Valley - krásný skalní útvary vystupující z červené země. Přespali jsme v Moabu těsně před Arches n.p. 20.5.úterý - Jirka slaví 26 let u Suchánků v Utahu. Po vydatné snídani (vločková) jsme vyrazili do Arches. Bylo zase krásně , ale občas větrno. Park je plný neobvyklých útvarů z červených skal připomínající např. okna, stromy, mosty atd. Také tam vyčuhujou pahýly suchých stromů. Prohlídku jsme zakončili shlédnutím Delicate Arch. I Eva přes antibiotika se hrnula na kopec, aby jí nic neušlo. Stejnou vervou se taky hrnula k volantu. 14:30 jsme odjeli na sever směrem k Salt Lake Sity. Docela rádi opouštíme červená skaliska, kterých jsme se již řádně přesytili a těšíme se, že zas uvidíme třeba něco "normálního". Cesta byla příjemná mezi skalnatými útvary zprvu červenými, pak i žlutými, podél železnice s častým výhledem na obrovské masívy (připomínající hrady) a na zasněžené hory v dálce. Cestou párkrát lilo z tmavých mraků. Do Salt Lake Sity jsme přijeli 20:30hodinkového a 21:30 Utahského času. Přejetí časového pásma nám došlo až později. Po projížďce městem jsme zastavili u řecké restaurace, kam nás Jirka pozval na oslavu svých 26. narozenin. Zjistili jsme, že Utah není pro oslavy zrovna nejlepší místo, protože je tu pití na veřejnosti zakázáno. V této restauraci neprodávali nic alkoholickýho (ani v suprmarketech jsme nenašli kapku alkoholu). Takže slavnostní večeře s čajem, kávou nebo vodou. Restauraci jsme opustili 1/2hod po zavírací době, což jsme si uvědomili až při odchodu (o hodinu posunutý čas), přesto byla obsluha velmi příjemná a chápající. Cestou městem jsme ještě viděli na jednom podniku reklamu v podobě svítivého půllitru. Byla to trefa, šlo o příjemnou hospůdku. Po ochutnávce piva jsme vybrali to výraznější a koupili jsme ho velkou karafu, ze které jsme si sami rozlívali u stolu do velkých sklenic. Přespali jsme v kempu Wiulard Bay asi 30 mil nad Salt Lake Sity u jezera. 21.5. středa - přesun na sever do Grand Teton n.p. a teplý bundy Ranní koupel v jezeře s bahnitým dnem a s pelikány byla dobrým probuzením. Bylo zde příjemně - ani vedro ani zima. Přesouváme se dál směrem na sever do hor ke Grand Teton a Yellowstone n.p. Vjeli jsme do hor okolo krásných podhorských jezer a v13:15 jsme už byli v IDAHO. Přímá silnice do Grand Teton byla z části uzavřená, což znamenalo objížďku přes vysoké hory, takže okolo silnice bylo ještě dost tajícího sněhu. K večeru jsme dorazili do města Jackson (WYOMING), kde jsme konečně sehnali víno. Pokračovali jsme až do Grand Teton-krása. V dáli rovnoběžně se silnicí horský hřeben s nádhernými štíty a taky pasoucí se sobi (losi)? a bizoni. Spali jsme v kempu se suchým záchodem zadara (bylo ještě před sezónou). Na několika místech, dokonce i v kempu, kde jsme spali, viseli cedule "území s výskytem medvěda Grizlly". Zima, silnější o náš pobyt na jihu a strach z medvěda způsobila, že jsme 1,5l vína vypili před spaním jako nic. 22.5. čtvrtek - Yelowstone n.p, medvěd a dračí tlama Probudili jsme se po chladné noci do poměrně teplého rána. Vydali jsme se do informací v Grand Teton. Bylo tam i indiánské muzeum, ve kterém se nacházela spousta zajímavých a nádherných věcí-od válečných nástrojů a ozdob k tanci po hračky pro indiánské děti. Prošli jsme se k jezeru Jackson Lake, odkud byl pěkný výhled na zasněžené Tetons. Cestou jsme se koulovali a taky jsme viděli medvěda. Jen tak vykoukl, povyběhl a hned zas šup do lesa. Tůry po parku nebyly s ohledem na sníh možné. Odpoledne jsme se už přesouvali do nedalekého Yellowstone n.p.. Nenalezli jsme u vjezdu do parku žádné otevřené informace a tak jme podnikli jízdu naslepo. U jedné vyhlídky stálo spousta aut a čumělo se na Grizzlyho, který byl ovšem dost daleko. Samozřejmě jsme se připojili k davu a čuměli jsme chvíli s ostatními. Dojeli jsme taky k místům s gejzíry a horkými prameny, kterých je tu požehnaně. Nejvíce nás zaujal gejzír "Dračí tlama", který byl v jeskyni, ze které se valila oblaka smradů a strašidelných zvuků. Bohužel v parku se dalo chodit jen po vyznačených cestách, t. zn. okolo gejzírů po dřevěných chodnících. Spali jsme v kempu Norris, před kterým se pásl bizon flegmatik. 23.5. pátek - Horký prameny, gejzíry a Old Faithful Rozhodlo se že zůstaneme ještě jednu noc v kempu Norris. Čili žádné ranní balení jako obvykle-příjemná změna. Od opuštění ostrova Orkas jsme vlastně spali každou noc někde jinde. Prohlídka Mamonth Hot Springs, kde je hlavní info-centrum. Promítali tam dokonce film o Yallovstone. Koupili jsme mapu a naplánovali na další den cestu do Grand Canyon of the Yellowstone. Eva to prospala v autě-přesun do zimy a antibiotika ji na chvíli skolily. Kousek od info-centra je krásná kaskáda na povrchu pokrytá minerály a obtékaná horkými prameny. Byla vysoká alespoň 20m. Norris Geryser Basin-Všude to kouřilo a zapáchalo jak u pekelníků. Krajina byla mrtvá (Krušné hory). Odhad počtu gejzírů 10-sítky a možná přes 100. Old Faithful-stojí tam největší dřevěný barák na světě (4 podlaží) uvnitř opravdu skvost. Nosné sloupy z kmenů, vše přírodní tvary. Žádné hranaté či jinak opracované stavební prvky, kromě parket na podlaze. Uvnitř hrál klavírista a vytvářel atmosféru doby divokého západu. Večer při návratu do kempu jsme se těšili na víno koupené v Old Faithful. Začalo ale pršet, takže jsme vařili pod stolem. Večeře nebyla nic extra, ale s vínem to bylo velmi chutný a zároveň vydatný. Připravili jsme celý pytel mušliček = 11 porcí, takže zbylo i na snídani. 24.5.97 sobota - sbohem Yellowstone Ráno jsme opustili kemp Norris. Naštěstí už nepršelo, ale obloha nevěštila stále nic dobrýho. Nabrali jsme směr Canyon Village. Grand Canyon of the Yellowstone je nádherný, nechybí ani vodopád a kroužící orli. Eva zase bláznila, chtěla jít po uzavřené kluzké cestě, z části pokryté sněhem, dolů k vodopádům. Můj nápad vylézt na kopec Observation ztroskotal na sněhu, do kterého se zapadalo skoro po pas. Takže se dá chodit jen po vyznačenejch chodnících, anebo po silnici-jinde cesta nevede. Vodácká informace: Řeky Yelowstone jsou zelené a nejsou bezpečně sjízdné (Stromy přes řeku v nebezpečných úsecích). 17:30 opouštíme Yellowstone. Projeli jsme Canyon Village, Norris a zamířili a k Mt. Rainier n.p. Před vyjetím z parku jsme ještě pozorovali čmoudíky od gejzírů a horkých pramenů, spousty mrtvých a zubožených stromů bez zeleně, vodnaté řeky, losi a stáda bizonů i s mláďaty. Yellowstone byl silný zážitek. Vjeli jsme tedy do Montany, kde je neomezená rychlost. Zastihla nás tam však cca 30 mil za Yellowstone sněhová bouře, která se později změnila v déšť. Takže bylo nutné jet nějakou dobu krokem. 25.5. neděle - Mt. Rainer obr v širém okolí, Jeli jsme non-stop celou noc a pořád lilo. 6:30 - dojeli jsme na odpočívadlo 120mil od Seattle. Nějak jsme si uvědomili, že jsme se naposledy sprchovali v Arches před 5-ti dny. Začalo se vyjasňovat, ale vítr fučel pěkně. Ze silnice 82 už byl vidět vrchol Mt. Rainer. 6:50 Svítílo sluníčko a Mt. Rainer zase vykoukl. Bylo to nádherné ráno. 8:20 Šílená mlha, bylo vidět jen na 50metrů. Jeli jsme v mracích a navíc tam byl sníh - začali jsme se děsit tůry ve sněhu. (Eva se neděsila, ale jásala). 8:25 Sjeli jsme pod mrak a bylo zase vidět. 9:00 Dojeli jsme do jednoho kempu, už v Mt.Rainer n.p., kde byly otevřený informace. Takže jsme hned zjistili, že většina cest je pod sněhem. Dozvěděli jsme se ale také, že za budovou informací je hezká cesta k vodopádům a je možný vidět horké prameny. Po návratu z informací jsme čekali,až přejde déšť. Nakonec jsme vyrazili, když se zdálo, že prší s nejmenší intenzitou. Horké prameny (bahňáky) nebyly opravdu daleko. Cesta dál vedla podél zelené řeky, tekoucí mezi skalami, nechyběly ani vodopády. Nakonec jsme chodili dosti dlouho a občas i po sněhu. Místní klima nám kupodivu vyhovovalo a tak trochu nám asi připomnělo domov. No rozhodně jsme se tu cítili mnohem lépe, než na jihu v červených skalách, kde bylo sucho, vedro a vyprahlá zem. Rozhodli jsme se utábořit ve městečku Pachwood, kde jsme objevili soukromý kemp se sprchou. Po náročné cestě a krátké tůře všichni rychle vytuhli. Odpoledne jsme šli do města, kde bylo díky bleším trhům pěkně živo. 26.5. pondělí - Zmrzlina, karimatka a brodění sněhem Ráno jsem se probudil úplně rozlámanej a zjistil jsem, že karimatka nebyla pode mnou, ale zůstala venku před stanem. Koupili jsme výhodně 1/2 galonu (2litry) zmrzliny, jejíž konzumace nás zaměstnala do odpoledne. Posilněni zmrzlinou jsme se vydali na tůru ke třem jezerům. Cesta šla stále do kopce a ke konci se značně ochladilo a šlo se po sněhu. Značení nebylo zřejmé, takže se šlo po stopách vytlačených ve sněhu. Stopy končily na kládě , která byla přes řeku. Na druhém břehu řeky však bylo jen plno zmatených stop max 10m od klády. Takže šlo asi o zkoušku odvahy, kterou vymyslel nějakej vtipálek. Spali jsme opět v Pachwoodu, ale oproti včerejšku jsme se výrazněji vybavili na večer 4l vína + pár Budweiserů. 27.5. úterý - čvachtačka a super kemp. Pro ranní déšť jsme snídali v prádelně. Odpoledne jsme se ale dočkali pěkného počasí a cca ve 14:30 jsme opustili kemp. Dojeli jsme k místu, odkud nám byla doporučena turistická cesta, na které mělo být už jen minimum sněhu. Cesta vedla klikatě do kopce (ostatně jako většina místních trailů). Došli jsme až k jezeru Crystal Lake. Před jezerem bylo nutné se asi 1km brodit do kopce ve sněhu. Rozhodli jsme se přespat v kempu, blízko od Paradise - výhlídka na Mt. Raineru (5USD za stan, auto, lidi a smrad z jezera). Kemp byl dokonce vybaven suchým záchodem. Při příjezdu jsme byli utrmáceni, takže první, co jsme vybalili, byla obrovská lahev se zbytkem vína, což vzbudilo pozornost všech okolo. 28.5. středa - super rozhed, Gato negro a zase v Seattlu. Vjeli jsme, již po několikáté, do Mt. Rainer n.p. a za chvíli jsme vyjeli na vyhlídku v Paradise. S ohledem na oblačnost nebylo ale nic vidět. Naštěstí tam však bylo pěkné infocentrum, ve kterém byla vycpaná zvířata žijící v okolí. Samozřejmě nechyběl veliký obchůdek s ..... Vraceli jsme se už odpoledne. Cestou dolů byli ještě nějaký vodopády, kvůli kterým mužská část výpravy ani nevylezla z auta (už jsme byli přesycení neustálým okukováním něčeho krásnýho). Večer jsme přijeli až do Seattlu, kde jsme objevili až kemp KOA (20USD)-nebylo to snadný, dva značený kempy jsme přejeli. Lehce jsme naplnili žaludky a po vypití dobrého Gato negra jsme se vydali na noční prohlídku města, do kterého jsme dojeli až po půlnoci. Zastavili jsme odvážne v Down Tawnu, kde bylo ještě pár otevřených klubů. Procházka po pobřeží a Pionier Squere- osvěžující přístav a mrakodrapy za ním byly po dlouhé době zajímavou změnou. Vydrželi jsme až do 2:30 ve městě. 29.5.čtvrtek - Boeing muzeum, důstojná rozlučka s USA Po sbalení věcí a zkultivování auta jsme zajeli do Boing muzea, pak rychlo prohlídka v centru Seattlu. Vše bylo s ohledem na termín vrácení vozu ve spěchu. Směrovky navádějící při příjezdu k letišti na půjčovny aut byly jasné a veliké (nedalo se sjet). Vrácení vozu byla záležitost na 5 min. Přesně v 18:00 se na letiště přiřítila Tracy, narvala nás do auta, zaházela baťohoma a za chvíli jsme byli u ní doma. Večer jsme ještě jeli do města, kde jsme se po americku posilnili v rychloobčerstvení na Brodwayi. Tam jsme také koupili 3 l Burgunského a pivo. Opili jsme se pod dálničním mostem ( kromě Tracy a Markéty-pily pivo) u jezera. Tracy nás poučila, že konzumace alkoholu na veřejnosti je trestná a kdyby jeli policajti, tak jsme měli vše převrhnout či schovat. Následky akce byly hodnotné. Koupali jsme se v jezeře a nahý jsme pak honili Markétu s Tracy, které nám vyfoukly šaty. Eva s Jirkou objímali celou noc záchodovou mísu. Ještě že v domě byla na každém patře jedna. 30.5. pátek - 31.5.sobota - frnk Po probrání cca 11:00 ještě poslední rychlo návštěva Seattle. Největší atrakce =PIKE MARKET, kde po sobě lidi házeli obrovský ryby a i jiné mořský příšery. Chvíle čekání na letišti utekla rychle. S Tracy a Evou jsme se rozloučili po americku. Nad Racky Mauntins byla mírná bouře. V Londýně jsme čekali 5 hodin a trochu jsme se prospali. Cestou z Londýna jsem se zděsil při čtení MF Dnes, kterou rozdávali v letadle (obrázek V Klause s nadpisem "OBČANY ČEKÁ KREV POT A SLZY"). Do Prahy jsme přilítli večer těsně před setměním. Markétu si vyzvedli rodiče a nás Slovák (David), kterýho jsme hned nasměrovali ke Kalendům-to bylo žrádlo. Přes omámení pivem a únavu po letu jsme nemohli v noci spát. Já jsem se například ve 4 ráno procházel po Proseku a počítal jsem, kolik je hodin na západním pobřeží. 1.6. neděle Večer jsem se díval na film Kulový blesk a seriál Beverly Hils - no nebe a dudy. |