Panorama 2:
Jirka Č. a Mirda:
Jirka Č. a prase:
Mapa cesty:
Denník z dobrodružné výpravy do Mexika v únoru léta páně 2004, aneb „Dyť sme tady na dovolený!“
Dobrodruzi: Čéča (autor) a Mirda (sem tam nějaký postřeh)
(subjektivně laděné vyprávění)
8.2. neděle
Dle časového plánu (kupodivu) jsme dopraveni Petrou na letiště. Přestože je neuveřitelných 12° C je mi děsná zima, fuj (bodejď ne, když jsme oblečení do Mexika). Jaké bylo pak naše rozčarování při návratu. Ale nepředbíhejme událostem. Mirda projevuje značnou netrpělivost během odbavení. Loučení s Petrou a hurá mit dem Flugzeug von Lufthansa nach Frankfurt. Tam je pěkně hnusné počasí a taky ostnatý drát – Wilkommen in Deutschland. Chybí vlčáci a pánové ve vysokých botách. Přestup do Jumba – fasujeme „protekční místa“ na prostřední čtyřce prostřední dvě sedačky. Ajajaj – 12 hodin v sardinkové pozici. Za zmínku stojí jen dvě švédské spolucestující – z dvanácti hodin letu vydrží vytrvale kecat zhruba 9 hodin – nadlidský výkon. A to jsme mysleli, že jsou Švédi introverti. Asi jenom mužská část populace – dámy je zjevně nepustí ke slovu. My využíváme čas jazykovou přípravou: Mirda se učí životně důležitou větu: „Dónde está el baňo? Rápido, por favor!“ (kde je tady záchod? Ale rychle, prosím vás!). Před přistáním má Mirek akutní střevní potíže, všechny záchody obsazené, tudíž běhá s vykulenýma očima po letadle, až se zadaří konečně v bussiness class. Já z toho mám srandu - až do pasové kontroly – pak se projeví následky dvanáctihodinového sezení a po pár minutách pohybu mě chytá taktéž křeč do břicha. Zaplaťpámbu to rozchodím a jsem vpuštěn na mexickou půdu, aniž bych se před celníkem musel potupně potento... Ještě na letišti rezervujeme a platíme hotel na první noc, měníme peníze, a¨v autorizované kanceláři kupujeme lístek na taxíka (! – dobrá prevence před ošizením) a během pár minut jsme v hotelu – následuje mohutný přípitek na zdar výpravy, nadšený řev a provolávání slávy Mexiku, jakož i hrdinným dobrodruhům právě přiletivším. Po tiché vzpomínce věnované ženám v chladné střední Evropě sladce usínáme...
9.2. pondělí
První probuzení v 6:10. Mirda prohlašuje, že dle časového plánu máme už být 10 minut venku (vzhledem k časovému posunu nám naplánoval brzké ranní probuzení). Načež po důkladném promyšlení plánu se opět probouzíme asi v 8 h a rozvážně vyrážíme do víru velkoměsta, nechávajíce batohy v recepci. Na pokoji nás zaujal neuvěřitelně silný telefonní seznam Mexiko City rozdělený do čtyř částí. Odhadem měl na výšku půl metru. No holt 23 mil. lidí je 23 mil. lidí. Z vedlejšího pokoje slyším češtinu. Globalizace... Chceme jet metrem na autobusový Terminal Norte a odtamtud k pyramidám Teotihuacán. Obcházíme Zócalo, lezeme do metra (lístek za 2 pesos, platí pro celý systém metra). Nutno podotknout, že když 20 miliónů mexičanů jede do práce, vyvolá to v metru nátřesk rovnající se asi tak čtyřnásobku největšího nářezu v Praze na béčku ve špičce. Kdo není rychlý a drsný, nejede (nebo jede tam, kam nechtěl...). Ještě že jsou Mexičani pomenší postavy, dají se poměrně dobře vystěhovat ze dveří, když našinec potřebuje vystoupit... I dorazili jsme na terminál, kupujeme lístek k pyramidám, za 5 minut nám to jede, a v autobusu potkáváme dva Slováky na dovolené. Ouha, personál v Teotihuacánu stávkuje za vyšší platy, či co, tudíž vidíme pyramidy jenom zpoza plotu. „Kdy otevřete?“ „Maňana“ První a poslední „maňana“, které v Mexicu slyšíme. Alespoň tedy navštěvujeme muzeum nástěnných maleb (bylo zadarmo, aby naštvané turisty alespoň trochu uklidnili). Načež si dáváme pivo Corona s limetkou (kupodivu to vůbec není špatné), máme takovou normální vlčí pohodu a kecáme o blbostech. „Dyť sme tady na dovolený!“ Zpátky v Mexico city nalézáme ještě levnější hotel (Buenos Aires za 160 pesos s dvěma švábama v koupelně – ale jinak čisto, s truhlárnou v přízemí a bufetem ve vchodě), má to atmosféru. Pak jedeme koupit lístek do Palenque na terminál TAPO, večer nasáváme atmosféru centra a po nezbytném důkladném přípitku jdeme chrnět. Pozn. všímáme si, že Mexičané chodí velice dobře oblékaní, mají naleštěné boty (a většina mužů má hodně nagelované vlasy) a vůbec o sebe velice dbají. Při pohledu na nás dva ztrácíme obavy o naši osobní bezpečnost... To je dáno asi také tím, že je zde vidět velké množství policistů dohlížející na všeobecný pořádek Překvapením jsou i časté osobní kontroly a prohlídky místních obyvatel pokud nastupují do autobusů, kterými jezdí zahraniční turisté. Mexické metro má taky jednu zvláštnost a tou je, že v dopravní špičce jsou v každém vlaku rezervovány dva vagóny pro ženy a matky s dětmi. A to je samozřejmě důkladně kontrolováno policií. Ještě bude o této věci řeč.
10.2. úterý
Ráno vyrážíme asi okolo 8.30. Jdeme pěšky na stanici metra Isabel Católica a jedeme do parku Chapultepec. Přímo ve vagónu metra zjišťujeme jednu skutečnost ze které jsme oba poněkud neklidní – pozorný čtenář asi začíná tušit o co jde. Bylo to tak. Vagón plný ženských – nic proti, ale všeho moc škodí, dyť sme tady na dovolený!!!!! ( ti kdo znají naše plaché povahy, určitě vědí jaká to byla pro nás pohroma ) Uklidnění přichází po čtyřech zastávkách, kdy začali přistupovat i muži. Návštěva Museo Antroplógico – stojí za to. Akorát je to řádně rozlehlé, tudíž navrhuji zrychlit – Mirda, milovník detailů, to těžce nese. Před museem je show pro turisty – Voladores – indiání spouštějící se na lanech ze stožáru. 52 otáček má symbolizovat týdny v roce atd. Zkrátka mytologie (na tomto místě se musím omluvit za zjednodušování a zamlčování historicko-etnologicko-mytologických faktů. Přesnější informace na toto téma podá Ing. Miroslav Řezníček, Za humny 203, Horoušánky, pošta Úvaly u Prahy, 250 82 ,okres Praha Východ).Následuje prohlídka zoo (je zadarmo – no nekupte to). Dáváme si pizzu – ta je naopak drahá a zatraceně mrňavá. Ještě jdeme na kopec, prohlédnout si pevnost. Zkrátka honíme se jako paka – dyť sme tady na dovolený. V hotelu bereme batohy a vyrážíme pěšky na terminál TAPO. Podle mapy je to kousek a koneckonců teoreticky vás s větším zavazadlem do metra ani nepustí, a po tom, co jsme už v metru zažili, to ani nehodláme testovat. Zrada – ulice, kterou máme namířeno, se stává odpoledne tržištěm, všude lidí jako nas...(eto), projít se nedá a do toho my s baťohama. No nářez. Je dost teplo, řídký vzduch (2300 m n.m.) a smog. Máme dost, smrkáme krev. Ale zdárně dorážíme, necháváme odbavit batohy (jako na letišti) a dáváme si Aztéckou polívku (mňamka). Autobus vyjíždí na čas a je opravdu velice pohodlný. Za zmínku stojí bezpečnostní pásy na všech sedadlech, dofukování pneumatik za jízdy, řidiči v nažehlených bílých košilích s kravatou a vůbec. Maximální rychlost autobusů je 95 km/h, její překročení signalizuje cestujícím zvukový signál a rozsvícení červeného světla na stropě u řidiče. Přesto se zdá, že autobusy jsou na mexických silnicích nejrychlejší vozidla, předjíždíme všechno. Zjevně řidiči osobáků šetří benzín (cena asi 18 Kč/l v přepočtu – zdá se levné, ale ty vzdálenosti!) a svoje auta. Akorát klimatizace v autobusu jede jako o život. Domorodci už jsou zvyklí, cestují v péřovkách, my kňučíme zimou. Venku je prádelna. Nicméně ráno celkem vyspinkaní vystupujeme v Palenque po 1020 km jízdy. Ale to už je
11.2. středa
Přistání v Palenque asi v 7:15. V 8:00 už jsme ubytovaní – hotel económico Tucan. Chtělo to trochu proběhnout městečko, poptat se na ceny, a máme hotel za 120 pesos i s vlastní koupelnou a větrákem. Venku je pěkná prádelna – v noci pršelo. Ovšem zoncna rumpluje (sun is shining, jak říkají brňáci) a za chvíli je po mlze. Ruiny Palenque jsou asi 12 km od města, jezdí tam taxíky a colectivos – mikrobusy. Skvělé zařízení. Jeden si stopneme a za 14 pesos na osobu se vezeme až k pokladně. Následuje prohlídka ruin. Mirda samozřejmě velmi důkladně zkoumá každý šutr, já se válím ve stínu, Mirda se dává do řeči s pěknými turistkami, já sem tady na dovolený... Svačíme v džungli a soudíme, že taková koupel v potoce by přišla vhod. I vyrazíme proti proudu dále do džungle, nalézáme tůňku, svlíkáme se do naha a rochňáme se. Načež se odněkud vynoří mexičan, řka, že koupání je zde zakázáno (vodní zdroj pro Palenque a okolí). Děláme, že nerozumíme. Načež říká cosi o pokutě. Radši jsem začal rozumět a s omluvami se oblékáme a mizíme. Chudák, neví co si o těch dvou buzících má myslet. Mexičani jsou velice slušní a zdvořilí, radši by nás tam nechal sedět, ale zase má smysl pro povinnost. Každopádně osvěženi pokračujeme v prohlídce, potom jedeme colectivem do městečka, v hotelu si schrupneme a vyrážíme do hospůdky na večeři. Hospůdka je u parku, ptáci řvou, že není slyšet vlastního slova a je taková normální vlčí pohoda. Po důkladné večeři sedíme na náměstí, máme normální jižanskou vlčí pohodu, rozebíráme hluboké filozofické záležitosti (kecáme o ženskejch) a je nám dobře. Všímám si, že tady nepotřebuji moc spát ani jíst. Že bych získával energii fotosyntézou?
12.2. čtvrtek
Hodláme vyrazit na kaskády Aqua Azul. Pan domácí nám ochotně zařizuje místo v mikrobusu místní cestovky. Mezitím kupujeme palmové klobouky a pohledy. V 9:00 nás nabírá mikrobus, popoveze nás do centra, tam nás strčí do jiného (už jsme tři) a není tomu konec – stěhujeme se do třetího. Ouha – ten je plnej až po střechu. Narveme se dozadu, sedím na půlce zadku a vychutnávám jízdu. Před náma sedí dvě pohledné dámy – američanky, němky? Ale huš, dyť sme tady na dovolený, a tak radši pozorujeme a komentujeme okolní krajinu. V této chvíli jsme ještě netušili, že při nás stáli všichni svatí. První zastávka – vodopád Misol-ha. Nádhera. Tak hurá na průzkum a do jeskyně a prošmejdit... Bohužel máme jenom půl hodiny. Zastávka číslo 2 – visutý most přes tyrkysovou řeku – paráda, z toho máme ohromnou srandu a děláme na něm ptákoviny. Dámy se ovšem evidentně bojí. Mirda ze srandy zavolá „holky poďte, nebojte!“ A ozve se „My se bojíme!“ ...!?... Aha, holky jsou od nás (Olina a Vlaďka). Ježišmarjá, nekecali jsme nějaký kraviny v tom mikrobusu? Oba nás v tu chvíli pekelně zamrazilo. Pánové, kteří se ocitli v podobné situaci vědí o čem je řeč. No nic, dyť sme tady na dovolený... Pochopili jsme, že tady zůstáváme 3 hodiny, tudíž se jdeme koupat. Ale zrada, všichni jdou po chvíli zpátky... ?! Asi jsme něprávino póňali... Tak honem oblíkat a za nima. Zaplaťpámbu, stihli jsme to. Třetí a poslední zastávka – Aqua Azul, ráj na zemi a jednoznačně nejhezčí zážitek z celé cesty. Kaskády, azurová voda 25 stupňů, vzduch 30, tajuplná zákoutí, radost a pohoda. O tom se nedá psát, to se musí zažít. A u nás je únor... Rochňáme se, svačíme, Mirda se dává do řeči s domorodcem, který je jak se ukazuje policistou v plavkách. Je to pohled pro bohy... On je Mirda vůbec velmi komunikativní a nezastaví ho ani neznalost jazyků. Je to hodné obdivu. Mě to zas nedá a nechám ho vždycky alespoň chvilku úřadovat samotného... Domorodec je hovorný, vůbec netuší, co to je Repúblika Checa, ale ono je to jedno, hlavně že jsme všichni Católicos (z politických důvodů zamlčuji naši marxisticko- leninsko – materialisticko- bolševickou výchovu, protestantskou minulost a splašenou současnost od zdi ke zdi). Za chvíli se objevují i „naše“ holky, zdvořile konverzujeme, obratně zjišťujeme, že jsou letušky (kdo jiný by se taky ptal na cenu letenky. Že?), jedeme zpátky do Palenque, jdeme společně na večeři. Ve 20:00 odjíždíme do Cancúnu, holky jedou ve 20:15 do Tulúmu. Asi už je neuvidíme, takže vstříc dalším dobrodružstvím!
13.2. pátek
Cesta je dlouhá, samá vojenská kontrola (ve státě Chiapas jsou povstalci – Zappatisté. Permanentně.) Ale jsou korektní. I zatčení probíhá korektně. Teda ne naše, ale sbalili nějaké místní mlaďochy. Ráno nás dle mapy čeká logistický oříšek. Naším úkolem je:
1) zorientovat se v Cancúnu
2) přepravit se do přístavu Puerto Angel (asi 12 km)
3) přepravit se trajektem na Isla Mujeres (Ostrov Žen – samozřejmě místo s tak slibným názvem nelze vynechat)
4) najít levný hotel (v Karibiku – to bude oříšek)
A jak to nakonec dopadlo? Sotva jsme se vykutáleli z autobusu, jeden domorodec nám nabízel taxíka – nechceme, tak nám alespoň ukázal, odkud jezdí autobus do přístavu. Vzápětí se přiřítí psí bouda na kolečkách s nápisem Puerto Angel. Tak hurá dovnitř. A jak jsem po ránu zpitomělej, nějak nemůžu pochopit, že s batohem na zádech mrňavejma dveřma do mikrobusu neprolezu – dvakrát se pokouším prorazit tam větší otvor, než dám na radu řidiče a Mirdy (smíchy již zlomeného) a láduju bagáž dovnitř tak říkajíc per partes. Cesta je pekelně rychlá, jsme vysazeni přímo u pokladny trajektu, honem koupit lístky, poklusem na loď a okamžitě vyplouváme. Celkem fofr, cesta trvá 15 minut. Mirek se rozhlíží po pasažérech a překvapeně konstatuje, že tentokrát s námi nejedou žádné turistky (!?). Načež odtuším, že už na nás na ostrově dávno čekají. Po výstupu, ještě než se stačíme na molu rozkoukat, přistoupí k nám človíček, jetli prý nechceme un hotel económico? Na to my slyšíme, takže chceme. Pokoj s koupelnou za 180 pesos, pitná voda a kafe zdarma, lednička a kuchyňka k dispozici, pozitiva a sociální jistoty... No jasně, že bereme. Natož, když došlo na má slova a v hotelu jsou sympatické evropské turistky (ale dyť sme tady na dovolený...). Shrnutí: celá akce od vystoupení z autobusu v Cancúnu až do hotelového pokoje trvala zhruba 40 minut. Kdo umí, ten umí (ano, samochválou jsme vůbec nešetřili, koneckonců je to zdravé). Karibik je okouzlující, průzkum ostrova, seznámení se sousedy v hotelu. Obsazujeme kuchyňku v patře hotelu a stáváme se maskoty. Holky jsou holanďanky a jmenují se Betty a Femka. Zakoupené místní víno je poměrně hnusné – je třeba se rozdělit. Odnesl to sympatický Izraelec. Pokecali jsme dobře. Na druhý den jsme naplánovali výlet lodí a šnorchlování – organizuje pan domácí. Holky jedou taky(na fotce Femka ve vestě vlevo, naproti ní Betty).
14.2. Sobota. Svátek Svatého Valentýna
Napsáno pár SMSek. Mirda se vyznamenal: u snídaně potkáváme holanďanky, Mirda se ptá, jestli slaví Valentýna – „Ne“, „My taky ne“, praví Mirda, „tak se na to napijeme“. Betty se lehce upejpá před naším dryjákem, ale je jí vysvětleno, že je to zdraví prospěšné. Souhlasí a mohutně si přihne. Šnorchlování má své kouzlo, spousta barevných rybek, koráli apod. Taky pěkně silné proudy. Oběd na druhé straně ostrova – připravil náš pan domácí. Mňamka. Želví farma a mládě žraloka. Na Mirdu leze asi nějaká chřipka, či co. Patrně následek klimatizace v autobuse. Odpoledne se zodpovědně válíme, večer na pláži hluboce filozoficky rozebíráme chlapské záležitosti a je taková normální vlčí pohoda.
15.2. neděle
V noci se budím z podivného důvodu – prší mi do postele. Ba přímo do ksichtu. Kapánek mi trvá, než mě napadne zavřít okno. Jinak této noci už žádná vlhká příhoda, ačkoliv některé tělesně-emociální potřeby se již, pravda, po týdnu v tomto teple (a na Ostrově žen) hlásí o slovo. Holanďanky nás opouštějí – jedou do Valladolidu. Přípitek na rozloučenou – zásoby našeho dryjáku se již utěšeně tenčí. Mirkovi není nejlépe, navrhuji proto celou neděli poctivě proválet. Jednohlasně přijato. Kupodivu taky konečně píšeme pohledy. Fuj, to je makačka. Na poštu zajdem maňana. Nebo taky ne...
16.2. pondělí
Odjezd z Isla Mujeres směr Chichen Itzá a Mérida. Jsme vzhůru v půl sedmý, ale máme co dělat, abychom chytili trajekt v 8:00. Nevěřím, že byl Mirda na vojně (jak se rád chlubí) – já mám vždycky kompletně zbaleno do 10 minut, Mirek potřebuje 30 – 40 minut, načež jde meditovat na WC. Z přístavu jedeme na autobusový terminál tentokrát městským autobusem – taky zážitek. Městské autobusy fungují v tržním a konkurenčním prostředí. V praxi se to projevuje tak, že v ulicích měst probíhá autobusová rallye a soutěž o to, kdo komu vyfoukne ze zastávek víc platících cestujících. Z Cancúnu do Chichen Itzá je to pouhých 210 km – jedeme autobusem druhé třídy. Carramba, staví to všude, nakládá a vykládá neuvěřitelné věci ( třeba kolečko, krumpáč a lopata jednoho dědy). Mám z toho radost – alespoň nebudu muset „šmejdit“ po pyramidách celej den a poslouchat Mirkovy historické přednášky. Mirek naopak radost nemá vůbec. Hurá, v půl třetí jsme u pyramid, zavírají v pět. Tak batohy do úschovny a krleš! Pyramida je pěkná, strmá, plná amerických turistů. Jedna stopadesátikilová dáma taktéž dosahuje vrcholu, za což má od nás body za statečnost. A zde se stala jedna z mnoha neuvěřitelných náhod, které nás provázeli celou cestu: po čtyřech dnech opět potkáváme „naše“ letušky. A je to překvapení na obou stranách. Dokončujeme prohlídku pod Mirdovým rozvášněným vedením. Přetahujeme zavírací hodinu, načež zjišťujeme, že poslední autobus do Méridy odjel v pět. Letušky lehce znervózní – mají už v Méridě zaplacený hotel. Pokračujeme tedy pěšky do vesnice podle hesla: „když je někde v Mexiku silnice, musí po ní dříve či později jet autobus“. A ono jo. Objevujeme zastávku, dokonce i s obsluhou. Autobus jede za dvacet minut. Následují duchaplné hovory v autobuse, hledání hotelu potmě (v Méridě je zákeřné značení ulic čísly). Holky balí – zítra poletí do Mexico City a pak domů. My nebalíme, naopak vyrážíme do centra na večeři. Na náměstí se odehrává jakési folklórní představení – skupinové tance. Bomba. To město má atmosféru. Zítra ráno pojedeme společně s holkama na ruiny Uxmalu – sraz v 8:00.
17.2. úterý
Zkoumáme možnost sklízení pomerančů ze stromu v hotelovém atriu. 8:15 a holky nikde – Mirek mě nabádá, abych na ně neklepal, dámy mají nárok na zpoždění. V 8:25 přichází Olina poněkud roztrpčena „kdy že se to pánové konečně uráčí slézt do recepce – už tam půl hodiny čekáme!“ Y carramba – drobná chyba v organizaci. Tak tradá koupit lístky na večer na autobus do San Cristóbal de las Casas a z druhého terminálu na exkurzi do Uxmalu. V autobusu povětšinou turisté – kecám s dvojkou kanaďanů. Opět pyramidy a šutry a ještěrka. Při čekání na autobus zpátky do Méridy zkoumáme poživatelnost uloupených pomerančů. Zrada, nejsou to pomeranče, anóbrž grepy a ještě k tomu nezralý. Ale jsme tvrďáci a dorazíme je. Za chvíli se přiřítí collectivo a v družném rozhovoru s švýcarsko francouzsko kanadsko českým osazenstvem trávíme cestu zpět do Méridy. Rozloučení s holkama ( jaké bylo naše překvapení, když jsme je za měsíc potkali u Mirdy doma!!!!! To bude asi nějaké znamení.(Samotáři)) a jdeme hledat poštu. Poštu jsme našli, leč – zavřeno. Začíná fiesta. Hmm. Místo toho jsme nalákáni do prodejny lidových uměleckých řemesel. Jsem uchvácen přednáškou o hamakách (závěsných sítích) a soudím, že jednu zakoupím. Dostalo se nám komplexního zaškolení, kterak se v ní spí, a kterak je přírodní materiál pevný a nepřetrhnutelný. „Jestli tohle vlákno přetrhneš, dostaneš ode mě dvě hamaky zadarmo!“ No, neměl to říkat, podařilo se... Koukali jsme oba jako puci. Původní nabídka byla zamluvena. Ještě musím podotknout, že jsem prodavače zasvětil do některých tajů češtiny vidouc zmatek v jeho očích, když jsme s Mirdou neustále souhlasně pokyvovali hlavami a říkali: „Nó, nó“. Což mělo znamenat: „Sí, sí“ Úspěšný obchod byl oslaven lahodnou obědovečeří před nocí plnou vášně strávenou v autobuse do San Cristóbalu.
18.2. středa
Posledních sto kilometrů do San Cristóbalu de las Casas trvalo asi 4 hodiny. Jo, bylo to kapku do kopce (asi 2 400 m n.m.), silnice samý „tope“ (zpomalovací pás) a samá zatáčka. Klimatizace v autobusu zase chladila co to šlo – tentokrát zůstala zapnutá i venku v San Cristóbalu. A nebyla to klimatizace. Bylo opravdu mucho frío – pěkná zima. Asi 10 stupňů a mlha. Fuj!!! Rychle ubytovat v Posadě El Sol, tentokrát bez vlastní koupelny, zato za 110 pesos i se snídaní. A silně mezinárodní obsazení, Mirda se hned v kuchyňce dal do řeči s pohlednou holanďankou, za chvíli přišla ještě pohlednější argentinka, maďarka, ach jo, ale dyť sme tady na dovolený, hergot! Tak radši jedeme honem na výlet do kaňonu El Sumidero. U hlavní silnice vyřvává chlapík s mikrobusem „Tuxtla, Tuxtláá“ a tam my chceme. Vyjíždíme za deset minut. Skvělá cesta, samá zatáčka, nádherný výhled, dodávka Chevrolet jede jak šlak. Jo, colectivos, to je zařízení. Nahlas uvažuji, že mi ještě chybí ke štěstí svézt se s klasickou „hippiesáckou“ dodávkou VW. Řidič nám zastavil u vstupu do kaňonu kousek od Tuxtly Gutierez (400 m n.m. – kapánek výškový rozdíl ze San Cristóbalu). Opět mexická rychlost: přicházíme, kupujeme lístky, jdu na WC a vyrážíme. Všechno just in time. Nenápadně vypadající lodička dokáže vyvinout rychlost asi 60 km/h. Cestou vidíme krokodýly, pelikány, zkameněliny, skalní stěny 1100 m vysoké. Mirek málem přišel k úrazu: postavil se s foťákem na lodi v jeskyni akorát když jsme začali couvat ven. Jen díky řevu zbytku osazenstva si neurazil hlavu. Ve zdraví až bez dalších incidentů jsme byli dovezeni k přehradě a zpátky. Jdeme na zastávku odchytit colectivo. Než dorazím housku, přijede moje oblíbená dodávka VW (!). Inu, co se v Mexiku řekne nahlas, to se stane. Chlapci v dodávce nemluví španělsky, ale jakýmsi indiánským jazykem. Jo, stát Chiapas. Na tomto místě musím vyzdvihnout kvality mikrobusů VW – vzduchem chlazený boxer motor VW 1600 uložený vzadu je překvapivě tichý a překvapivě živý – překonává převýšení 2000 m s neuvěřilným nasazením. Nahoře je zima a mlha. Rozkaz zněl jasně: najít poštu za každou cenu a už žádné maňana! Pošta se rafinovaně ukrývá o ulici dál, než praví mapa, ale to nás nemůže zastavit. Cena známek překvapí. Nikoliv příjemně. Ale co, dyť sme tady na dovolený, tak holt musíme investovat do vlastní propagace a zviditelnění. Za odměnu si dáváme aztéckou polívku a koláčky. Mirek jde odpočívat, já nasávám atmosféru místa. Na noc preventivně zalézáme do spacáků.
19.2. čtvrtek
Snídaně v hostelu – jaký to luxus. Plán dne: prohlídka indiánských vesnic. V průvodci se píše, že každé ráno v 9:00 postává na hlavním náměstí v San Cristóbalu paní Mercedes Hernándezová, průvodkyně, která vodí turisty po indiánských vesnicích. Pozná se podle velkého barevného deštníku. Teda, ne že bychom zase tak důkladně studovali průvodce, to holky nás na to upozornily. I vyrazili jsme v 8:50 na Zócalo, a skutečně – pověst nelhala. Dle deštníku hbitě identifikujeme Seňoru Hernándezovou, která dokonce mluví plynule anglicky, a po deváté vyrážíme s dalšími nadšenci do akce. Seňora Mercedes najímá dva mikrobusy a jedeme do vesnice San Juan Chamula. Den jak malovanej – k ránu lehce přimrzlo, teď je modro, ostré horské slunce a průzračný chladný vzduch. Výsledkem je podmanivé světlo a jakási velikonoční nálada. V únoru... Teplota se během dne vyšplhá asi na dvacítku. Seňora Mercedes nás nejdříve vede do nějakého rozlehlejšího stavení, kde si posedáme na lavice a na zem (vystlanou jehličím) a následuje přednáška. Občas stavením projde indiánka s děckem na zádech, indiánský tatík cosi vyrábí na zápraží, je taková normální, vlčí, indiánská pohoda. Seňora Mercedes nám vypráví o indiánském systému víry, kterak se původní náboženství srazilo s křesťanstvím a co z toho vzniklo. S geniálním humorem srovnává západní a šamanskou medicínu, a styl života. Nemůžu nevzpomenout na Carlose Castanedu. Je to bomba, i racionální materialista Mirek se tváří nadšeně. Indiáni těžko chápou, co ty bílé „gringos“ na nich může zajímat. Copak oni nechodí doma k šamanovi? A co jedí, že tak vyrostli? A co jedí, že mají barevné oči a vlasy? A odkud vlastně jsou? „No, vysvětlujte těm lidem“, říká Mercedes, „kde leží Evropa. Po hodině konverzace vám řeknou: ahá, takže to jsou gringos?! (občané USA). Což evropany většinou naštve, tudíž se po letech indiáni naučili další název pro cizince: Alemánes (Němci)“. Tudíš do Mexika jezdí bílí gringos a Alemánes... Nějak jsme se Mercedes zalíbili, takže pokud jde o ní, nadále používá v příkladech poměrně často slovo Checoslovaquia. Dále jsme poučeni o tom, co se děje v místním kostele: na jehličím vystlané podlaze klečí u malých oltáříčků šamani se svými klienty. Obřad vypadá tak, že šaman nejdříve v klidu klábosí s klientem – pacientem, pak mu změří tep, a při zapálených svíčkách (důležitý je jejich počet a barva – podle povahy choroby nebo problému) zpívá magické písně a mává živou slepicí kolem pacienta. Slepice má tu dobrou vlastnost, že do svého peří vstřebá všechnu špatnou energii z pacientovy aury. Slepici potom zakroutí krkem anebo stanoví datum, kdy slepice chcípne sama. Když nechcípne, je potřeba změnit šamana – tento je břídil... Po obřadu následuje oslava – pije se kořalka nebo Coca-Cola (dryják jako dryják – pozn. aut.). Výše popsané skutečně v místním kostele vidíme na vlastní oči. Zážitek jak blázen, škoda, že se nesmí fotit (šamani nechtějí být rušeni – ani se jim nedivím). Venku nás samozřejmě obklopí indiánské děti, kupujeme pár ptákovin, abychom jim zvedli HDP. Zajímavé je, že zatímco místní dospělí nejsou pomalu schopní vymáčknout se ani ve španělštině, vypečené dětičky ovládají dosti plynule jak španělštinu, tak angličtinu, a ještě k tomu umí dělat tak smutné oči, že ani nesmlouváme. Mercedes však suše říká, že by měli být spíš ve škole a ne hrát turistům na city.V úrodném Mexiku ještě nikdo z těchhle lidí hlady neumřel – což je na jejich barokních postavách vidět. A proto žádnou almužnu nedávat! Následuje přesun do další vesnice – Zinacantán. Dáváme si rozkaz koupit nějaké dárky, tak když už, tak autentické indiánské výrobky. Máme z toho trauma, jako všichni chlapi při nakupování, ale zaplaťpámbu, přežili jsme i to. Za odměnu dostáváme čerstvě pečené tacos. Návrat do San Cristóbalu, vyfotit s Mercedes a hurá na oběd. A když už, tak už. Příjemné atrium s vodotryskem, menú del día za 35 pesos, pivo, je to dlabanec o třech chodech, nabouchaní jsme velice. Jojo, dyť sme tady na dovolený... Následuje výstup na kopec ke kostelu, v této nadmořské výšce a řádně nacpaní se jedná skoro o sportovní výkon. Komunikuji s prasetem. Tak ještě do hostelu pro batohy a odjezd směr pacifický břeh za účelem důkladného válení.
20.2. pátek
Asi v půl sedmé ráno přijíždíme do Pochutly – městečko na křižovatce hlavních silnic. Až k moři to nejede. Nu což, vezmeme colectivo. Potřebujeme se dostat do 14 km vzdáleného Puerto Angel, což je zátoka s několika malými hotýlky, s minimem turistů, několika plážemi a velice komorní, takřka rodinnou atmosférou. Jo! To přesně potřebujeme. Už jsme přeci jenom taky starší pánové ? a hlavně dyť sme tady na dovolený! Ale ouha, colectiva nikde, jenom taxíky, že prej „pouhých“ 70 pesos, no si teda vykakejte očičko, hlavně neztrácet ze zřetele, že jsme přece jenom v Mexiku, to je civilizovaná země, a určitě to k moři půjde i levněji. Tudíž ukazujeme morální převahu, bereme batohy a vyrážíme pěšky. No aspoň na křižovatku, ono to nějak dopadne. A taky jo, blíží se pick-up s plachtou, pod ní lidi, že by colectivo vzdušnějšího charakteru? Mirek mávne, „camioneta“ brzdí, tak hurá na korbu, k moři to jede, místní na korbě cudně klopí zraky, přece jen gringos takhle zpravidla nejezdí, ale my jsme Checos a ty se vyznaj! Celá ta sranda stála nakonec 5 pesos na osobu, no nekupte to, a to nás ještě natáhli, jak jsme se později dověděli. Zpátky pojedeme za čtyři... Následuje obvyklý ranní obřad – hledání „the best value for money“ hotelu. Vybíráme hotel El Capy za 180 s výhledem na zátoku – no skvělý, a odteď už jenom válení. No co taky jinýho v tom horku. Kolem osmé ráno už teda zoncna rumpluje jako divá. Odpolední teplota určitě nemá do čtyřicítky daleko. Večer chceme napsat pár provokačních smsesek, a ouha – není signál. Ani na kopci!? Ale dyť sme tady na dovolený, tak na večeři a chrnět.
21.2. sobota
Válení. Odpoledne proložené jednou Piňa Coladou. No teda mňam. Nabízí se nám tady šnorchlovací výlet za stovku na osobu, nakonec je to za osmdesát ale zítra, v neděli, a ještě si od nich na celou sobotu půjčujeme potápěcí brýle. A to všechno na čestné slovo. Jojo, pohoda. Jeden človíček slibuje Mezcal nebo Tequilu zdarma k večeři, tudíž není co řešit. Nadlábli jsme se velice, a co ten Mezcal? Vypadá to, že pikolík svůj marketingový tah nekonzultoval se svým šéfem, ale tady se slovo drží, takže si dáváme sraz opodál na pláži a za chvíli pod pláštíkem tmy dostáváme pořádné lampy „zlata z Oaxacy“. Muchas gracias, dělá nám to dobré myšlenky, hledíme na hvězdy a filozofujeme. O ženskejch. O automatickém zavlažovacím systému (Mirda). Před spaním stěhujeme z pokoje malého škorpióna.
22.2. nedělě
Výlet na lodi. Plavání s želvou (chudák tvor – chycen naším průvodcem, ošaháván bandou gringos a nakonec zanechán svému zmatku). Následují kratochvíle jako vystoupení na břeh za divokého vlnobití přes ostré kameny, skákání z asi šestimetrové skály (Mirda), občerstvení na další pláži a ve finále chcíplý motor druhé bárky. Táhneme ji na základnu na laně. Ale chlapci to mají dost dobře v ruce, takže žádný problém. Pokračujeme ve válení.
23.2. pondělí
Pro změnu válení. Odpoledne cítím lehké tlaky v krajině břišní, i odebírám se rozvážným krokem promyslet to do hotelu. Zde, stále ještě rozvážně, vcházím do koupelny, načež se poměrně náhle objevuje logistický oříšek – který z tělních otvorů vystrčit nad mísu. A je po rozvaze, vyhrává ten horní, no je to rachot. A pak ještě celé odpoledne a večer, zhruba každou půlhodinu. Je mi na chcípnutí. Že by ten ranní sendvič s majonézou (ale byl dobrej)? A nebo koktejl Margarita v kombinaci s přehřátím organismu a požaháním od mini medůz (potvory mrňavý, dostali se mi pod tričko, v kterém jsem se i koupal – spálená záda). Ale i v těžkých chvílích se dá zažít kus srandy: sousední německý pár od vedle z pokoje provozoval své párové aktivity, celkem nahlas (asi tam byli taky na dovolený) zrovna když já jsem filozofoval nad mísou. Taky nahlas. Teda takovou romantickou zvukovou kulisu si k tomu asi nepředstavovali. No jo, zase ten věčný Česko-Německý problém... Nakonec to povoluje, usínám poněkud vyčerpán a odlehčen.
24.2. úterý
Jsem v celkem v pohodě, jdu statečně na snídani (majonézu, pravda, vynechávám). Opět válení a zaplaťpámbu za to. Jinak se neděje nic zaznamenáníhodného. Ale jsme celí převálení, tudíž se těšíme na další akci. Ráno se hodláme přesunout do Oaxacy. Pozn. Za celých 5 dní jsme tu nepotkali žádné holky (kromě dvou z Mnichova a to jen na chvilkový rozhovor). To je ale „dovolená“!!!!!
25.2. středa
Camionetou do Pochutly (tentokrát za 4 pesos a do kopce). Kupujeme lístek na autobus 2. třídy – první jezdí jenom dvakrát za den a je to delší – objíždí hory. Druhá jezdí každou hodinu a přímo přes hory. Čeká nás 250 km, pohoda... Na tomo místě je třeba podotknout, že mapa a představy jsou jedna věc, a realita druhá. Zatím jsme jezdili v autobusech evrovské výroby s klimatizací, teď konečně nastává ten pravý folklór. Na podvozku z náklaďáku postavený autobus je ale překvapivě mrštný, a až na prvních pár kilometrů, kdy připomíná saunu na kolečkách, ani ta klimatizace není potřeba. Jede se totiž do hor (nejvyšší bod cesty může být tak 2 500 m n.m.). Cesta je klikatá a dobrodružná, motor je řádně slyšet, tudíž audiosoustava musí být slyšet ještě víc. Teda snesu hodně, ale po pěti hodinách poslechu mexické dechovky mám už opravdu dost. Těch 250 km trvá celkem i přestávkou na oběd pro řidiče 8 hodin. Musíme ale řidiči vyseknout poklonu – tenhle přejezd přes hory opravdu není sranda a pro nás další neuvěřitelný zážitek. Oaxaca je pomenší, asi čtyřistatisícové město (nějak pořád srovnáváme s třiadvacetimilionovým Ciudad de México...), kupodivu ale jsou tu tak nějak dražší hotely. Nakonec se ale zadaří – hotel Aries stojí 140 (jednolůžák – letiště, ale má dvě matrace na sobě, tak si je roztáhneme přes celý pokoj, a je to). Ve tmě to tam vypadá velmi stylově – jako vězení z amerických filmů. Ale všechno funguje, a jako vždy je tu celkem čisto, tak co. Následuje večeře v centru, psaní smsek a spát.
26.2. čtvrtek
Ráno vybíráme peníze z bankomatu, kupujeme lístky na autobus do Mexico City (v kanceláři v centru), koláčky a čerstvé ovocné šťávy, přímo před námi vymačkané. No mňamka. Potom výlet na Monte Albán – ruiny na kopci asi 4 km od města. Jedeme autobusem. Zajímavé místo – je to kopec, jehož špičku staří Zapotékové zarovnali do placky a postavili tam dost velký chrámový komplex. Nějak nám to tam připomíná České středohoří... Odpoledne chodíme po městě, válíme se v parku, píšeme smsky. Zakoupili jsme Mezcal na doma a jdeme do hotelu pro batohy, když tu pojednou... ... Mirda vykulí oči, řekne: „Čéčo pojď mi překládat“ a zmizí kamsi do nejbližšího bufetu, nebo co to je. Tam uplatňuje svou jedinou souvislou španělskou větu: „Dónde está el baňo“ (kde je záchod) a na námitky děduly, který to tam hlídá jen naléhavě opakuje: „Rápido, por favor, rápido!“s výmluvně vytřeštěnýma očima. Děda má pochopení a situace dobře dopadne. Kadibudka na dvorku není sice určena pro turisty, ale svůj účel plní dobře. Cestou na autobusové nádraží Mirek rekognoskuje terén, zaznamenávajíc zejména restaurace, křoviny a odlehlá zákoutí, pro případ opakovaného akutního ohrožení. Naštěstí se tak již nestane, a tak si statečně oba dáváme před odjezdem lehkou večeři. Čeká nás netradičně krátka cesta – 6 hodin první třídou po slušných silnicích a dálnicích až do Ciudad de México.
27.2. pátek
Příjezd na terminál TAPO ráno ve 4:30. Celkem chladno. Metro otvírají v 5:00, statečně se dereme dovnitř i s batohama, není ještě narváno, takže to jde. Vystupujeme na Isabel Católica, jdeme liduprázdným velkoměstem do našeho osvědčeného hotelu Buenos Aires. Non stop provoz, ubytují nás i před šestou ráno. Skvělé, ještě se trochu dospíme. A za jedny peníze – platíme totiž jenom za následující noc. Bohužel mají jenom jednolůžáky, ale zase za 145, no nekupte to. Trik z Oaxacy nelze uskutečnit – matrace je jenom jedna. Tak opět vytahujeme spacáky. Rozkaz dne: výprava na pyramidy do Teotihuacánu – pokus č. 2. Skvěle nám to vychází, autobus jede za 5 minut, stávka se nekoná. Zato je pěkné vedro. Že to ty zatracený indiáni museli stavět tak velký?! Hergot sakra. Třída mrtvých má 2,5 km, Pyramida Slunce je třetí největší na světě, no potěš pámbu, ještě na Pyramidu Měsíce a honem na pivo. No to tam zahučí. Já si dávám ještě enchiladas (plněné placky), Mirek má obavy o stability střevní mikroflory, je o hladu. Cesta zpět jako vždy bez problémů – prostě přijdeme a je tam autobus. Tentokrát starý americký nerezový greyhound. Cestou trháme rychlostní rekord – normálně to trvá hodinu, my jsme za 30 minut na Terminalu Norte. Přitom cesta vůbec nebyla divoká, spíže svižná a plynulá. Tak najíst a vyspinkat a je tu
28.2. sobota – poslední den v Mexiku (a 29.2. neděle – zase doma)
Zasloužíme si opulentní snídani. Pekárna kombinovaná s kavárnou je skvělé zařízení. Den začíná pozitivně. Následuje prohlídka Palacio Nacional – sídlo vlády a prezidenta. Nádherně vyzdobený freskami Diega Rivery, starýho komunisty. Obdivujeme známé tváře na zdi – Karla Marxe, Mao Ce Tunga, Lva Trockého a další. Následuje delší přesun metrem na Plaza Masaryk. Teda že by se mi chtělo v tom horku... Ale rozkaz zněl jasně. Navštívit sochu a náměstí věnované prvnímu československému prezidentovi T.G. Masarykovi (městu věnovali občané České republiky v roce 2000), pěšky do parku Chapultepec, cestou socha Josipa Broze Tita. Hm. Posedíme v parku, pokecáme, fotíme drzou veverku. Přesun metrem do hotelu, bereme bágly a jdeme se přesunout na letiště. Zkusíme to s báglama, ono to nějak dopadne. A dopadlo – už jsme se zase dmuli pýchou nad svou genialitou, když tu pojednou, asi 5-6 stanic před letištěm zřízenec metra hlásí, že dál se nejede. O víkendu probíhá oprava trati. Takže nakonec bereme taxíka – byl slušný, levný, korektní. Přesně podle taxametru. Buď jsou Mexičani džentlmeni, anebo dva Evropani, o hlavu větší než průměr místní populace, budí dostatečný respekt... Na letišti trochu problém s orientací, jsem vyslán na průzkum. V budce informací sedí nááádherná mexičanka s nááádhernýma očima a nááádherným úsměvem. Proto dostávám od Mirdy pochvalu, že jsem se ještě vrátil. Bodejď ne, ještě pořád sem na dovolený... Následuje odbavení, předražené občerstvení na letišti, jedenáctihodinový let do Frankfurtu, hodinka do Prahy a klimatický šok. Kokosy na sněhu. Z 27 stupňů do mínus dvou a čerstvého prašánku... Přivítání s Petrou odbýváme, neboť se klepeme jak ratlíci, a honem se hrneme do vyhřátého auta, ale to už jsme to měli opravdu za pár!!!!
Co říci závěrem?
Kurnik, to byla bomba!
Poděkování:
Děkujeme firmě Lufthansa, že nás i naše bágly přepravila s německou korektností tam i zpátky a to i přes naše lehce protiněmecké ironické blbé poznámky.
Děkujeme Evě Králové za zapůjčení průvodce Lonely Planet, bez kterého není radno se někam vydávat a vůbec za cenné rady (rok vydání zapůjčeného výtisku byl 1998, což občas zvyšovalo faktor dobrodružství, ale podstatné věci se zase tak moc nemění).
Děkujeme Petře Sukové za přepravu na a z letiště a za hlídání Mirdova domečku.
Děkujeme všem zainteresovaným za morální podporu, dále firmě Oskar za denní příděl opakovaných sms zpráv, a hlavně spřátelenému mexickému lidu za vstřícný přístup. Mirda jmenovitě děkuje dědovi v pizzerii v Oaxace za pochopení a včasné poskytnutí kadibudky.
Dále osobní poděkování:
>Mirda děkuje Čéčovi za skvělý doprovod a lingvistickou podporu
Čéča děkuje Mirdovi za ideové a politické vedení a skvělý doprovod rovněž. Taktéž za decentní korektury tohoto uměleckého díla (červený text)
A koho to zajímá, náklady na výpravu:
Letenky: Praha-Frankfurt-Mexico City zpáteční 20 581 Kč (nebo 20 851 – kdo si to má pamatovat?)
Ostatní náklady na třítýdenní pobyt: mezi 16 a 17 000 na jednoho včetně dárků a jiných ptákovin.
1 Peso Mexicano je asi 2,45 – 2,50 Kč, ceny hotelů atd. se občas objevují v textu
Technická poznámka:
Přijeli jsme lehčí o 4 kg (viz kapitola „23.2. pondělí“a kapitola „26.2. čtvrtek“).