Zpět

Marocké království & Maroko Maroko je zemí, ve které si každý návštěvník může nají to své. Horká a vyprahlá Sahara, vysoké zasněžené vrcholky Atlasu, dlouhé nádherné pláže podél Středozemního moře a Atlantiku, římské vykopávky, středověká města, zajímaví lidé. Cítíte-li se poněkud unaveni stereotypním způsobem života, chcete-li si odpočinout a přitom poznat jinou kulturu a jiné mravy, nebaví-li vás jezdit na dovolenou stále na stejné místo, je nejlepší volbou vyrazit do Maroka. Ať už s některou z nepřeberného množství cestovních kanceláří, vlastním autem, stopem nebo letadlem. Maroko navštíví každý rok tři až čtyři tisíce obyvatel naší republiky. V Agadiru jsme potkali postaršího Francouze. Na zádech měl ohromnou krosnu, v ruce igelitku a pod paží velké modré papírové desky. Postavil stan, všechno do něj nacpal, rozhlédl se a když nás uviděl, zamířil k nám. Byli jsme na stejné lodi - cestovali jsme s batohem na zádech, mačkali se v místních hromadných dopravních prostředcích, a dvakrát otáčeli každý dirham, než jsme ho pustili z ruky. Ptali jsme se ho, proč se rozhodl jet do Maroka. Pokrčil rameny a řekl: "Změnit trochu život". V modrých deskách měl několik čtvrtek na které maloval obrázky a pak se je snažil prodat, aby si vydělal na další cestu. Casablanca Casa, jak se Casablance zkráceně říká, je rozlehlá metropole v níž není moc k vidění, jedinou výjimkou je snad jen Velká mešita Hassana II - současného krále Maroka. Na stavbě této mešity, považované za největší mešitu na světě, se po dobu šesti let podílelo třicet tisíc řemeslníků. Na financování této monumentální stavby se mimo jiné podílela i veřejná sbírka 12 miliónů obyvatel a stála okolo 600 miliónů dolarů. Mešita může pohltit až sto tisíc věřících, minaret je vysoký 210 m. Několik týdnů po otevření bylo v noci možno spatřit zelený laserový paprsek, mířící z vrcholku minaretu směrem k Mecce. Uprostřed noci, poté, co jsme večer strávili čekáním v místní kavárně na "přítele", který nám slíbil, že nás odveze do El-Jadidy a už nepřišel, procházíme s batohy na zádech křížem krážem uličkami města a hledáme hotel. V prvním je plno, druhý je zrušený, před třetím leží hromada červů a larev, takže nemáme odvahu jít dovnitř. Nakonec nacházíme zdánlivě čistý hotel, v recepci smlouváme cenu a jdeme nahoru. Zdi a podlaha jsou špinavé a plesnivé, okno rozbité, do sprchy se jít neodvažujeme. Čeká nás první noc v Maroku. El-Jadida Necelých sto kilometrů jižně po pobřeží leží přístavní městečko El-Jadida, dříve známé jako Mazagan. Portugalci objevili Mazagan v roce 1513 na místě staré Almohadské pevnosti, ve dnech, kdy budovali námořní obchodní říši, která by sahala až do Číny a Japonska. Mazagan se stal jejich hlavním Atlantickým přístavem v Maroku a Portugalci si ho udrželi do roku 1769, kdy při obležení sultánem Sidi Mohammedem bin Abdallahem, byli nuceni pevnost evakuovat. Ačkoliv si s sebou stihli vzít sotva věci, které měli na sobě, podminovali hradby a v poslední chvíli je vyhodili do povětří spolu s částí obléhající armády. Hradby byli v roce 1820 znovu postaveny sultánem Moulayem Abd ar-Rahmanem. Maročani, kteří zde zavítali po ústupu Portugalců, obydlovali okolí pevnosti, medína uvnitř byla zanedbávána až do poloviny 19. století, kdy byla znovu obydlena evropskými obchodníky. V tomto období zde začala vznikat rozsáhlá a vlivná židovská komunita, která kontrolovala obchod s vnitrozemím a zejména s Marakéší. A na rozdíl od obvyklé praxe, se židi v El-Jadidě neuzavřeli v jejich vlastní oddělené čtvrti. Dnes je El-Jadida jedním z nejzachovalejších příkladů portugalské válečné architektury. Sedíme na zemi na autobusovém nádraží a čekáme na autobus do Safi. Původně jsme chtěli jet do Essaouiry, ale všechny dnešní spoje jsou obsazené. Pozorujeme nakládání autobusu - všechna větší zavazadla patří na střechu. Nejdříve je na střechu naložen moped, po něm několik tašek, tak jak jednotliví cestující přicházejí. Udiveně sledujeme "nakládače", který postupně vynáší po žebříku na střechu dvě autobusová kola, která má na hlavě a zádech. Ale když nahoru vynáší živého berana, přestáváme se divit. V Maroku je snad možné všechno. Essaouira Městečko Essaouira je jedno z nejkrásnějších městeček na pobřeží Atlantiku, dosud ne zcela doceněné turisty. Je to taky nejznámější windsurfingové centrum v Maroku, často přezdívané jako "Větrné město". Historie města sahá do 7. století před naším letopočtem, kdy tuto část marockého pobřeží objevili féničtí námořníci, následováni námořníky římskými. Ti měli na jednom z okolních ostrůvků manufakturu na výrobu purpurových barev. Od té doby se těmto ostrůvkům říká Purpurové ostrovy. Na konci 15. století zde Portugalci založili obchodní a vojenské středisko, které pojmenovali Mogador. Přišli o něj v roce 1541 a město začalo upadat. Většina toho, co je zde dnes k vidění, je výsledkem zajímavého experimentu. V roce 1756 si sultán Sidi Mohammed bin Abdallah pozval francouzského architekta Théodora Cornuta, aby navrhl město vhodné pro zahraniční obchodníky. Od této chvíle je město známé jako Essaouira. Jeho důležitost rostla poté, co se stalo jedním z důležitých uzlů na obchodní trase s Evropou. V době francouzského protektorátu (1912 - 1956) bylo město znovu nazýváno Mogadorem. Dnes je Essaouira známá také tím, že ve zdejším starém městě žije mnoho evropských umělců. Jedním z nich je i malíř Frederic Damgaard, který zde má i vlastní galerii. Svého času Essaouira hostila i Jimi Hendrixe, který zde napsal skladbu "Castles made of sand". Je ráno a my se vydáváme na průzkum starého města. Potkáváme majitele kempu, ve kterém máme postavený stan, který je nezvykle oblečen celý v bílém. Ptá se jestli nemáme whisky nebo pivo. Říkáme, že ne, ale ptáme se ho, jestli může pít alkohol, když to islám zakazuje. "Dnes je svátek, dnes ano" odpoví. V medíně jsou všichni místní bíle oděni. Snažíme se zjistit, co že je to za svátek. Později se dozvídáme, že se jedná o "svátek ovcí" - Aid al-Adha. V tento den každá rodina obětuje ovci nebo berana a pak je sní. Konečně začínáme chápat, proč několik posledních dní vidíme všude kolem sebe spousty ovcí a beranů, převážených všemi možnými dopravními prostředky. Tento svátek je arabská náboženská tradice. Říká se, že se prorok Ibrahim (Abrahám) chystal obětovat bohovi svého syna, když uslyšel hlas boha, který mu řekl, aby místo syna obětoval zvíře. A on obětoval berana. Agadir Agadir byl v roce 1960 zničen zemětřesením, v troskách města zahynulo patnáct tisíc lidí. Město bylo znovu postaveno dle návrhu švýcarských architektů, takže nyní připomíná spíše typické evropské pobřežní město s širokými bulváry, obytnými čtvrtěmi a luxusními hotely. Několik kilometrů nádherných a čistých písčitých pláží ve spojení s poměrně stálým a teplým počasím dělá z Agadiru nejlepší plážovou oblast v Maroku. Agadir je však vzhledem ke své poloze a vybavenosti také výbornou základnou pro výlety do okolních míst.