|
Zpět |
RÉUNION, březen 2000 Pátek Ráno vstáváme v 5 hod, v půl sedmé jsme na letišti. Do odletu zbývá asi hodina, ale nevypadá to moc nadějně, máme letenky stand-by ("na čekačku") a prý je všechno obsazené a navíc máme bágl, což je jistá nevýhoda. Nakonec to dopadá dobře a my odlétáme. V Paříži máme do odletu spoustu času a tak se jdeme najíst do jídelny Air France - Monika si dává rybu na mandlích, rýži a špenát, já Gordon Bleu s hranolkama, Oranginu a zákusek. Během čekání na odlet se stihneme pohádat a potkat Moniččinu kolegyni Blanku s manželem, kteří se zrovna vracejí po 14 dnech z Mexika. Let na Reunion trvá 9 hodin, letadlo není zdaleka plné a není to ani moc pohodlné. Vedle mně sedí nějaká francouzská důchodkyně, celou dobu pochrchlává, šustí igelitama, no hrůza. Sobota Na Réunionu přistáváme brzy ráno. Pasová kontrola probíhá bez problémů, půjčení auta (Peugeot 106) u Herzu taky. Zatím nic neplatíme, jen si dělají otisk karty a podepisuji zálohu 3 500 franků. Já musím ještě na záchod, tak parkujeme auto na letištním parkovišti a já běžím. Funguje tady skvělý systém - parkování do 30 min se neplatí. To by se mělo zavést na Ruzyni... Nejdříve jedeme do St. Denis, kde si v supermarketu kupujeme nějaké jídlo a pití. Pak jedeme do nedalekého městečka a jdeme se projít po pobřeží. Přeci jen - v Čechách je zima (i když před týdnem jsme už hráli v Praze nohejbal) a tady horké léto. Pokračujeme směrem na Cascade Niagara. Cesta je úžasná, vede skrz plantáže cukrové třtiny, cestou vidíme nádherné červené ptáčky a přes cestu běhají velké ještěrky. Najednou se za zatáčkou před námi objevuje úchvatný pohled na ohromný "Niagarský" vodopád s vodou padající z 30 m výšky. Ve vodě pod vodopádem se pravděpodobně dá koupat, ňáké dítě se tam koupe a tak si ve vodě Monika aspoň máčí nohy. Dále jedeme do horské oblasti Salazie - přes Hell-bourg směrem k Ilet a Vidot , kde se zastavujeme a jdeme se podívat na Trois Cascades, což nás ovšem trochu zklamalo - vodopády jsou malinké, před nimi je něco jako kaplička se spoustou kytek a svíček. Na jednom výhledu se zastavujeme a za chvilku se zjevuje nějaký slizký Maročan, kterej kecá a kecá, pomalu se chystá ošahávat Moniku a pak chce peníze. Cirque Salazie objíždíme z druhé strany do Grande Ilet, kde se ubytováváme v krásném domě s výhledem na hory. Večer se jdeme projít po vesničce - vidíme několik ohromných pavučin se spoustou velkých odporných pavouků, jsme svědky svatby a havárie motorky s autem - naštěstí se nikomu nic nestalo (pominu-li tu svatbu). Neděle Ráno po snídani platíme ubytování a jedeme kousek za Grande Ilet kde začíná obvykle začíná pěší výstup na vrchol La Roche D´Ecrit. Cesta je dlouhá pouhých 4,85 km, ale má převýšení 1 300 m. Je označená jako obtížná pro "turisty experimentátory" a není moc doporučována. Výstup by měl trvat 3,5 hod. Tak jdeme. Výšlap je opravdu náročný, v některých úsecích jsou umístěna pomocná ocelová lana, horní část absolvujeme v mlze, takže když konečně dorážíme na vrchol, není vůbec nic vidět. Cesta dolů je náročnější na svaly u nohou, ale trvá jen 2,5 hod. Monika je cestou dolů na umření, já jsem na tom znatelně lépe, ale unavený jsem taky dost. U auta do sebe cpeme sušenky (máme hrozný hlad, samozřejmě jsme si na výšlap nevzali žádné jídlo) a jedeme na "vyhlídkovou" projížďku až na konec silnice a vracíme se přes Grande Ilet a Salazie na pobřeží. Projíždíme přes Bras-Panon a zastavujeme v La Riviere des Roches, kde jíme sendvič (bouchon), koukáme na moře, za námi místňáci tančí v restauraci. Mají neděli odpoledne a tak se veselej a radujou. Dále jedeme z pobřeží do vnitrozemí přes St. Benoit, vesničku La Confiance do La plaine des palmistes kde se ubytováváme v Chambre d´hote. Pokojík je malý a hezký, koupelna a záchod jsou společné, ale kromě nás tam je jenom jeden německý pár. Venku hrozně prší. Snídaně je stejná jako včera: bageta, marmeláda, máslo a čaj. Domácí jsou udiveni, že jsme z Čech, chtějí, abychom se jim zapsali do jakési knihy návštěv a při odchodu nám dávají domácí marmeládu z exotického ovoce. Pondělí Vracíme se zpět na pobřeží a projíždíme: - Ste. Anne - nádherný kostel, vedle krámek s uměním a suvenýry (fascinuje mě, že kostel - stejně jako většina budov zde - má střechu z vlnitého plechu) - Pont Suspendu - starý závěsný most sloužící dnes již pouze pro pěší, všude tu běhá spousty psů - Piton St. Rose - kostel Notre Dame de la Lave - kostel, který se jediný zachoval během výbuchu sopky v r. 1977, kdy bylo vše kolem kostela zalito lávou a zničeno - L´Anse des Cascades - místo u moře, kam stéká spousta vodopádů z hor - Bois Blanc - socha panny s deštníkem - Le Grande Brulé - cesta pod sopkou - Symbiose pour Volcan et Oiseaux - skulptury vytvořené z lávy Následuje cesta přes St. Phillipe, St. Joseph do Manapany-les-Bains, kde se koupeme v moři v jakési ohradě z kamení. Pokračujeme do Grande Anse, kde je nádherná, ale opuštěná pláž - nedá se zde totiž koupat, údajně je to velmi nebezpečné, dá se zde koupat zase jen v jakési ohradě z kamení. První holka nahoře bez (později zjišťuji, že 75% všech holek se tady na pláži pohybuje nahoře bez - moc příjemné...) O pár desítek minut již jedeme přes Le Tampon, La Plaine des Cafres a dál směrem k sopce. Půjčený Peugeot 106 má nějak v prdeli spojku, na jedničku se nedá plynule rozjet - všude je plno aut, všichni jezděj jak hovada a tak mi to taky několikrát chcíplo. Hledáme nocleh v nějakém Chambre d´hote, ale všude nás odmítají s tím, že je pondělí - to je svátek - a oni tady nepracují a tak nás ani nechtějí ubytovat. Musíme najezdit asi 15 - 20 km, než se nám podaří ubytovat. Myslíme si, že už jsme blízko sopky, ale ráno nás hostitelé vyvádějí z omylu - jsme někde trochu jinde - každopádně jsem v horách, je tady chladno, všude se pasou krávy a je tu rajský klid. Úterý Po snídani vyrážíme k sopce, přibližný směr známe, pak se ptáme nějakých lidí, kteří říkají, že tím směrem jedou, ať je následujem, že nás navedou. Cesta k sopce je úžasná, stále se před námi otevírají nové a nové přírodní výjevy až přijíždíme do starší vyhaslé části kráteru, přes kterou vede už jen rovná hliněná červená cesta. Počasí nám moc nepřeje, třinácti kilometrová cesta do kráteru je uzavřená je pod mrakem a poprchává - sopka má navíc zrovna aktivní období, takže z ní stoupá velké množství par a do kráteru není vidět. Jdeme jenom na nedalekou vyhlídku a zpět, mezitím začíná pršet a tak sjíždíme zpět k moři. Chvíli jsme na pláži, ale není to nic moc a tak zase odjíždíme do hor, tentokrát do oblasti Cilaosu. Je už dost pozdě, takže než se nám podaří projet nekonečnými serpentýnami do nitra starého kráteru Cilaos, je už skoro tma a tak jen s problémy hledáme nocleh. Nakonec se nám podaří uspět v Gite d´etape (nebo tak něco), kde jsou nám přiděleny dvě palandy ve společné 6ti místné ložnici (kde kromě nás nikdo není), sprchy a záchod jsou společné. Pod jednou palandou nacházím baterku. V noci je tady nějaký zmatek, někdo prochází skrz náš pokoj z terasy do ubytovny (ale já to moc nevnímám, když spím tak spím). Středa Projíždíme autem jednu ze dvou cest Cilaosem, na druhou stranu jedeme jen kousek a pak se jdeme podívat na vyhlídku La Roche Merveuillez. Vracíme se zpět k moři, kde se koupeme, bohužel pláže ani moře tu nejsou nic moc, jdou zde mořští ježci, takže si člověk musí dávat velký pozor kam šlape. Za chvíli to vzdáváme a jedeme se podívat na nedalekou želví farmu, pak si kupujeme bagety a oranginu a jdeme hledat nocleh. To se nám ani po třech a půl hodinách a cca 100 km nedaří. Jedeme tedy do St. Gilles des Bains, kde chceme spát kousek od moře v autě, po necelé hodině v autě však zjišťujeme, že na to je moc velké vedro a dusno a jedeme zpět k horám, kde je vzhledem k větší nadmořské výšce chladněji. Spát v tak malém autě tedy nic moc, ale přežili jsme. Čtvrtek Ráno pokračujeme dál do hor na vyhlídku Maibo. Cestou se zastavujeme posnídat chleba s konzervou a vodu. Cesta končí ve výšce cca 2 200 až 2 300 m odkud je jedinečný výhled do kráteru Mafate, který je ze všech třech reunionských kráterů nejhůře přístupný, nevede do něj žádná silnice a je obydlen od 60 tých let. Pravděpodobně je taky nejkrásnější. Z hor jedeme rovnou shánět ubytování, což se nám vzhledem k tomu, že je dopoledne, povedlo, sprchujeme se a jedeme k moři. Večer jsem si koupil didjeridoo, ale zvuk se mi z něj vyloudit nepodařilo. Je krásný večer, koukám na surfaře, pomalu zapadá slunce, surfaři čekají jeden vedle druhého a čekají na svou vlnu. Musí to být úžasné čekat na vlnu a když přijde zabrat, srovnat s ní rychlost, postavit se a vézt se po ní její rychlostí ke břehu. Člověk je aspoň na chvíli sladěn s přírodou. A pokud dojde jenom k maličké změně či chybě, která je proti přírodě a jejím zákonům, surfař padá do vln. Pátek Pomalu dokončujeme náš okruh ostrovem a vracíme se do míst ze kterých jsme před týdnem vyrazili. Ráno telefonujeme do Chambre d´hote v St. Suzanne a rezervujeme si pokoj. Celý den trávíme na pláži v St. Gilles des Bains. Obědváme melouna a kupujeme pár drobností a dárků. Večer hledáme náš rezervovaný penzion. Vede ho nějaký Ind, který nám po příjezdu dává vyzkoušet několik druhů vlastnoručně vyrobeného punče. Pokoj je suprovej, akorát neteče studená voda (sprchovat se v horké není žádná legrace), a nejde spláchnout záchod. Sobota Brzo ráno vyjíždíme bez snídaně na letiště, kde musíme čekat než vrátíme auto, protože přestože má Hertz otevřeno od půl sedmé, technik přebírající auta je tam až od sedmi. Vrácení auta je bez problémů, dokonce se v klidu dostáváme i do letadla, přestože nějakou náhodou nejsem nalistovanej, naštěstí je letadlo obsazené jen z jedné třetiny. Během letu je z letadla vidět kus Madagaskaru, Kilimandžáro, kus Afriky a sopka Etna. V Paříži máme trošku problém, nejbližší letadlo do Prahy letí až v neděli ráno, takže se ubytováváme v Ibisu a do Prahy letíme až v neděli ráno. Ondra Fotky zde budou co nevidět, však to znáte... |