Přípravy:
Dost krátce před odjezdem konečně nacházím čas k tomu, abych zavolal na hygienickou stanici a objednal nás na očkování proti tyfu a já ještě proti žloutence, i když je vcelku jasné že injekce nestihne zabrat. Stejně tak tablety proti malárii začnou působit až v druhé půli pobytu...
Pondělí 21. 4. 2003
Vstáváme v pět ráno a jsme totálně mrtví, protože Martině končila poslední linka okolo půlnoci a tak jsem pro ni jel na letiště a spát jsme šli o půl druhé ráno. A to mě ještě v noci budilo prozpěvování ptáků na ulici! Před šestou jdeme na metro, na Dejvické nám navazuje autobus. Letadlo do Curychu není obsazené a tak jsme bez problémů odbaveni a dokonce dostáváme rovnou i palubní vstupenky na večerní let do Bangkoku se Swissairem. My ale chceme zkusit odpolední let, který odlétá v půl třetí odpoledne. Čekání není zrovna příjemné, sedíme vedle přepážky thajských aerolinek a čekáme na paní, která se má objevit v půl jedné a se kterou se chceme domluvit, vezmou-li nás. Jsme unavení a nevyspaní, v hale je dost zima a my nejsme na zimu moc vybavení. Nakonec jde Martina okolo dvanácté přímo na check-in, tam nás listují a o pár minut i odbavují. Letadlo je méně než poloprázdné - je vidět, že obavy z nemoci SARS způsobují výrazný pokles zájmu o lety do asijských zemí, což ovšem my kvitujeme s povděkem. Podle volných sedadel počítám, že letadlo je plné tak z 25% - v každé řadě o cca 10 sedadlech sedí tak 2 až 3 cestující. Servis je skvělý, vybíráme si ze dvou jídel, k jídlu si dávám thajské pivo Singh a docela mi chutná i když je docela silné (6% alkoholu), thajské stevardky jsou velmi pozorné, během letu se dokonce převlékají a tak nás budí už v "ranním" oblečku. Let trvá - pokud se nemýlím asi 10 hodin a tak v 5.30 místního času přistáváme na letišti v Bangkoku. Původně jsme si naplánovali vzít z letadla deky, ale nakonec jsme si to rozmysleli - přeci jen by asi nebylo moc příjemné vysvětlovat thajským celníkům při případné kontrole, proč a jak se jejich deky dostaly do našich batohů...
Úterý 22. 4. 2003
Na bangkokském letišti se zorientováváme poměrně dobře, vypisujeme formuláře pro udělení víz, měníme 100 $ na Bahty v poměru 1:41,93 (v hale po odbavení 1:41,97). K vyplněnému formuláři vyžadují fotky o rozměru 4 x 6 cm, ale celníci akceptují i naše "pasovky" 3,5 x 4,5 cm, místo lepení je přicvakávají k formuláři sešívačkou. Berou si od nás i příletové karty a během 10 min máme vystavená víza a pouští nás rovnou za pasovou kontrolu. Vtipné je, že za celou dobu celník nepromluvil ani slovo, komunikoval s námi pouze posunky. Za jeho zády velký nápis oznamoval, že odbavují podle certifikace ISO 9002. Na letišti je vidět několik lidí s rouškou chránící proti SARS (v Curychu měl roušku pouze paní, co kontrolovala zavazadla). Vzhledem k tomu, že vyřizování víz nás poněkud zdrželo, nemůžeme najít náš bágl. Musíme přes celou halu na přepážku reklamací a zavazadel, kde vysílačkou s někým chvíli komunikují a pak nás posílají zpět k pásu, vedle něhož se zázračně objevuje naše zavazadlo. Jdu se ještě na WC převléknout, pak dalším celníkům odevzdáváme poslední vyplněný formulář, kde oznamujeme, že nemáme nic k proclení a ... ocitáme se v horkém a parném vedru venku. Vzhledem k tomu, že mám z průvodce řady Rough Guides nastudovánu přesnou cestu z letiště na vlakové nádraží, moc neváháme a vydáváme se správným směrem - k hotelu Asmari - podle průvodce je však nádraží až za hotelem, ve skutečnosti je před hotelem. Přímo na nástupišti kupujeme jízdenky za 10 B na osobu. Trochu nás mate, že na jízdence je napsáno 3. třída, přesto si sedáme do vagónu 2. třídy, ale průvodčímu je to při kontrole jízdenek jedno. Cesta na nádraží v Hualamphongu nám trvá déle než hodinu, trochu máme obavu abychom poznali kdy vystoupit, ale nelze to přehlédnout, všichni vystupují a nádraží je veliké oproti malým staničkám po cestě. Zde máme zase pečlivě nastudovanou cestu - z nádražní haly vystupujeme vchodem vlevo, venku se na nás hned vrhají taxikáři a agentka cestovní kanceláře TAT. Všechny návrhy na odvoz odmítáme, zahýbáme za roh a asi po 30 metrech zastavujeme. Nejsme si moc jistí jestli stojíme dobře, nic moc nenasvědčuje tomu, že jsme na autobusové zastávce, nestaví tady jediný autobus, je to spíš stanoviště taxíků a moto-taxi, ale nakonec přijíždí očekávaný autobus č. 53. Za jízdenku platíme 3,5 B/os a jedeme. Bangkok vypadá pěkně, ale jedna ulice stejně jako druhá a tak mi vůbec není jasné, jak poznáme kde vystoupit. Vedle sedící ind se s námi dává do řeči a tak se ho hned ptáme, jak se dostaneme do Banglamphu. Ind říká, že nás upozorní kde vystoupit a po několika zastávkách činí jak slíbil. Snad by se něco podobného dalo domluvit i s průvodčí, protože sami bychom správnou zastávku nepoznali ani omylem...
V Banglamphu hledáme pověstnou ulici Khao San, o kus dále se ptáme ve stánku turistických informací a zjišťujeme, že stojíme právě vedle. Procházíme ulicí Khao San a v navazující ulici se ubytováváme v hotelu Nat 2 - za pokoj se sprchou, záchodem a ventilátorem platíme 240 B, pokoj je celkem čistý. Sprchujeme se, převlékáme a jdeme ven.
Jdeme směrem k řece k Phra Pinklav Bridge, v turistické naceláři vlevo od mostu si bereme několik prospektů a ptáme se na vlakové spojení do Kanchanaburi a na Ko Tao. Pak jdeme kolem Národního muzea ke Královskému paláci a vedle něj se necháváme přívozem za 2 B/os převézt na druhou stranu řeky. Odtud jdeme vpravo k vlakovému nádraží Noi, kde zjišťujeme odjezdy vlaků do Kanchanaburi. Vlaky jedou 2x denně a stojí 35 B ve třetí třídě (celý vlak pouze 3. třída) a cesta trvá 1 a 3/4 až 2 hod. Zpět jedeme přívozem, který je přímo před nádražím a na druhou stranu připlouvá k přístavišti bližším ke Khao San a tedy i k našemu hotelu. V hotelu si dáváme sprchu a šlofíka - časový posun a únava z cesty se projevuje. K večeru jdeme na Khao San, procházíme ji aspoň 2x, jdeme na večeři - Martina si dává nudle s kuřetem a já nudlovou polévku s kuřetem. Ještě kupujeme dvě hučky na hlavu po 150 B (pc 180 B) a dvě trička pro mě - obě za 400 B (pc 500 B). Je nám jasné, že skutečná cena bude výrazně níž, ale ještě nejsme dost otrkaní a já si s sebou vzal programově pouze 1 tričko a tak mi ani nic jiného nezbývá... V hotelu si dáváme večerní drink - já pivko (jedno už jsem vyžahnul na ulici) a Martina džus. Jdeme spát asi v půl dvanácté. Noc je velmi horká, ráno ventilátor puštěný na nejnižší otáčky nestíhá.
Středa 23. 4. 2003
Ráno vstáváme asi v 9 hod, dáváme sprchu, do baťůžku balíme dlouhé kalhoty a ponožky a vydáváme se pěšky do Grand Palace. V převlékárně (za vstupní branou vpravo) se převlékáme do kalhot, bereme si ponožky, Martina přes ramena šátek a jdeme. Kupujeme lístky po 200 B, ale čilí kontroloři nás odmítají pustit dovnitř, protože Martina má pod šátkem odhalená ramena (?!). Musíme se vrátit, vystát znova frontu na převlékárnu a Martina si za zálohu 100 B půjčuje košili s krátkým rukávem. Sandály, které mají pásek za patu nejsou problém i bez ponožek. Grand Palace a Wat Phra Kaeo je moc pěkný - průvodce si nebereme, vystačíme s naším tištěným Rough Guide. Celý areál je poměrně rozlehlý. Po odchodu z Wat Phra si kupujeme u stánku jasmínový čaj za 20 B, ale je hrozně sladký, takže nakonec končí v koši. V převlékárně vracíme košili a jdeme k řece, kde nám postupně dva thajci nabízejí prohlídku města po řece, trvá to údajně hodinu a cena je 450 B/os. Netváříme se moc vstřícně a odcházíme, načež za námi jeden z thajců vybíhá a nabízí slevu na 500 B za oba. Nenecháváme se ovlivnit a odmítáme. Místo toho sedáme do longtail boat a za 8 B/os se vezeme do Saphan Taksin station, kde přestupujeme na nadzemku (BTS) a vezeme se za 35 B/os do stanice Asok. Nadzemka byla vybudována před několika málo lety a je velmi moderní, čistá a rychlá, i když bohužel pokrývá pouze nepatrnou část města a pro většinu místních obyvatel je cenově nedostupná. Ze stanice Asok jdeme pěšky po Sukhumvit Road zpět směrem k řece. Máme docela hlad a tak zastavujeme v nějakém obchoďáku, kde je i nějaká italská restaurace kde dělají i thajská jídla, ale naproti objevujeme ještě malinkou jídelnu s asi 6 stoly - trochu mi připomíná singapurské jídelny - kde jsou jen samí thajci a kde si dáváme nudle - Martina s kuřetem a já s kachnou - 35 B/os. Po obědě si dáváme ještě o patro výš kafe, které je dražší než celý oběd. Pokračujeme dál a na stanici metra Phloen Chit, jedeme zpět k řece, pak longtail boat-em do přístaviště na Banglamphu a zpět do hotelu. Hned u vody je ještě několik zajímavých uliček ve stylu Khao San. V hotelu se rychle sprchujeme, převlékáme se, na Khao San kupujeme v jedné z cestovek lístky na minibus do Kanchanaburi (100 B/os) a lístky na autobus a loď na Ko Tao (350 B/os) a jdeme na autobus č. 15, který má jet z nedaleké zastávky do Patpongu. Informace turistické kanceláře však nejsou moc aktuální, protože na zastávce čekáme aspoň půl hodiny, míjí nás spousty jiných autobusů, ale náš (přestože je na zastávce označen) asi zabloudil... Máme hlad a tak se jdeme najíst do nedaleké restaurace Sawasdee (je ti i guesthouse). Dáváme se thajskou rýži s krevetami, Martina ještě salát a já pivo. Po večeři už na Patpong nemáme náladu a tak jdeme nakupovat - jidelní hůlky, kraťasy (150 B), tílko (100 B/pc 180 B), a dvě trička (230 B/pc 360). Pak jdeme do hotelu a při pivku koukáme na nejnovější film s Brucem Willisem. Po půlnoci jdeme spát.
Čtvrtek 24. 4. 2003
Ráno balíme, snídáme a jdeme do cestovky, kde nás v deset hodin vyzvedává řidič minibusu, jede s námi ještě nějaká američanka a japonec. Cesta trvá asi 2 hodiny a při příjezdu do Kanchanaburi minibus staví u guesthousu Sam´s house. Koukáme na pokoj, stojí 150 B, ale nemá okna a zdá se nám být moc "turistický" a tak jdeme kus severněji do C&C guesthouse, kde bereme pokoj za 150 B s okny, jak se ale později ukazuje, nebyla to ta nejlepší volba... Vybalujeme, spršíme se a jdeme se podívat po nějaké motorce - moje vysněné "Bajo" nikde nemají - všude jen samý skútr, takže nakonec půjčujeme Hondu Phantom - což je něco jako chopper s objemem cca 200-250 ccm. Abych řekl pravdu, trochu této volby záhy lituji, protože se neovládá zrovna fajn. Na druhou stranu to byla lepší volba než skútr, který sice jede jen o málo pomaleji (Phantom cca 115 km/hod - skútr cca 90 km/hod), ale sedí se na něm poměrně pohodlně. Vracíme se na motorce zpět do hotelu, přezouváme a jedeme na sever k Erawanským vodopádům. Za vjezd a vstup chtějí 420 B (!) - 200 B za vstup/os a 20 B za motorku. Hlídač Martině něco vysvětluje, ale není mu moc rozumět a tak jedeme dál. Na parkovišti necháváme motorku a vyrážíme na prohlídku vodopádů - jaké je ale naše překvapení, když nás u druhého stupně z devíti nepouštějí dál, protože už je 16.10 hod a dál pouštějí lidi jen do 16 hod. Marně se snažím je přesvědčit ať nás pustí alespoň na třetí nebo čtvrtý stupeň a že se vrátíme určitě do 17 hod zpět jak požadují. Marné je však o něčem takovém přesvědčovat thajského úředníka.Jsem pěkně naštvaný - trmácíme se sem 75 km a vidíme hovno, ke všemu ještě pěkně drahý hovno. (Pardon, ale jsem opravdu naštvaný...). Teď si uvědomujeme, že možná (MOŽNÁ !) nám něco takového říkal ten vrátný v parku, než nás pustil za nekřesťanské peníze dál. Nic naplat, jedeme se tedy podívat ještě o kousek dál k přehradě a pak vyrážíme zpět do Kanchanaburi. Příště bych si docela vzal lepší helmu nebo slušné motoristické brýle - mé lennonky rozhodně nejsou to pravé pro výlety na motorce - zvlášť při rychlostech nad 70 - 80 km/hod. Do Kanchanaburi přijíždíme těsně před setměním. Je tady šílený provoz, nevím z jakých děr se všichni vynořili a musím přiznat, že není vůbec žádná prča jezdit na mašině v thajském "nočním" provozu. Mašinu tedy vracíme a na večeři do Apple jdeme po svých. Dáváme si "domácí" House chicken soup (excelentní), Martina zeleninový salát, já Musaman chicken kari s rýží (excelentní - v úpravě lehce ostré - a bylo to tak akorát) a Martina Pat Thai Prawn (prý dobré). Když dojídáme začíná pršet, platíme ale než se nám podaří odejít leje jako z konve a za chvíli je z toho šílená tropická bouře, blesk za bleskem, bouchá to všude okolo, najednou prásk, rána jako blázen a celé město se ponořilo do tmy... Takže kromě šíleného lijavce máme další problém - i kdybychom se rozhodli se utopit nebo doplavat k hotelu, stejně bychom těžko v té tmě trefili. V restauraci nás zůstává asi 15, čekáme tam více než hodinu, pak bouřka ustává, světla se rozsvěcejí a my vyrážíme zpět do postýlky. Zahýbáme z hlavní silnice na vedlejší vedoucí k našemu hostelu, vyhýbáme se obrovským loužím, ale něco není v pořádku, vypadá to jako bychom zabloudili, protože tam co byla odpoledne cesta, teď rostly stromy a místo cesty byla všude spousta bahna. Vedle se objevili nějací thajci, kteří něco mumlali, takže jsme měli dojem, že jsme jim vlezli na zahradu a jim se to moc nelíbí. Pak jsme ale zjistili, že blesk uhodil do stromu hned vedle cesty, rozkřísnul jej na půlky a ta větší spadla ne cestu a celou ji zatarasila. Nějak se nám podařilo skrz něj prolézt a dojít do chatky. Martina se šla sprchovat, když v tom kolem proběhl vypasený šváb a vzápětí si to skrz pokoj začala štrádovat asi 20 cm dlouhá stonožka. Zkouším aplikovat svůj léta prošlý autan snad ještě z Maroka, ale stonožku to vůbec nevzrušuje a tak mi nezbývá než se pokusit se jí zbavit rozmáčknutím židlí. Na druhý pokus se trefuji, hrozně to mlaskne a stonožka je na dvě půlky, které už naštěstí nemašírují dál. Kvůli švábům dáváme věci na židle, natahujeme nad postel moskytiéru a mažeme se repelentem. Jdeme spát s tím, že se ještě ráno před cestou do Nam Toku přestěhujeme do Apple-u.
Pátek 25. 4. 2003
Ráno vstáváme, platíme 150 B, jdeme do Apple-u, necháváme bágl v recepci, protože odpoledne se možná uvolní pokoj s velkou postelí, v 7-11 kupujeme k snídani jogurtový drink a croissanty (pěkně hnusné) a jedeme vlakem do Nam Toku. V Kanchanaburi je dobré si sednout vlevo po směru jízdy, na dalších stanicích přistupují účastníci organizovaných zájezdů (a všichni jsou usazováni vlevo). Lístky se kupují těsně před odjezdem (17 B). Jízda trvá asi 2 hodiny a docela to jde, i když zas tak moc toho ze stavby železnice smrti vidět není. V Nam Toku kupujeme lístky zpět do Kanchanaburi a jedeme hned zpět. Ubytováváme se v Apple-u za 200 B v pokoji s oddělenými postelemi, ten pokoj co se měl uvolnit stále není volný.I tak je to nesrovnatelný rozdíl, pokoj i velká koupelna jsou čisté, máme k dispozici i ručníky a deky a sprej proti hmyzu. Jediné slabší místo je větrák, který není pod stropem, ale vertikální otočný vedle dveří, s jeho foukáním to není tak skvělé a v noci je docela vedro. Po sprše jdeme do "naší" půjčovny, kde si vybíráme skůtr za 150 B a jedeme přes most na druhou stranu Kanchanaburi, kde navštěvujeme hřbitov Chungkai, kde je pohřbeno 1 750 spojeneckých zajatců a jeskynní chrám Wat Tham Khao Poon. Vstupné do něj je dobrovolné (většinou 10 - 20 B/os), jeskynním systémem nás provází malý chlapec ("I´m a boy"), kterému pak dáváme 3 B. Zajímavé je, že ač hluboko pod terénem, je v jeskynních veliké vedro, vůbec nám není jasné, jak zde mohli mniši spát. Později se jedeme podívat ještě dál od města na venkov a pak se v podvečer vracíme zpět. Večeříme v Apple-u, dáváme si stejnou polívku jako včera, kuřecí maso s oříšky kešu, citrónovou trávou a rýží, satae a rýži s kuřecím masem a ovocný talíř.
Sobota 26. 4. 2003
Vstáváme až v půl desáté, bereme skůtra a jedeme se podívat na "Most přes řeku Kwai", je to těžce komerční záležitost, ale když už jsme tady věnujeme trochu času jeho prohlídce. Pak jedeme přes celé město a navštěvujeme muzeum JEATH (30 B/os). Je to docela síla! Když si představím v jakých podmínkách museli zajatci na stavbě železniční tratě pracovat, jak byli mučeni a kolik jich přitom zemřelo. Je to docela silný podnět k přemýšlení o chodu života a smyslu světa...
Po prohlídce muzea JEATH vracíme skůtr, jdeme se najíst, pak kupujeme vodu a kolem třetí odjíždíme vlakem do Bangkoku. Cesta trvá necelé 3 hodiny, ale není to zrovna příjemná záležitost - ani ne tak kvůli velikému vedru jako kvůli prachu... ale za 25 B/os ...? Po výstupu na nádraží v Thonburi se necháváme převézt přívozem na druhou stranu, v parku u Velkého paláce si desítky či stovky lidí pouštějí draky, asi dva tucty thajek cvičí aerobic.
Po příchodu na Khao San necháváme bágl v cestovce a jdeme se do vedlejší restaurace najíst. Martina ještě kupuje kraťasy, já se snažím bezvýsledně usmlouvat tričko na 115 B, kupujeme vodu a jdeme do cestovky odkud nás nějaká jiná paní odvádí k autobusu. Bus je komfortní, klimatizovaný, dostáváme každý jednu deku. Je úplně plný, snad ani místečko nezůstane prázdné. Do Chumphonu je to asi 460 km, odjíždíme v půl deváté večer a na místě jsme v 5 hod ráno. Další 2 hod musíme čekat na trajekt, resp. speed boat. Cesta trajektem trvá asi 1,5 hod a jsme na Koh Thao.
Neděle 27. 4. 2003
V přístavišti čeká spousta taxikářů, každý jede jiným směrem - do námi vyhlídnutého Ao Leuku jedeme sami. Není to daleko, za taxík platíme 50 B/os, možná jsme se měli domluvit na ceně předem, ale tím že jel na konkrétní místo (které měl navíc na taxíku napsané) nabylo jasné, zda odvoz nepatří ke službám "resortů". Nepatřil. V Ao Leuku jsou nám nabídnuty chatky za 250, 300 a 800 B - prohlížíme si dvě levnější varianty a vybíráme tu za 300 B - chatka vypadá čistěji a má ventilátor. Slevu za dlouhodobější pobyt neposkytují. Po nás přijíždí skupina dalších čtyřech výletníků, tak jsme rádi, že vůbec bydlíme.
Pláž je malinká, docela pěkná, jen je tady nějaká olejově špinavá voda, navíc přístup do vody je docela kamenitý. K večeru ale vlny odnášejí olejovou skvrnu trochu stranou. Samozřejmě, že jsem se hned spálil - byl jsem si zaplavat, k tomu jsem koukal na rybičky a už to bylo...
Večeříme v resortní jídelně - jsou tady o něco dražší než v obydlenějších částech ostrova, ale vaří výborně.
Pondělí 28. 4. 2003
Ráno snídáme a jdeme si půjčit motorku, nejbližší půjčovna je asi 500 m od Ao Leuku na křižovatce prašných cest vedoucích k Tanoke Beach a do Mae Haad. Půjčovné je 150 B, ale ještě musíme platit 2 litry benzínu po 20 B. Nejdříve jedeme na hlavní ulici k přístavišti Mae Haad, kde kupujeme zpáteční lístek na loď a bus do Bangkoku - lístek stojí 550 B, loď odplouvá v 10.30 hod a bus bude v BKK ve 21 hod. Ostatní cestovky mají lístky za 600 B, lze si objednat i cestu přes noc a ta stojí 750 B. Pak kupujeme záchodový papír, vodu a baterky do CD playeru a jedeme se podívat na severní cíp ostrova na Nanguyan Terrace, kde si dáváme colu a odpočíváme. Je odtud nádherný výhled na Nanguyanské ostrovy, které jsou od Koh Thao pár minut lodí. Mám ten dojem, že restauraci a bungalovy vede nějaký němec nebo belgičan co se zde usadil. Má bungalovy za 100 - 400 B s nádherným výhledem a pořádá kursy Tai-chi.
Bližší info na www.hereandnow.be.
Odtud jedeme dolů na jih ostrova do Chalok Baan Kao, kde si v Koh Thao Cottage Resort dáváme oběd - tuňákové sendviče. Procházíme si celou pláž, je tady hrozně moc chat a bungalovů - přesto tady není vidět skoro ani noha - většína ubytovaných se někde potápí.Jedeme "domů" a odpočíváme na pláži.
Večer jedeme do Mae Haad na večeři, kterou si dáváme v zapadlé restauraci s výhledem na moře v přístavní uličce. Vedle u stolu sedí mladá němka, která se se zde baví s nějakým starším americkým párem - vykašlala se na práci a odjela sama na půl roku do Thajska. Při návratu zpět je už tma, cesta na skůtru je trochu dobrodružná, stejně jako cesta od rozcestí nad Ao Leukem, kde necháváme skůtr a pokračujeme v hluboké tmě pěšky.
Úterý 29. 4. 2003
Ráno prodlužujeme půjčovné skůtru a jedeme do vedlejší "shark bay", zapomněli jsme si deky a tak si půjčujeme dvě lehátka dohromady za 80 B. Zátoka je pěkná, čistá, pod palmami se dá najít stín, vstup do moře je písčitý, dál už je to spíše na šnorchlování. Za záchod tady chtějí 10 B a za sprchu 20 B. Trávíme tady celý den, snažíme se už více nespálit, takže pořád přenášíme lehátka, abychom byli ve stínu. Zpět jedeme přímo do našeho resortu, předtím vracíme skůtr, večeříme u domácích. V noci je pěkná bouřka, máme lehké obavy, abychom se zítra z ostrova vůbec dostali - dost jsme si přečetli historek o tom, jak díky nepříznivému počasí byli lidé nuceni si pobyt na ostrově (i v Thajsku) nechtěně prodloužit i o několik dní. Ráno je ale počasí docela OK.
Středa 30. 4. 2003
Ráno balíme, snídáme, domácí nás za 100 B veze do přístavu, tam zjišťujeme, že naše lístky nebyly potvrzeny, ale hned je potvrzujeme a v půl jedenácté sedáme do lodi, která nás odváží zpět na pevninu. Tam přestupujeme do připraveného busu, je úplně plný a jedeme do BKK. Cestou 2x zastavujeme a kolem deváté večer jsme na Khao San Road. Ubytováváme se v pokoji 303, vypadá čistěji, ale neodtéká dobře voda za sprchového kouta a později zjišťujeme, že jsou tam blechy. Snad si je neodvezeme sebou do Čech...
Čtvrtek 1. 5. 2003
Ráno jdeme ke krejčímu, který je hodně výmluvný a po chvíli smlouvání se s ním domlouváme na ušití obleku. Mají 4 cenové hladiny podle kvality materiálu - 60 USD za thai-silk, 80 USD za japan-silk, 100 USD za kašmír a 120 USD za "flanel".Vybíráme ten za 120 USD, nakonec se však dostáváme na 185 USD, protože za vestu chce 45 USD a za nějaké úpravy a podšívky 20 USD. Celkem musíme během dne absolvovat asi 3 zkoušky. Od krejšího jdeme do chrámu Wat Pha, všude je plno lidí, taky je 1. máj... Prohlížíme si chrám (vstup 20 B) a pak absolvujeme hodinovou masáž za 300 B/os u těch nejpovolanějších - je tady masážní škola s nejdelší tradicí. Masáže probíhají v jedné velké společné místnosti, kde jsou vedle sebe naskládané vyvýšené matrace a na každé se masíruje. Masáž probíhá přes oblečení, akorát je nutné si z kapsy vybrat všechny předměty. Thajak, která mě masírovala, začala nejdříve nohama a pak nějakým mně utajeným systémem pokračovala postupně masáží celého těla včetně hlavy. A bylo to super. Martina si to pochvalovala o trochu méně - prý ji to chvílema trochu bolelo. Zbytek odpoledne trávíme nakupováním triček, kraťasů a jiných podobných věcí a ykoušce obleku v sedm hodin bereme tuk-tuka (nejdřív chtěl 150 B, já mu nabídl 80 B a nakonec jsme se domluvili na 100 B) a jedeme do Pat-pongu. Tam nakupujeme dalších pár triček a jdeme do jednoho z barů na show. Naháněč nám říká, že za vstup se neplatí a drink stojí 100 B a tak jdeme do "jeho" podniku, platíme 200 B za pivo a vodu, jenže pak k nám přijdou asi tři thajky s tím, že to byl druhý drink, protože první stojí 300 B/os, chceme jít pryč, ale už jsme zaplazili těch 200 B, takže nakonec pod dlouhém dohadování doplácíme 400 B a víc už od nás prů nebudou chtít. Průběžně zjišťujeme, že tímto způsobem nachytávají v podstatě všechny. Show je dost bída, tahaj si z vagíny různý šňůrky, lejou si tam vodu a zpět ji vracejí do flašky obarvenou jako cola, pískají jima na trumpetky, nakonec přichází nočekávané vystřelování šipek do balónků. Dopíjíme pití a jdem zklamaní pryč. Venku ještě kupujeme stínítko na lampičku za 100 B a jedeme tuk-tukem zpět domů. V Khao San si dáváme ještě na ulici nudle, přes nohu mi proběhme veliký šváb a jdeme spát.
Pátek 2. 5. 2003
Ráno spíme do 1/4 na 10, jdeme ještě vyměnit pár dolarů, kupujeme tašku, balíme, k obědu baštíme rýži a nudle v Natu, přitom koukáme na Femme fatal, spršíme se a jdeme pro oblek a na bus jedoucí na letiště, kde zjišťujeme, že latdlo letí o 4 hdo později, než nám bylo v Praze řečeno zaměstnanci Air France. Máme docela strach jestli se do letadla dostaneme, přeci jen Bangkok patří k nejhorším destinacím na stand-by letenky, nechávají nás trochu vycukat, ale nakonec odlétáme s prvním letadlem Air France...