Co nás asi tak čeká:
Nejdříve cca 580 km autem z Whitehorsu, pak cca 430 km po řece South MacMillan a cca 70 km po řece Pelly do prvního kontaktu s civilizací (Pelly Crossing, kde řeku kříží silnice Klondike Hwy) a cca 220 km po řece Yukon do Dawsonu. * ve skutečnosti nás čekalo 550 km po řekách South MacMillan a MacMillan
Obtížnost do WW III.
Mnozí z nás nejspíš v období dětství a dospívání četli romány Jacka Londona, Karla Maye či Zane Greye a snili své sny o dobrodružných výpravách do dalekých a neznámých krajů, o divoké a nespoutané přírodě, o indiánech a eskymácích, o zlatokopeckých horečkách, ... Všechna tato dobrodružství i přes veškeré nástrahy a nebezpečenství vždy končila v našich snech šťastně a úspěšně. A nyní se vydáváme daleko na sever Kanady, abychom si prožili jeden z našich dávných snů. Všichni pevně věříme, že naše výprava bude korunována úspěchem. Čeká nás několik týdnů v pravé divočině, kdy budeme při splouvání řek South MacMillan a Yukon odkázáni jeden na druhého, na naše vlastní znalosti a zkušenosti, na naši („moderním“ životem oslabenou) schopnost přežít. Vždyť nejbližší civilizace bude vzdálená stovky kilometrů...
Nevím koho prvního napadla myšlenka na tuto výpravu, předpokládám však, že to byl Jirka. Někdy loni na jaře nebo v létě mi položil otázku, zda bych se s nimi nezůčastnil této expedice. Rozhodování nebylo úplně jednoduché, ale dobrodružné srdce zaplašilo rychle všechny obavy a křičelo kdesi hluboko v mém nitru „anó, jedeme...“. A taková byla později i moje odpověď Jirkovi.
V polovině prosince kupuje Jirka společně letenky.
Prvních pár měsíců roku se nenese v duchu nějakých horečných příprav, cesta je ještě celkem daleko.
Víkend 27. - 29. dubna 2007 se 2/3 z nás vydávají na řeku Salzu, což by se snad s jistou dávkou přehánění dalo považovat za jakousi přípravu na naši výpravu (bližší info na stránce "Sport").
V sobotu 12. května 2007 předávám Jirkovi svůj pas a vyplněné formuláře žádosti o kanadské vízum.
30. května 2007 přichází informace, že máme v našich pasech kanadská víza.
Po 16. července 2007
Koordinační schůzka s Petrem a Jirkou. Jirka nám předává 100 l loďáky. Upřesňujeme poslední detaily. V sámošce kupujeme mraky polívek a kypřící prášek do pečiva.
Út 17. července 2007
Dokupuju ještě posledních pár věcí. Večer v půl dvanácté volá Jirka a řeší přehrávání mp3-ek, prý aby si Vilda mohl osvěžit písničky, které bude hrát na kytaru. Říká, že nemůže spát a že má cestovní horečku.
St 18. července 2007 (den -1)
Sháním pojištění. Není to úplně legrace, ve dvou pojišťovnách (Generali a Allianz) diskutujeme o tom, co je to řídce obydlená oblast (výjimka z pojištění) a jakým způsobem by se řešila případná pojistná událost... V půl sedmé přijíždí Petr, loučím se s Martinou a Hurvínkem a vyrážíme...
Před devátou se všichni účastníci setkávájí u srubu Hubajdy ve Slaným. Večer trávíme přebalováním a vážením báglů a lodí, koštováním Hubajdovy kořalky a také vyřazováním nepotřebných věcí. Lehká diskuse probíhá na téma lékárnička - Jirka by chtěl nechat dvě třetiny věcí v Čechách, nakonec dvě třetiny bereme sebou. Kolem půlnoci máme hotovo, kluci vytahují kytary a popíjejí, Petr, Štěpánka, i já zalézáme do spacáků. Je nádherná jasná noc, třpytivé démanty hvězd se mihotají vysoko nad námi jako by nás lákaly na dalekou cestu do neznáma, do uší proniká cvrlikání cvrčků a vzdálený štěkot psa. Někdo říká: "Za dva dny už budeme spát v divočině...".
Čt 19. července 2007 (den 1 - let)
Asi ve čtyři se balíme a jedeme na letiště, všichni kromě Jirky jedeme s bagáží v obouchaném bílém tranzitu, Jirka se Štěpánkou jedou svým autem. Na letišti u odbavovací přepážky vytváříme samostatnou frontu, odbavení zavazadel je nakonec v pohodě, každý máme dva cca 23 kg bágly, slečna s tím má dost práce a tak ani nekouká na pár kilo navíc...
Jsme na letišti ve Frankfurtu. Do odletu našeho letadla do Vancouveru zbývá ještě pár hodin čas. Postupně zabíráme několik lehátek a dostáváme chuť na něco dobrého. Alkohol je zabalen v báglech a cestuje s nimi kdesi po letišti mezi letadly a tak vyrážím pro nějakou flanděru. Vybírám litřík Grantsky a jdu zaplatit.
Paní u pokladny se kouká na moji letenku a ptá se: " Letíte jenom do Vancouveru nebo pak pokračujete dál?"
"Pokračujeme dále do Whitehorsu" odpovídám. Paní zatím balí lahev do několika obalů a s potvrzením o nákupu na letišti.
"A budete mít možnost dát flašku do zavazadel? Tu lahev už nemůžete vzít do dalšího letadla."
"To nebude potřeba, ta flaška už bude tou dobou dávno vypitá..." odpovídám s úsměvem.
"Are you sure?" ptá se paní s vykulenýma očima.
Za necelé dvě hodiny je lahev prázdná.
Do konce letu nám chybí ještě asi 3,5 hodiny a 2 900 km, jsme kdesi nad Hudson Bay. Kluci řeší letní čas a časový posun, k tomu popíjíme pivko a Baileys a zajídáme ho čokoládovými tyčinkami, které Jirka velkoryse objednal u stewardek.
Vancouver. Na přestup a pasovou kontrolu nemáme moc času. Jirka s Petrem řeší vstup na pracovní víza, my ostatní prorážíme s vyprávěním o naší vodáácké výpravě a pozvánkou na světový šampionát v rýžování zlata. Jen Kájův zmuchlaný a přelomený pas nebudí v úředníkovi moc důvěry a tak musí ještě na pohovor. S báglama. Vyzvedáváme bágly a zjitujeme, že jeden chybí. Reproduktor nad našimi hlavami zapraská a zašumí, nějaký neidentifikovatelný hlas se dožaduje přítomnosti Vildy někde u reklamací zavazadel. Za chvíli se Vilda vrací s nepříjemnou zprávou. Bágl se zasekl někde ve Frankfurtu a dorazí později. Vilda to bere celkem sportovně, v báglu s jeho jmenovkou má totiž věci Abé... Ten sice lehce znervózní, ale jak sám často prohlašuje: "je v pohodě". Odlet se blíží a Kája s Jirkou jsou pořád někde u celníků. Začínáme být lehce nervózní a zvažujeme varianty dalšího postupu. Nakonec se však oba objevují, jdeme si ještě dát pivko a odlétáme do Whitehorsu.
Whitehorse. Na letišti se zázračně objevují všechny bágly a tak je odnášíme před letištní halu, kde už na nás čeká Robert Kazík s Mírou, psem a pořádným autem, nakládáme bágly, sebe a frčíme do kempu, kde budeme spát. Cestou se ještě stavujeme pro nějaká ta pivka do krámu s alkoholem. V kempu sedíme a kecáme s Robertem, pak necháváme Vildu s Abém postarat se o stavbu plachty a my ostatní vyrážíme na prohlídku nedalekého Miles Canyon.
* Během zlaté horečky na Klondiku cestovalo tisíce lidí s vidinou zbohatnutí po řece Yukon do Dawsonu. Největšími překážkami na řece byl Miles Canyon a peřeje ve Whitehorsu. V městečku Canyon City na spodní části kaňonu se hodně lidí zastavovalo, aby naplánovalo svoji další cestu. Mnoho z nich nad kaňonem vyprázdnilo lodě a přenášelo svůj majetek po břehu. V červnu roku 1898 ztroskotalo v kaňonu skoro 300 lodí, 5 lidí se utopilo. Policie proto rozhodla, že proplouvat kaňonem smí pouze zkušení lodivodové, kteří mohou být pro tento úkol najmuti. Na východním břehu byla postavena 8 km dlouhá, koňmi tažená kolejová dráha, která převážela zboží za 3 centy za libru. Později vznikla podobná dráha i na západním břehu. Po dokončení železniční tratě z White Passu do Whitehorsu v r. 1900, ztratilo Canyon City důvod ke své existenci.
Pá 20. července 2007 (den 2 - přesun na řeku #1)
S Jirkou vstáváme po šesté, někdy před sedmou máme sbaleno a vyrážíme do města na nákupy. Z Robert Service campsite jdeme do města pěšky. Lehce mrholí, ale centrum není daleko a cesta pěkně utíká. Extra Foods má otevřeno až od půl devátý a nedaleký druhý krám až od devíti, takže jdeme nejdřív do Subway na snídani. Seznam, který jsme částečně zredukovali včera večer, ještě dále redukujeme. Konečný seznam vznikl jakýmsi průnikem maximalistického seznamu potravin Dietera Kreutzkampa (dva lidi na šest týdnů) a minimalistického seznamu Roberta (šest lidí na tři týdny), který se za týden chystá na řeku Hess. Nakoupili jsme toho mraky... Představa, že koupíme i sádlo se ukázala jako naivní, nic takového tady neznají.
Ke konci nákupu potkáváme v krámě Mývalu, za chvíli se obejvuje i Robert. Ještě kupujeme pár chybějících věcí ve vedlejším krámě, ale musíme čekat na Roberta, který u krámu vysadil Káju s Petrem, ale zase někam odjel. Když přijíždí (byli měnit gumy), jedeme do města pro Vildu s Abém, kteří mezitím koupili kilometráž řeky South McMillan a povolenky na chytání ryb, bohužel z hardware nekoupili nic, ale zato si zašli na internet... Jedeme tedy ještě do Canadian Tyres, kde kupujeme chybějící věci (např. spray proti medvědům a několik sprayů proti komárům, pánev, ...). Hned vedle je Subaru, kde vyzvedáváme zamluvenou baterii a frčíme. Místo v jedenáct - což byl náš původní plán - vyrážíme okolo jedné přímo na sever po Klondike Highway.
Cesta vede nádhernou kanadskou přírodou, kdo je tady poprvé, musí být naprosto unešen, nicméně stejné je to nejspíš i pro ty z nás, co jsou zde podruhé. V Carmacksu vystupuje Robert, který jede dále stopem do Dawsonu, my ostatní s mírou odbočujeme směrem na Faro po Robert Campbell Highway. Celou cestu kluci (Vilda, Abé, Kája) pičujou - sorry "p*****u" - že jsme koupili moc jídla, mj. 3 l oleje a 7,5 kg mouky (Jak se později ukazuje, oleje bylo jen tak tak na 3 týdny na vodě a mouku jsme dokupovali už po 2 týdnech v Pelly Crossing...). Vilda se cestou kasá (poté, co se nacpal půlkou kuřete), že nejí, dokud nechytne rybu. Je ochoten se vsadit o sud.
Asi 11 km před Farem zastavujeme u jezera Fisheye Lake a poměrně rychle se rozhodujeme zde přenocovat. Rozděláváme oheň, nakládáme hovězí maso na grilování a smažíme houbové chipsy z hub, které jsme našli v okolních lesích. Vilda s Abém střílejí prakama a ocelovými kuličkami z ložisek po všem co se hýbe (ale i po tom co se nehýbe - s podobným výsledkem). Teď už chápu, proč jsme tahali 3,5 kg ocelových kuliček z Čech... Ti čistotnější z nás (nebo otužilejší ?) se jdou vykoupat do jezera. Večer Jirka říká, že je Vilda bez večeře, když nechytl rybu, Vilda argumentuje, že se ještě nevsadil, že se rozmejšlí. Později večer (po večeři) Vilda chytá prvního pstruha - má asi 7 cm. Nejdřív se s ním všem pochlubí a pak chce rybu použít jako návnadu na něco většího a tak se snaží s Abem vystřelit rybku prakem (na udici) co nejdále do jezera. Zlatý hřeb večera jsou báječné grilované steaky, po nichž se snažíme upéct chlebové placky. Noc je celkem teplá, ale komárů mnohem více než ve Whitehorsu.
So 21. července 2007 (den 3 - přesun na řeku #2)
Vstáváme asi ve čtvrt na šest, chceme vyrazit co nejdřív, protože přívoz v městečku Ross River přes řeku Pelly jezdí od osmi hodin. Děláme míchaná vajíčka na slanině, bude toho řádská porce - dvě veliké cibule, půl kila slaniny a 24 vajec... Tedy byla by, kdyby Vilda nejdříve nevysypal část cibule na zem a potom nevylil na zem ještě několik vajec. V Ross River jdeme nakoupit do místního krámu, bereme plnou nádrž nafty a k tomu ještě dva velké kanystry, kluci se jdou porozhlédnout po nějakých prknech a my s Mírou jedeme k přívozu. Pan přívozník nechá najet naše auto na přívoz a přes upozornění, že ještě čekáme na zbytek posádky vyráží na druhý břeh. Naštěstí je hned vedle ještě most pro pěší, takže to kluci nebudou muset přeplavat... Ross River je prý město s největší zločinností na Yukonu, Jirka se na to ptá prodavače v obchůdku, ale ten se tomu jen směje a říká, že to není pravda. Od přívozu vyrážíme po prašné North Canol Road dále. Podle přívozníka jede proti nám náklaďák s nadměrným nákladem, tak si máme dát pozor. Po celou cestu nejenom že nepotkáme žádný náklaďák, ale ani žádné jiné auto...
Cesta je sice prašná, ale vypadá celkem udržovaně, nejdříve se točí nad řekou Ross a pak se pomalu zakousává hlouběji a hlouběji do nitra divočiny. Po několika hodinách cesty kdy někteří hrají karty, jiní si čtou nebo podřimují, koukám z okna a všude okolo silnice vidím hromady hub. Zastavujeme a pouštíme se do sběru. To je však možná slabý výraz, protože kam se člověk podívá, vidí kila a kila hub. O něco dále potkáváme na silnici nějakého podivného chodce, je oblečen v celkem sportovním oděvu a za sebou táhne jakýsi vozíček s věcma. Kyneme si vzájemně na pozdrav, ale týpek nevypadá na to, že by chtěl někam svézt. Kája: "A kam jde?","A co tam bude dělat?" Nikdo z nás však na jeho otázky nezná odpověď. Dělám si do deníku poznámku ´Chodec na silnici´
Abé:"Hele, že Ti tak do toho koukám, máš tam napsáno ´chodec na silnici´- a kde by jinde měl být chodec?"
Já: "Nevím, třeba v lese."
Abé se na chvíli zamyslí a pak říká:" To byl vozíčkář!"
O něco dále míjíme po levé straně maintenance camp, a za chvíli zastavujeme, abychom nabrali v potůčku vodu do kanystru a odlehčili plným močovým měchýřům.
"Jééé, on mi sedí na péru" říká Vilda při čůrání v mračnu komárů. Teď už chápeme, proč při tom Vilda poskakuje.
Dále míjíme Sheldon Lake, za Moose Creekem míjíme hromadu starých, opuštěných a zrezivělých aut podél silnice (pozůstatky aut, které stavěly tuto silnici během druhé světové války - dnes jakési "muzeum"), dále míjíme Boulder Creek a o něco později se před námi otevírá první pohled na "naši" řeku - South McMillan. Následuji Itsi Creek, Wagon Creek a už jsme u prvního mostu přes South McMillan. Zastavujeme a prohlížíme řeku. řeka pod mostem vytváří pěkné peřeje, už se moc tešíme na pěknou "jízdu". Jeff Creek. Hess Creek. K hranici se Severozápadními teritorii je to 45 km. Druhý most přes South McMillan, další hromada starých aut, Sekie Creek a třetí most přes South McMillan. Tady budeme začínat. Máme ještě čas a tak se jedeme podívat o pár kilometrů výš do McMillan Passu. Tady už je hranice mezi Yukonem a Severozápadními teritorii. 12 km odtud je Mactung Mine - důl společnosti AMAX Nortwest Mining Co. a 16 km před námi je Wildlife Check Station.
Z Whitehorsu jsme ujeli autem cca 650 - 700 km, od Ross River k South McMillan Bridge No. 1 je to 185 km.
* North Canol Road:
Za druhé světové války pokračovala výstavba Alaska Highway, vznikaly letiště a vojenské základny na Aljašce a tak se v tomto regionu projevil nedostatek nafty. Proto vzniknul projekt ropovodu, který by dopravoval vysoce kvalitní ropu z Norman Wells v Severozápadních teritoriích do rafinerie ve Whitehorsu na Yukonu. Silnice Canol Road (Canol = Canadian Oil) a ropovod se začali stavět z obou stran, tedy jak ze severu od Norman Wells tak z jihu od Whitehorsu. Obě části díly se potkaly v zimě roku 1942 - 1943 v McMillan Passu. Čtyřcoulové potrubí byla kladeno přímo na zem, ale vzhledem k vysoké kvalitě ropy nezamrzlo ani v 50ti stupňových mrazech. Ropa začala proudit potrubím v roce 1944, ale o rok později již byl ropovod zastaven. Rafinerie ve Whitehorsu byl později rozebrána a přestěhována do Alberty. Celá Canol Road je řekou řekou Hess rozdělena na jižní a severní část. Silnice na území Yukonu je udržována a slouží od května do října, silnice na území Severozápadních teritorií je neudržovaná, mosty jsou strženy povodněmi a silnice se tak stala výzvou jen pro ty nejotrlejší motorkářské čo off-roadové dobrodruhy.
Vracíme se zpět k třetímu mostu, vybalujeme všechny věci z auta, stavíme náš první camp na řece, děláme večeři a jdeme spát. Všude jsou mraky komárů.
Nadmořská výška 1 185 m.n.m.
Ne 22. července 2007 (den 4 - plavba #1)
Míra odjíždí brzy ráno zpět do civilizace, takže teď už jsme tu sami, návrat do civilizace pěšky by trval několik dní. Satelitní telefon nemáme, takže si v případě jakýchkoliv problémů musíme pomoci sami. Doufáme, že jsme na to náležitě připraveni a vybaveni, příštích pár týdnů to snad potvrdí...
Vstáváme kolem čtvrt na deset, čeká nás poměrně náročné balení, snídáme polévku a chleba se sýrem. Rozkládáme a foukáme lodě - na každou z nich musíme dostat 4 velké bágly a nějaké další věci, problém je už všechno sbalit do loďáků. Neuvěřitelné se však stává díky naší píli skutečností a my sedáme do naložených lodí.
Vyrážíme! Řeka je pod třetím mostem široká sotva pár metrů a hluboká jen tak akorát, abychom nemuseli kanoe tahat nebo tlačit. Okolo nás je nádherné údolí McMillan Passu, řeka se točí v bažinatých meandrech, některá ramena jsou zaslepena bobřími hrázemi, počasí je nádherné a my si vychutnáváme první hodiny naší dlouhé cesty. ... Najednou celý tok zrychluje a zničeho nic je tu první peřej. Nutno říci, že řádská. Hned v druhé peřeji, která následuje jen kousíček za první mizí ve vlnách Vilda s Abém. "Hurá, máme oříšky" volá Jirka (a poukazuje tak na souvislost s výpravou do Afriky). Rychlý úsek je vystřídán zase pomalejším, kdy voda pomalu plyne v malebné krajině a jen pravidelné záběry pádel narušují klid divočiny.
Další divoký úsek je však tady, vypadá dost divoce a tak zastavujeme a snažíme se podívat co nás čeká. Terén kolem řeky je však neprostupný a tak jen vyhlížíme po proudu a odhadujeme co nás čeká. Celý horní úsek od třetího k prvnímu mostu je pro nás velká neznámá, kilometráž začíná až od prvního mostu, jediné co víme, že to tady už před několika lety projel Tomáš Gryc a že se to tedy dá sjet. Na malém kamenitém ostrůvku vaříme polévku, která nás trochu zahřeje a chystáme se na další příděl adrenalinu. Zde se na jednom úseku při lehce hazardním naskakování na loď dostávám do vln i já, naštěstí míjím Jirku, který mi podává pádlo a vytahuje mě z vody.
Někdy po sedmé se dohadujeme, že budeme pádlovat tak do osmi a pak začneme hledat místo našeho druhého campu na řece. Skvělé místo nacházíme o něco dříve na písčité kose na soutoku s řekou, která má průzračně čistou vodu, kterou hned nabíráme do všech našich lahví a kanystrů. Řeka South McMillan má proti našemu očekávání vodu celkem kalnou. Vylézáme z lodí, někteří z nás jdou pro dřevo, Jirka vykopává v písku díru, ve které rozdělává oheň, přes díru pak dává rošt, na kterém pak připravujeme večeři. Mezi stromy natahujeme šňůru a dosušujeme spacáky a celty vlhké ještě z předešlé noci. K večeři vaříme gulášovou polévku s cibulí a těstoviny se slaninou, cibulí a česnekem. Končíme kafem a čajem s citrónem.
Někdy v noci nás budí výkřik Petra, který ukazuje kamsi do houští a tvrdí, že slyšel vlky. Nikdo z nás nic neslyšel, ani nic nevidíme a tak jdeme zase spát. Abé za chvíli už zase chrápe tak, že budí i komáry. Někdy v noci začíná krápat a než se vyhrabeme ze spacáků, je z toho regulerní déšť. Bereme naši velkou celtu a přetahujeme ji přes spacáky. Celta byla mokrá už včera, takže to není nic moc, ale aspoň na nás neprší. Škoda, že se pod celtou před deštěm schovávají i komáři...
Perličky a statistiky prvního dne na vodě:
* Jirka studuje v topografických mapách naši trasu a někde před námi nachází v mapách čtyři stejné symboly. Myslí, že by to mohly být peřeje a tak se s lehkými obavami v hlase ptá Petra: "Petře, prosím Tě, nevíš co znamenají tyto symboly?
A Petr s ledovým klidem odpovídá:"To jsou vodopády..."
* Oříšci se koupali 5x. Jirka zmizel ve vodě do půl pasu, když lovil píst od pumpy, Ondra tam skončil celý při naskakování na loď.
Máme za sebou cca 32 km po vodě (20 km vzduchem)
Nadmořská výška 1 033 m.n.m.
N 63°00,851' W 130°12,800'
Po 23. července 2007 (den 5 - plavba #2)
Ráno snídáme ovesné vločky se sušenými meruňkami a čokoládou. Vyrážíme poměrně pozdě (okolo 11 hod), počasí nevypadá nic moc. Nejdřívě plujeme pomalým úsekem, za kterým následují peřeje. Někde za místem, kde se řeká stýká s Canol Road začíná pršet, nejdříve lehký deštík však záhy nabírá na intenzitě, naštěstí začínají také slušné peřeje, takže nemáme vůbec čas myslet na déšť a snažíme se s plně naloženými loděmi manévrovat ve velkých vlnách a vyhýbat se kamenům. Některé vlny se valí přes špičku nebo borty lodě a tak je třeba čas od času zastavit a loď vylít. To s naloženou lodí také není úplně snadné, ale když to děláme poněkolikáté, stává se to již rutinou. Když doplouváme k South McMillan Bridge No. 1, jsme už slušně promrzlí. Zastavujeme a dohadujeme se co dál. Návrh udělat tady zastávku a nějak se zahřát nakonec zavrhujeme a rozhodujeme se pokračovat v plavbě. Vypadá to, že to už lepší dnes nebude. Abe říká, že je v poho, ale je na něm vidět, že má dost. Příjezdem pod most se konečně dostáváme do kilometráže Mika Rourkeho, která začíná právě zde. K ústí do řeky Pelly je to odtud podle kilometráže 510 km. Pokračujeme tedy dále a je to celkem divočina. My s Petrem vyrážíme první, razíme si cestu vlnami a jen o kousek míjíme ohromný balvan uprostřed největšího proudu. Ohlížíme se za klukama, první loď je za námi a míjí kámen vlevo stejně jako my, poslední posádka si to však razí přímo na něj, zdvižená špice lodě vypadá, jako by se na kameni na zlomek vteřiny zastavila, ale mocné záběry paží a silný proud dostávají loď za překážku a kanoe pokračuje dále. Následuje průjezd okolo několika ostrůvků, pak proplouváme pod jakousi lanovkou přes řeku, v kilometráži označenou jako "Water Survey Crossing". Asi 10 km pod mostem zastavujeme na horním konci jednoho ostrova a vaříme čaj a kafe, abychom se trochu zahřáli. K tomu jíme hrozinkový chleba a jablko. Naštěstí už přestalo pršet. V dálce proti proudu řeky vidíme něco velkého a tmavého, pohybujícího se pomalu směrem k nám. Je to losí kráva s teletem. Opatrně se přebrodí přes řeku a po druhém břehu pokračují k nám. Losice se každou chvíli zastavuje a pozoruje nás, ale vždy zase pokračuje dále. Kousek od nás opouští břeh řeky a mizí v trnitých houštinách.
Po tomto zážitku pojmenováváme ostrůvek "Losí ostrov" a pokračujeme ještě o kus dále do míst, kde by podle itineráře mělo být nějaké vhodné místo na spaní. Nacházíme ho na levém břehu na vysoké kamenité kose a v 19:45 opouštíme kanoe. Proti nám je vysoký sráz vymletý řekou v kopci, na protějším břehu vpravo mají svůj tábor bobři. Večeříme polévku s játrovými knedlíčky a bramborovou kaši se šunkou (a samozřejmě česnekem a cibulí). Voda tiše plyne okolo a je slyšet jenom praskání ohně a občasné bobří zašplouchnutí. Po rybách v řece pořád ani památky. V noci nás komáři moc neotravují, ale ráno jsou zase zpět. Naštěstí už ne v tak hojném počtu.
Perličky a statistiky druhého dne na vodě:
* Abé v jednu chvíli volá na Vildu: "Jeď tam směrem na ty stromy!" Vilda je tím trošku dezorientován, protože stromy jsou tady všude okolo. Tohle asi nebude nejlepší navigační pokyn...
* Jirkův rekord v počtu zabitých komárů jednou ranou se zvýšil na 30.
Máme za sebou cca 44 km po vodě (30 km vzduchem), jsme na 490. km.
Nadmořská výška 908 m.n.m.
N 62°53,882' W 130°45,450'
Út 24. července 2007 (den 6 - plavba #3)
Vstáváme v 9 hod, po skoro celodenním včerejším dešti a nočním deštíku stoupla od večera voda v řece o zhruba 12 cm. Prsty na rukou začínají být od věčného máčení ve vodě slušně rozpraskané a na opuchlých rukou se objevují první puchýře a mozoly. Obloha je pokryta šedými mraky a okolní lesy jsou zahaleny v mlze jak stydlivá nevěsta ve svatebním závoji. Bobří nory na druhé straně řeky jsou zpola zatopeny. Na špinavém oblečení se objevují krvavé skvrny od rozmačkaných komárů. Všude ve věcech se válí desítky zkroucených komářích mrtvolek. Prevence proti komárům ve fromě vitaminu B aplikovanému již několik týdnů 2x denně se prozatím nejeví býti účinnou. Ráno dělá Vilda k snídani chlebové placky bez kypřícího prášku a smaží je suché na pánvi. K nim děláme čočkovou polévku. Zpět na vodu vyrážíme až okolo poledne.
Netrvá dlouho a začíná pršet, chvílemi se déšť mění v průtrž a chvilku padají i kroupy. Projíždíme klidnou vodou, všude okolo jsou stromy, na břehu řeky je jich mnoho z nich vyvrácených do vody. Když je zima největší a teplota našich organismů dosahuje teplot ryb, které tady vůbec nejsou, vidíme na levém břehu před sebou starý rozpadlý srub. Proud je tady celkem silný, vilda s Abém bohužel zastavili na druhém břehu a tak se snaží dostat k nám. Úspěšní jsou až na třetí pokus. Srub je ve skutečnosti spíše spíše chajda z desek než srub, má půdorys tak 2,5 x 2,5 m, uvnitř jsou rozpadlá kamna a postel, střecha je celkem zachovalá, ale v zadní stěně je díra. Před chajdou roste divoký rybíz. Za drobného mrholení vaříme čaj a polévku, k tomu dáváme sušenky a je nám hned o něco lépe a tepleji, navíc přestává pršet. K večeru se blížíme k jednomu z nějtěžších míst na celé řece - jedná se asi o 12 km dlouhý úsek na kterém se střídá jedna obtížná peřej za druhou. Zastavujeme před prvním obtížným místem, před kterým nás kilometráž varuje, a prohlížíme si úsek z Poratge Trailu. Jedná se o jakýsi schod, který vypadá nejsnadněji průjezdný na levé straně. Trochu odlehčujeme lodě (každou o 1 bágl) a všichni to sjíždíme. Následuje peřejnatý úsek a po cca 1 km klidné vody přijíždíme k dalšímu fun-spotu. A je to tedy síla. Celý úsek je dlouhý cca 200 m, začíná ohromným schodem jetelným snad jenom v jednom místě uprostřed, pod schodem se však tvoří vysoký jazyk. Otočit se tady znamená 200 m v kamenitých peřejích zakončených dalším schodem. Zde je třeba se dostat k levému břehu, kde je jeden asi 2 m široký průjezd mezi břehem a skaliskem, voda se valí ještě za skaliskem, ale tam to vypadá mnohem divočeji. Vzhledem k tomu, že je už devět, moc se nám do toho nechce (teda kromě Jirky se do toho nechce nikomu). Rozhodnutí jet či nejet necháváme na ráno. Přenášíme věci do camou, který je však již obsazen jinou výpravou, kterou tvoří 7 otevřených kanoí, 3 instruktoři a 10 kanadských študáků. Mají za sebou jeden den a zatím všechno přenášeli. U vody nechali lodě, vybavení a jídlo a spí na kopci asi 50 m nad řekou (preventivní opatření proti medvědům). Teď už asi dávno spí. My táboříme hned u řeky, stavíme plachtu, rozděláváme oheň a připravujeme večeři. Lodě jsme vytáhli na břeh nahoře nad peřejemi a nechali je tam vyčkat na naše ranní rozhodnutí. Dnes večeříme rýži s boloňskou omáčkou s kousky hub a klobásky. Nikdo nechce spát na kraji - co kdyby přišli medvědi (cítí jídlo a bohužel nejsme slyšet, protože vedle nás hučí voda. Naštěstí jsou všichni medvědi nejspíš míle daleko).
Máme za sebou cca 41 km po vodě, jsme na 449. km.
Nadmořská výška 872 m.n.m.
St 25. července 2007 (den 7 - plavba #4)
Ráno vstáváme v půl deváté. Pomalu snídáme, balíme a pozorujeme "skautíky" jak se pár metrů od nás připravují na cestu. Je to celkem zábavné, instruktoři jim pořád něco vysvětlují, pak všichni dávají hlavy dohromady jak v rugby a celé představení končí zvoláním jednoho z instruktorů: "Pět minut do odjezdu!"... Asi tak za 15 minut konečně vyrážejí, loučíme se s nimi a pokračujeme v balení.
Zhruba ve dvanáct máme sbaleno, jsme převlečeni a jdeme nahoru k lodím. První vyrážíme my s Petrem, první úsek- velký schod s ohromnou vlnou jetelný jen v jednom místě - koníčkujeme, zbytek je už celkem brnkačka. Další jede Jirka s Abém - rozhodli se to jet celé. Jedna loď čeká připravená dole, kdyby se kluci náhodou udělali, ostatní jsou připraveni s foťákama a kamerama. Dlouho na ně čekáme, ale pak vyrážejí a všechno to sjíždějí úplně v pohodě. Nakonec jede Vilda s Jirkou, taky nastupují pod první schod. Následně balíme lodě a fičíme dál. Další peřej nás čeká zhruba o 2 km dál. Jdeme ji okouknout, rozhodujeme se ji jet s naloženými loděmi a projíždíme ji bez problémů. O něco dál nás čeká poslední peřej. Přirážíme k levému břehu, skautící už táboří na protějším břehu a přenášejí kanoe pod peřej. Svlékáme se z hydra a jdeme se podívat na peřej ze břehu a rovnou každý bereme jeden bágl. Odnášíme bágly asi 1 km po řece, Abé s Vildou jsou mnohem aktivnější a nesou bágly ještě někam níže. Vypadá to, že peřej půjde sjet a tak se vracíme a převlékáme zpět do hydra. Během přenášení nám svítilo sluníčko, teď už zase začíná pršet. Vyrážíme. Z druhého břehu nás povzbuzuje kanadská partička. Držíme se vlevo, proud se tady v ohybu řeky rozděluje na dvě ramena, my musíme jet tím levým a to ještě co nejvíce vlevo, protože největší proud směřuje rovnou na velkou kládu a kameny, které by mohly dělat problémy. První část je za námi, dále se držíme vlevo, chvílemi narážíme do Jirkovy lodě před námi, Abé s Vildou, kteří vyrazili první jsou už kdoví kde... Míjíme ohromná skaliska po pravé ruce a směřujeme ke břehu, kde tušíme naše bágly. Projeli jsme. Paráda. Nakládáme lodě a frčíme dál. Proud je tady rychlý a tak nám cesta pěkně utíká, všude se dělají pěkné vlny a tak to trošku houpe. Obědváme na lodích sušenky (asi v půl sedmé) a ve čtvrt na osm už zastavujeme na ostrůvku, ktarý je skoro bez komárů! Večeříme fazole se slaninou, cibulí, česnekem a boloňskou omáčkou, k tomu máme chlebové placky. Jirka zadělal na chleba a peče ho v improvozované troubě - vykopal díru v zemi, vyskládal ji kameny a nahrnul do ní hromadu žhavých uhlíků. Na povrchu ještě udělal oheň. Mezitím na druhém ohni nahřál další kameny. Pak vyhrabal všechno z díry kromě kamenů, vložil do ní kotlík s těstem a zasypal díru zbytkem rozehřátýck kamenů. Jdeme spát a těšíme se na ráno, až bude chleba upečený.
Máme za sebou cca 24 km po vodě, jsme na 425. km.
Nadmořská výška 807 m.n.m.
Kemp byl nazván Ostrov hojnosti.
Čt 26. července 2007 (den 8 - plavba #5)
Ráno peče Vilda palačinky a Jirka vytahuje chleba z "pece". Hádal jsem, že po celé noci v peci bude chleba na škvarek, ale chleba je celkem dobrý, poněkud tužší a hutnější, kůrka je trochu připačenější, ale na první pokus je to neuvěřitelný luxus.
Vilda poznamenává: "My tady děláme opatření proti medvědům a pak tady celou noc pečeme chleba, který pak voní na kilometry daleko...". A má pravdu, pec jsme postavili asi 5 metrů od místa našeho noclehu.
Abé dopoledne vypráví historky ze svého bohatého milostného života - v dnešním díle se věnuje románku s učitelkou mateřské školky před dobrými třiadvaceti lety.
Abé: "Toho bylo tolik, že se to nedá pamatovat..."
Jirka: "A jak se to dělalo, když nebyly mobily?"
Abé: "To bylo jednoduchý, domluvil sis rande na nějakém místě na určitou hodinu... aspoň jsi mohl chodit s více holkama najednou..."
Abé má něco s levou rukou - tvrdí, že je to zánět žil a že se na to v Čechách dává sádra (je vidět, že má pravou ruku mnohem trénovanější... :-) )
Vilda: "Ale to jsou český doktoři, tady jsi v Kanadě, na čerstvém vzduchu!".
Další diskuse se točí kolem toho, kdo kde viděl první "dámské přirození". Tato část je zcenzurována, prozraďme však z diskuse aspoň to, že Vildovi dělalo za mlada dobře šplhat po tyči a jezdit pak dolů...
Na vodu vyrážíme v půl dvanácté. Během dne se snažíme najít srub, od kterého má vést pěšina k jezeru, jehož skoro celou rozlohu má zabírat ostrov. Místo bohužel míjíme a Jirka už jen na GPS bezmocně sleduje a hlásí vzdálenost od srubu - 450 m "Ještě bychom to došli a možná i dopádlovali zpět", 550 m "Ještě bychom to po břehu nějak došli", 1 km... Jak je petrné, jeho návrhy se vrátit se nesetkaly se souhlasným stanoviskem ostatních členů výpravy.
V průběhu dne se střídá déšť se sluníčkem, chvíli je nám vedro a chvíli mrzneme. Skoro celý den proplouváme spáleništěm, což za silného deště působí obzvlášť depresivně. Navečer se blížíme ještě k jednomu kaňonu uvedenému v kilometráži a než do něj vplujeme, začíná zase - tradičně - pršet. A prší až do večera, je nám už dost kosa, ale odmítáme Jirkův návrh na nocleh a rozhodujeme se jet dále k dalšímu dle kilometráže vhodnému místu k noclehu, i když je to ještě asi 15 km. Ke konci je už Abé úplně zmrzlý, Jirka lehce nasraný, ale když v půl deváté přistáváme, natahujeme plachtu a podaří se nám v silném dešti rozdělat oheň a uvařit na něm gulášovo čočkovou polévku, je už zase všechno fajn. Po převlečení do suchého oblečení připravujeme ještě vločkovou kaši s kokosem a sušenými meruňkami.
Máme za sebou cca 56 km po vodě, jsme na 369. km.
Nadmořská výška 698 m.n.m.
Kemp byl nazván Ostrov bouří.
Pá 27. července 2007 (den 9 - plavba #6)
Ráno se probouzíme do šedého deštivého dne, kapky bubnují do celty a spíše než k odjezdu vybízejí k zachumlání hlouběji do spacáku. Kromě nás se bohužel probouzejí také komáři, můžeme jen vzpomínat na noc v kempu na Ostrově hojnosti, kde komáři nebyli. Než vylézám ze spacáku, ošetřuji si krémem hluboce rozpraskané prsty na rukou a jelením lojem popraskané rty. Jsme na tom všichni podobně, k největším "mazačům" patří Jirka, který věnuje manikůře nezanedbatelnou část dne... Snídáme polévku. Pomalu balíme. Počasí se vyjasnilo. Na vodu vyrážíme až ve 14.35 h ! Začíná pršet. Voda v řece je kalná a líně se valí spálenou krajinou. Celá obloha je zahalena v mračnech, jen občas se mezi nimi objeví kousíček modré oblohy, která v nás vykřesává aspoň kousíček naděje jak světélko v temnotách... Naše první zastávka je u sokromých srubů na levém břehu (365 km).
Po prohlídce jedeme dál, nevím jak ostatním, ale mě je vážně dost zima, dnes ráno jsme se nabalil co možná nejvíce a stejně mrznu. Po hodině či dvou plavby scvakáváme karabinami lodě dohromady, Vilda zkouší chytat ryby, já podřímávám, Jirka chvílema taky, jen háčci udržují loď v proudu. Naše další zastávka je na cca 342. km , cca 500 m od řeky je jezero. Prodíráme se k němu spáleným lesem. Procházka nás aspoň trochu zahřeje. Po návrtu do lodí svačíme sušenky. Cestou vidíme letět kousek od nás nádherný exemplář orla. Prolétl Jirkovi kousek před lodí. Večer zastavujeme na jednom ostrůvku, Jirka zde nachází sluneční brýle, nazývý tedy ostrov Ostrovem brýlí, nicméně nemáme vodu a tak se rozhodujeme pokračovat dále. Zastavujeme až na 337 km, je osm hodin, je zde nějaký přítok a dostatek dřeva. K večeři vaříme těstoviny se slaninou, česnekem, cibulí a sýrovou omáčkou z pytlíku a je to super bašta. Petr ještě peče na pánvi chlebovo-kokosové placky. Jirka mezitím peče chleba. Úlohy se nám celkem vytříbily: po příjezdu Vilda s Abém a Kájou staví plachtu, Jirka rozdělává oheň, my s Petrem nosíme dřevo, já pak rozbaluji jídlo, Kája začíná krájet cibuli a Petr česnek,...
Zítra chceme vstát dříve a taky dříve vyrazit. Tak uvidíme...
Máme za sebou cca 32 km po vodě, jsme na 337. km.
Nadmořská výška 637 m.n.m.
Kemp byl nazván Kemp velkého ohně.
So 28. července 2007 (den 10 - plavba #7)
Ranní vstávání se celkem vydařilo, ale s časnějším odjezdem to zas tak růžově nevypadá. Kája si jde jště na chvilku zdřímnout, všichni kolem se neefektivně motaj jak leklé mouchy. Hned po ránu bylo zataženo, ale po půl hodině vysvitlo sluníčko a fouká příjemný vánek, komáři dávají aspoň trochu pokoj. Kolem se honí mraky, vypadá to, že dnes zase polujem za deště. Snídáme polévku z bujonu, jíšky, cibule, česneku a zbytku nudlí ze včerejška. Zásoby se nám celkem rychle tenčí.
Je jedenáct hodin - Jirka ještě ani nezačal balit, kouká do kilometráže, Vilda podřimuje... Nad táborem letí orel a mizí kdesi za řekou.
Na vodu nakonec vyrážíme ve čtvrt na jednu. Občas vidíme v zátočině řeky, tam kde voda vymlela v kopci strmý svah, hnízda nějakých ptáků, kteří si dělají hnízda v podobě jakýchsi nor. Taky podél vody létají ledňáčci (pokud to jsou ledňáčci), vypadá to, jakoby se nás snažili odlákat od svých hnízd. Podle Vildy jsou ledňáčci neklamným znamením přítomnosti ryb. Ale bohužel ani večer Vilda nic nechytí. Snad se ale s každým kilometrem zvyšuje šance na přítomnost ryb v řece. Nejenom, že na ně máme hroznou chuť, ale taky je brzy budeme potřebovat k doplnění našich zásob. Odpoledne se se na nebi honí temná mračna, chvilkami mezi nimi probleskuje sluníčko, ale nakonec se spouští pěkný lijavec. Ve třičtvrtě na šest dorážíme ke srubu na soutoku s North McMillan. Jsme na říčním kilometru 302,5. Srub je z půlky zavalený, ale v případě nouze by se tu dva lidi vyspali. Kdo srub postvil, kdy a jak dlouho tu žil? Srub je umístěn na opravdu nádherném místě. Jsme na říčním kilometru 302,5. Kluci vyrážejí do okolního lesa na houby. Vilda chytl nějaký průjem, takže ani nesvačí, jen leží v lodi a odpočívá. Je tu dost komárů. Abé zjistil, že kanadský čmelák má bílou prdel. Ze šlápot na břehu lze usoudit, že se tu vodáci zastavují poměrně často. Ke svačině máme kus našeho "domácího" chleba a sýr.
Další zastávka je kousek dál na Russell Creeku, kde má být Armstrong Landing. Prvního srubu s anténou na střeše si všímáme bohužel pozdě, protože pozorujeme nějakou dřevěnou konstrukci na levém břehu a pak sledujeme kousek od nás ve vzduchu nádherný exemplář orla. Než se nám podaří přirazit ke břehu, jsme zhruba 500 m pod srubem. Proud je tu celkem prudký a tak se nám nechce pádlovat proti proudu. A vlastně bychom to asi ani proti proudu nezvládli. Podle GPSky by měly být nějaké sruby asi 600 m ve vnitrozemí proti proudu Russell Creeku. Jirka s Kájou jdou po levém břehu, my s Petrem a Abém po pravém. Abé nám pak mizí v roští, ještě předtím mu házíme antimedvědí sprej. Přecházíme na levý břeh, ale Jirka s Kájou jsou již pryč a nám se nedaří najít cestu kudy šli a tak se vracíme zpět k lodím. Po chvíli se vrací i Abé, Kája a Jirka, ale také nic nenašli. Jirka se dostal až na místo, kde podle GPS měl srub být, ale nic tam nebylo, jen mračna krvelačných a masožravých komárů. Bereme tedy aspoň vodu z potoka do všech našich nádob a frčíme dál. Vildovi je docela zle a tak leží v lodi a snaží se spát.
Soulodíme. Abé uprostřed se svým zánětem žil pádlovat nemůže a Vilda chrní a tak pádlujeme my po stranách. Když se slunce schová za mrak nebo za stromy je dost zima a tak se už poohlížíme po nějakém noclehu. O kus dál zastavujeme, je devět hodin večer, rychle stavíme plachtu, děláme oheň a začínáme vařit. Dnes je k večeři gulášová polévka a trocha kaše. Vilda nejí, vzal si prášky a spí.
Máme za sebou cca 50 km po vodě, jsme na 287. km.
Nadmořská výška 599 m.n.m.
Kemp byl nazván Bahnitá kosa.
Ne 29. července 2007 (den 11 - plavba #8)
Někdy v noci se uvolnil jeden z kolíků držících plachtu a celá konstrukce se na nás sesypala. Nikdo už ale nemá sílu to jít spravit a tak jen šichni doufáme, že nezačne pršet. Ráno je zamračené a vyhlídky na sluníčko jsou více méně mizivé. Někdo udělal polévku (vypadá jako smíchaná francouzská s čočkovou) s houbama. Je dobrá a hlavně teplá. Po čaji ještě Jirka smaží houby. Vilda se snaží chytit rybu, je mu už o něco lépe.
Na vodu vyrážíme ve čtvrt na jednu. Jako vždy střídavě prší a střídavě ne, slunce vysvitne vždy jen na chviličku. Většinu cesty soulodíme, Vilda chytá ryby, Jirka s Abém hrají šachy, já podřimuji a Petr řídí celé soulodí a stěžuje si na to, že musí čas od času smočit pádlo ve vodě.
Všude nad námi se stahují mračna a tak začínáme tvrdě pádlovat. Nakonec se blýská a prší všude okolo, ale nás to nějakým zázrakem míjí. Řeka teď vypadá jinak než nahoře v horách. Její tok je teď mnohem širší, voda teče plynule rychlostí cca 5 km/hod. Žádný rychlejší peřejnatý úsek tady nenacházíme, zato se pořád musíme vyhýbat kmenlm stromů, které na nás číhají těsně pod hladinou nebo se kývají v proudu vody kousíček nad vodou. Čas od času se proud řeky rozdělí do několika koryt a my musíme rychle vybírat, kudy se pustit. Některá ramena mohou být zaslepena padlými kmeny ležícími napříč proudem. Do jednoho takového ramena se dnes dostáváme, v silném proudu je třeba prudce zahnout mezi dva kmeny plné ostrých výčnělků, které jsou od sebe vzdáleny sotva dva metry. Dále už je řeka zabarikádována hromadou naplavených stromů, kontakt nafukovací kanoe s jejich kmeny či větvemi by měla fatální následky. Já s Petrem i Jirka s Kájou si tohoto průjezdu všímáme pozdě a míjíme ho. Abé s Vildou, kteří plují za námi včas zhodnotí situaci a bez problémů proplouvají. Jirka s Kájou si pomáhají ručkováním a odrážením od větví padlého stromu, my s Petrem bojujeme o kousek dál s proudem a centimetr po centimetru se probíjíme proudem zpět, musíme si nadjet o něco výše a pak Petr přitáhne a jsme tam. Fuj, bylo to o fous...
Jiné zajímavé místo jsme absolvovali o něco dříve, kdy se proud řeky rozděluje - vlevo klidně pokračuje širším korytem dále (tuto cestu volí Vilda s Abém), vpravo řeka bublá přes několik kmenů, je však mezi nimi asi 3 metrová mezera. Po průjezdu mezi kmeny se lodě dostávají do velkého vracáku, na hladině se tvoří velké karfioly a je poměrně namáhavé odtud s plně naloženou lodí vymanévrovat.
Odpoledne míjíme na břehu dvě losí krávy, večer se nám dokonce jedna s teletem prochází okolo kempu. V devět hodin přirážíme ke břehu, kemp nazýváme Ostrovem březové kůry i když bychom ho klidně mohli nazvat Ostrovem komářím, protože jich tady létají mračna a jejich množství má za následek i poměrně hlasité bzučení.
Naše pocity výstižně vyjadřuje Dieter Kreutzkamp ve své knize "Na kánoi napříč Kanadou": "...Sedíme sytí a zlenivělí u táboráku jako lidé, kteří vykonali silou svých rukou denní dílo a nyní na ně hledí s pocitem dobře odvedné práce. Doma jsem v těsné kanceláři pociťoval takovou spokojenost jen velmi zřídka..."
Máme za sebou cca 55 km po vodě, jsme na 232. km.
Nadmořská výška 563 m.n.m.
Kemp byl nazván Ostrov březové kůry.
Po 30. července 2007 (den 12 - plavba #9)
Probouzíme se do nádherného modrého rána, ale to my už známe, za dvě tři hoďky se obloha jistě zase zatáhne. K snídani připravuje Vilda rýžový nákyp. Na vodu vyrážíme v půl jedné. Břehy jsou hustě zarostlé kanadskými smrky, nyní se v mnohem větší míře objevují i břízy, mezi nimi různé keře, občas i maliníky. Komáři nám přes den na vodě dávají celkem pokoj. Řeka je zde široká možná 100 - 120 m a jen líně plyne krajinou a my s ní. Ostatní dvě lodě jsou někde za námi, my splýváme proud pokud na nás svítí sluneční paprsky a když zmizí sluníčko za mraky pádlujeme. Kousek od kempu připlouváme ke srubu. V itineráři píšou "private cabin, can be open". Na místě jsou v podstatě tři boudy z dřevotřískových desek. Dvě slouží jako sklad nějaké cestovce, jsou v ní lodní motory a různé vybavení, mezi chajdama leží stará rozpadlá kanoe a několik kovových pramic. Třetí bouda slouží jako obytná - jsou v ní kamínka, hromada naštípaných polen, plynové bomby a ve velké bedně u dveří hromada jídla vč. vajec. Také prošlapané cestičky mezi sruby nasvědčují nedávné přítomnosti obyvatel tohoto místa.
O něco dále připlouváme k místu, které pravděpodobně čas od času slouží jako rybářský kemp. Ještě asi hodinku pádlujeme každá loď samostatně, pak soulodíme, přestáváme pádlovat a necháváme se jenom unášet proudem. Chvíli prší, pak je zase všude sluníčko a na obloze jen pár mráčků. Počasí se zde ale mění velmi rychle a to i několikrát za den.
Je odpoledne, k obědu jsme měli hovězí sušené maso Jerky, Jirka hraje šachy s Vildou, Petr s Abém, a my s Kájou si čteme. Občas, zvláště v ohybech řeky kde z vody čouhají vrcholky naplavených a kůry dávno zbavených klád, musíme vzít do rukou pádla a soulodí zase nasměrovat po proudu. Na cca 199 km na pravém břehu leží rybářský kemp s celkem novým srubem, uvnitř jsou kamna, stůl a tři palandy, je to dost čisté, klidně by se tu dalo spát. Za srubem je i vymakaný záchod, který Vilda hned využívá. Okolo sedmé hodiny večer okusuje Jirka Vildovi umělou návnadu na ryby. Plujeme dál a za chvilku porkáváme na pravém břehu losa. Okusuje nějaký keřík a stojí k nám zády, pak se za námi otáčí, chvíli nás pozoruje a když se Jirka zdvihá, mizí s hlasitým dupotem v lese.
Diskutujeme o možnosti plout celou noc, nicméně to vypadá, že bude pršet a taky vzhledem k tomu, že máme za sebou 50 km (večer se ukazuje, že necelých), rozhodujeme se utábořit. Vhodné místo se po chvilce objevuje na pravém břehu a tak kolem deváté hodiny večerní kotvíme. K večeři máme rýži se šunkou (a samozřejmě česnekem a cibulí).
Máme za sebou cca 45 km po vodě, jsme na 187. km.
Nadmořská výška 543 m.n.m.
Út 31. července 2007 (den 13 - plavba #10)
Vstáváme někdy nezi sedmou a osmou, Vilda s Kájou dělají k snídani gulášovou polévku se zbytkem šunky od včerejší večeře. Cílem je vyrazit o půl desáté a tentokrát se nám to opravdu daří! Jirka tomu večer nevěřil a byl ochoten se vsadit o sud, Vilda si podle svých slov věřil na 100%, ale nakonec se nevsadili. První hodinu, hodinu a půl pádlujeme podél pravého břehu, po cca 10 km v zátočině v křovinách zahlédnu něco jako srub, moc to není vidět a všichni se diví, proč zastavujeme. Jsou to již jen zbytky srubu, srub nemá střechu ani dveře, je zčásti zarostlý, ale asi by se zprovoznit dal. Pádlujeme ještě chvíli než začínáme soulodit. Něco kolem půl jedné nabíráme v jednom přítoku vodu a o kus dál vidíme na pravém břehu losa. Proud teče rychlostí cca 3 - 4 km/hod. obloha je blankytně modrá, je na ní jen pár bílých obláčků. Vilda vytahuje kytaru a říká, že na ni bude hrát až mu bude krev z prstů cákat. Po třetí obědváme cereální tyčinku. Odpoledne začíná chcát, mračna se stahují všude okolo nás, déšť ale naštěstí netrvá dlouho.
Abé už dnes zase chvilku pádluje. Jirka jede dneska na háčku a při pádlování usíná. A to říká, že prý pěkně "zadřel". Na to Kája, že Jirka sotva namočil pádlo a pádloval jako slečinka.
Už druhý den pádlujeme na tzv. McMillan Lake, je to olej a pohybuje se to jen minimální rychlostí. Pozorujeme bobry plovoucí na hladině - Vilda a Abé bouchají na plocho pádlem o hladinu a lákají tak bobry plavat k nám. První z nich se ve vodě opravdu obrací a plave za námi. O chvilku později vzlétají vpravo u břehu čtyři husy. Jen po rybách pořád ani památky... Ve třičtvrtě na devět přirážíme k břehu. K večeři máme bramborovou kaši s cibulí, gulášovou polévku s česnekem a chlebovými plackami. Jídlo nám dochází, s mírnou rezervou nám to vyjde do Pelly Crossing. Večer při ohni hraje Vilda na kytaru. Škoda že nemáme teploměr, je asi dost zima, když jdeme spát, páří se nám od pusy...
Máme za sebou cca 55 km po vodě, jsme na 132. km.
Nadmořská výška 526 m.n.m.
Kemp byl nazván U plavající myši.
St 1. srpna 2007 (den 14 - plavba #11)
Ráno snídáme vločkovou kaši s rozinkama, odplouváme ve třičtvrtě na 11. První hodinu pádlujeme každá loď samostatně, apk soulodíme a každou půlhodinu se střídáme v pádlování - nejdříve pádlují boční háčci, potom kormidelníci, pak se lodě přeskupí tak, že pravá přejede na levý kraj, čímž se prostřední loď dostane na pravý kraj a levá loď se ocitne uprostřed a pokračuje se. Ráno vidí Jirka ve vodě myš, tak ji pádlem uloví, poté vykuchá - myš se stane vítaným zpestřením našeho jídelníčku. Konečně první zvíře, které se dá jíst. Počasí je celkem pěkné, chvílemi paří slunce, chvílemi je pod mrakem, ale neprší. K obědu máme česnekovou polévku s myším masem - ostatní se této laůdky vzdávají a tak si na ni pochutnáváme sami s Jirkou. Vilda se snaží chytit rybu, zastavili jsme kvůli tomu na soutoku s Kalzas River. Místo starých srubů, které jsou označeny v kilometráži, tu stojí jen jeden pár let starý srub.
Tady dole je krajina okolo řeky mnohem otevřenější, i les se zdá být mnohem více prostupný než doposud, všude rostou maliny. Abé už dnes pádluje, Vildovi se vrací dobré sraní. V půl desáté zastavujeme a večeříme fazole s poslední slaninou, cibulí a česnekem. V noci je nad protějším břehem nádherně vidět měsíc. obloha je velmi jasná, okolní kopce a stromy se proti jasné obloze mění pouze v obrysy. Kájovi není moc dobře a tak si bere prášky a jde brzy spát. Noc je velmi chladná, ale aspoň bez komárů.
Máme za sebou cca 49 km po vodě, jsme na 83. km.
Nadmořská výška 510 m.n.m.
Čt 2. srpna 2007 (den 15 - plavba #12)
Sluneční paprsky mě šimrají pod víčky, už asi budu muset vstávat. Otevřu oči. Je nádherné ráno a ani nevypadá tak studeně. Vilda s Abém už připravují snídani, ostatní ještě bloudí někde mezi spánkem a bděním. Je ticho. Neslyším šumění lesa, neslyším zurčení a šplouchání řeky, jen pár ptáků cvrliká někde v dáli a nedaleko praská oheň. Nad lesy na protějším břehu letí orel.
Vyrážíme. Neplujem více než 3/4 hodiny, Vilda hraje na kytaru, my s Jirkou pádlujeme, když po levé straně, na dlouhé kamenité ale nánosovými keři porostlé pláži zahlédneme čtyři kachny. Přirážíme ke břehu a nastává hon...
...výsledkem je jedna ulovená kachna. Po velké naháněcí akci ji po skvělém naháněcím manévru Abého sejmul Vilda Jirkovým žlutým pádlem. Poté ji společně s Jirkou v křoví stáhne a vykuchá. Plujeme dál, kachnu táhneme na šňůře za lodí v chladné vodě. Celý den nádherně svítí sluníčko, střídáme se při soulodění v pádlování. Vilda se vytáhnul dlouhým asi pěti sekundovým prdem. Kupodivu správně oddělil - je zdravý! Před soutokem s Pelly zastavujeme na prohlídku srubu, který leží po pravé straně před soutokem. Jsou tu mračna komárů.
Pokračujeme dále ke Granit Canyon. Před ním se oblékáme do hydra (poslední dny už většinou trávíme v lodi v normálním oblečení), bereme si vesty, přivazujeme všechno k lodi, dokonce i kachnu dáváme dovnitř. Peřeje v Granit Canyon jsou nakonec jen menší vlnky, asi i vzhledem k poměrně vysokému stavu vody. Na to jsme se opravdu nemuseli převlékat. Pod Granit Canon leží na levém břehu srub s příhodným místem k táboření, místo je však bohužel zabráno dvěmi švýcary - mladíkem a starším pánem, pravděpodobně otcem se synem. Rozkládáme tábor hned na druhé straně za Needlerock Creek. Je osm hodin večer. K večeři připravujeme kachnu, kachní polévku a placky s kachním sádlem a cibulí. Vilda se snaží chytat ryby. Při večeři máme možnost sledovat nádherný západ slunce. Na modré obloze s několik mráčky se prohánějí červánky, odrážející se mezi mráčky a řekou. Se západem slunce přichází také zima.
Perličkou dnešního dne je přepis rozhovoru Abého s Vildou - to jen pro představu, jakým způsobem nám několikrát za den vylepšovali náladu:
Vilda: "Před chvílí to ještě hořelo."
Abé: "Hořelo - než jsi do toho začal šťourat."
Vilda: "Já tam dávám jen ty Kájovo..."
Abé: "On to naháže, pak to zase vyháže."
Vilda: "Tak jak to mám dělat?"
Abé: "Tak to dej aspoň pod ten kotlík."
Vilda: "Proč bych to dával pod kotlík, ono to tam dohoří."
Abé: "To se dělalo kvůli polívce, tak já to vytáhnu a dám to zase z druhý strany."
Vilda: "Ty máš furt nějaké poznámky."
Abé: "Vy vaříte, jednou je třeba velký na jedné straně a podruhé na druhý."
Vilda: "Tak už toho nech, to je furt povídání kvůli jedné věci."
***
Kája: "Stačí Vám cibule na ty placky, nebo je to v pohodě?
všichni? "Stačí, bohatě."
Kája: "Tak stačí?"
Jirka: No to nemá smysl sušit půlku cibule čtyřiadvacet hodin. Je ještě Kájo dobrá ta cibule?"
Kája: "Kazí se od hořejška."
***
Kája dál krájí zbytek cibule, Jirka a Abé hrají šachy, Vilda kouká ve stoje zasněně někam mezi kotlík, kachnu v alobalu a oheň a pak rukou v rukavici otočí balíčky masa v alobalu, aby se nepřipálily.
Abé: "Snad Tě to nepálí?"
Vilda: "Co z Tebe zase vypadne?"
Abé: "Dobrého nepálí a zlý se nedá."
Vilda: "Já jsem si nestěžoval..."
Dále se rozbíhá diskuse o tom, jak se dá ještě opékat cibule na grilu. Za chvíli vytahuje Vilda první kus kachny z ohně.
Máme za sebou cca 47 km po vodě, jsme na 36. km.
Nadmořská výška 487 m.n.m.
Pá 3. srpna 2007 (den 16 - plavba #13)
Ráno je studené, ke všemu celkem zamračené. K snídani máme vločkovou kaši s rozinkama. Pomalu balíme, Vilda ještě zkouší chytnout rybku, Jirka zkouší vyrýžovat nějaké zlato a Abé si meje hlavu! Fakt - mrkněte na fotku! No jo, blížíme se k civilizaci, tak Abé čeká, že tam budou nějaké baby... Švýcaři mezitím odplouvají a mávají nám na pozdrav.
Hned po vyplutí, což je asi tak ve čtvrt na dvě, tvoříme formaci a střídavě pádlujeme. Počasí se postupně lepší a nakonec je z toho druhý den v pořadí úplně bez deště. Pomalu, ale jistě se blížíme k Pelly Crossing, prvním příznakem je farma na pravém břehu o které se píše i v naší kilometráži. Zastavujeme a jdeme se porozhlédnout. Obyvatele tohoto místa však nepotkáváme a tak frčíme dál. Objevují se první chaty a obydlí, pak řeka zatáčí doprava a máme městečko před sebou. Podle švýcarů tady bydlí asi 300 obyvatel. U prvního obydlí na levém břehu zastavujeme a ptáme se na obchod. Starší pán nám říká, že máme jet dál, za zatáčko uvidíme most, za mostem vlevo je campsite a za ním je taky obchod. Jirka se ještě ptá, zda neví do kolika je otevřeno a pán odpovídá, že do devíti. Je půl šesté, takže času máme dost. Loučíme se a pádlujeme dál. Kemo je celkem pěkný, zastavujeme hned na kraji a jdeme do krámu. Je to spíše sámoška a je hned vedle benzínové pumpy. Nakupujeme podle seznamu, nemají akorát česnek, Jerky a hořkou čokoládu. Celkem nás doplnění zásob přijde na 260 CAD. V kempu potkáváme naše staré známé švýcary - ukazují nám v kolometráži svoji cestu, jeli 16 dní South McMillan, ale začínali mnohem níže než my - na místě, kde se řeka přibližuje ke Canol Road. Vysvětlují nám ale, že v kilometráží je cesta (příjezdovka) špatně označena, ve skutečnosti je o pár kilometrů níže. Vybalujeme věci z lodi, kluci jdou shánět dřevo na stavbu paluby, Vilda jde do krámu vyměnit bezkofeinové kafe za normální a jdu s ním se trochu rozhlédnout po městečku a udělat pár fotek. Petr zůstává u věcí. Po návratu stavíme plachtu, hledáme dřevo na oheň, přebalujeme jídlo, když přicházejí tři indiánky a obdivují (nebo se spíš vysmívají ?) náš "stan". Něco povídají, jsou ošklivé a nalité, pak něco říkají o tom, že jsou asi ve špatném kempu a jdou dál. Sice jim trochu rozumíme, ale radši se tváříme, že ne. Za chvíli přichází Jirka a ptá se, zda se tady nezastavila tři děvčata, že je sem poslal. Pak nám líčí historku o tom, jak se při shánění dřeva na palubu dostali do nějakého domku místních indiánů a vypili tam pár piv. Nám ovšem nic nedonesli... Abého tam prý balila nějaká starší (asi 35 letá) indiánka, podle Abého byla hezčí než všechny tři maldší děvčata, ale i tak je prý grizzly mnohem hezčí. Děvčata jdou zpět okolo a Jirka pro ně běží a vede je k nám. Holky by si rády povídaly, říkají, že ještě nikdy nepotkaly nikoho z ex-Československa a snaží se zapamatovat si naše jména. Minimálně jedna z nich je slušně nalitá, za chvíli nám hupsne na stůl mezi naše nakoupené potraviny. Jiná mi vysvětluje, jak se v jejich indiánském jazyce řekne "Jak se máš?" Upřímně řečeno jsem si to nezapamatoval. Vzhledem k tomu, že balím jídlo, musím být u stolu, zatímco všichni včetně Jirky se zdejchli k ohni. Ta indiánka co chlastá se ptá, zda máme nějakou vodu. Podávám ji jednu z našich flašek s vodou. Ona říká, že voda je nějaká divná a ptá se zda není z řeky. My říkáme, že ne z téhle řeky, ale z jiné řeky - z Needlerock Creeku. Ona se na to s odporem zaksichtí a nabídnuté vody se ani nedotkne... Po nějakém čase a poté, co máma té nejmaldší volá telefonem Abému (to je ta, co se na něj vrhala v tom domku těch indiánů, co tam pili pivo), Abé ji však vůbec nerozumí, tak jen doufáme, že se sem nerozhodne přijít (ale asi toho ani nebude schopna), se děvčata loučí a odcházejí. My si jdeme sníst párečky k večeři.
Po skoro dvou týdnech v divočině si nějak nemůžu zvyknout na hluk, který tady vládne. Přes ulici hlučí generátor, občas projede po silnici auto nebo po řece motorový člun, z druhého břehu povykují opilí indiáni. Přestože v obci není hospoda ani onchod s alkoholem, je tady alkohol cítit skoro ze všech lidí. Večer kluci ještě kreslí a vymýšlejí, jak by náš vor měl vypadat. Taky padá rozhodnutí, že se zítra Petr vydá do Whitehorsu pro kořalku a pivo, bude na to mít celý den než postavíme vor.
Máme za sebou cca 36 km po vodě, jsme na 0. km.
Nadmořská výška 466 m.n.m.
So 4. srpna 2007 (den 17 - stavba voru #1)
Ráno, někdy po deváté, jde Petr stopovat do Whitehorsu, kde má koupit pivo, kořalku a česnek. My děláme k snídani vajíčka se slaninou. Když je snídaně hotová, přichází se Petr nasnídat.
Po snídani jde zase stopovat. Asi za půl hodiny přijíždí pro naše známé Švýcary auto, aby je dovezlo do Whitehorsu. Asi po hodině balení odjíždějí a Petra berou sebou. Začínáme shánět nějaké dřevo na stavbu voru. Kluci přinášejí nějaká prkna z rozpadnuté lodi, která leží u kostelíka za cestou. Jirka se několik lidí ptá, čí je to loď, ale nikdo neví. Nakonec jeden indián říká, ať si z toho klidně vezmeme co chceme (ale loď není jeho). Pak Jirka s Abém odcházejí za stavitelem domů Paulem Martinem, který má být někde poblíž, vrací se až po několika hodinách. Museli asi 20 minut odpracovat na čištění terénu a za to dostali dřevo a hřebíky. Paul je pak i s materiálem odvezl zpět do kempu. K večeru začíná stavba lodi - hlavními staviteli jsou Abé a Vilda. Později se Jirka s Abém znovu vydávají pro nějaké desky, za chvíli se vrací na čtyřkolce se dvěma ženskýma - jedna z nich je ta stará opilá indiánka ze včerejška. Má prý tři desky a je ochotna je odprodat za 25 dolarů. Zase odjíždějí a za chvíli se vracejí i s pick-upem, na jehož korbě jsou desky naloženy. Jirka se ptá na ryby a tak za chvíli zase na čtyřkolce odjíždějí na druhý břeh řeky pro ryby. Charlie - starý indián, který má tenhle rybářský kemp na starosti - je hrozně zlitej, skoro se neudrží na nohách a tak říká, ať se kluci jdou podívat do sítí sami. Tam však není ani mřenka a tak se po chvíli vracejí kluci s prázdnou. Večer jdeme vyprat jednu pračku špinavého prádla, v osm má taky volat Petr - je ještě ve Whitehorsu, má všechny potřebné zásoby a jde stopovat. Je však skoro jisté, že dnes už nedorazí.
Večer se u nás zastavuje další indián - Arne Joe - říká, že když mu pohlídáme psa, donese nám rybu. Nechává tedy psa u nás a jde na druhý břeh do rybářského kempu. Jirka ho pozoruje dalekohledem.. Arne odváže člun, skočí do něj a snaží se nahodit motor. Ten však ne a ne chytnout a tak proud pomalu unáší loď i s indiánem někam směrem k Dawsonu. Přesto se asi za hodinu objevuje v našem kempu a nese na zádech černý igelitový pytel s uzenými pruhy lososa. Motor se mu už nahodit nepovedlo a tak přepádloval na naši stranu a došel pěšky. Za rybu chce nejdřív 50 dolarů, nakonec mu dáváme necelých třicet. Zůstává u nás ještě docela dlouho a povídá nám spousty historek, např. že dvakrát vyhrál Yukon Quest a loni skončil pátý. A že má 24 psů. A že pes, kterého sebou přivedl s ním vyhrál Yukon Quest před 12 či 13 lety a teď už má 30 let. Moc mu nevěříme, je už pěkně nalitej... Ptáme se ho, jak se sušená vyuzená ryba připravuje. Moc jasné to není, ale pochopili jsme, že je potřeba rybu ponořit do teplé osolené vody s hnědým cukrem. Zkoušíme to s normálním cukrem a je pravda, že ryba po chvíli změkne tak, že se dá celkem snadno "obrat" a jíst...
Ne 5. srpna 2007 (den 18 - stavba voru #2)
Ráno nevstáváme zrovna brzy, Petr je stále někde na cestě z Whitehorsu (a auta projíždějí po silnici vedle nás opravdu sporadicky), kluci pokračují ve stavbě plavidla. Začíná krápat, za chvíli je z toho regulerní déšť. Jsem zvědavý kdy, a jestli vůbec dnes vyrazíme. Čas se nám krátí, do Dawsonu to máme ještě zhruba 330 km a optimálně bychom tam měli dorazit v pátek, nejpozději v s sobotu.
Vymysleli jsme, že v lodi budeme mít i "oheň", resp. něco jako "gril". Někde ve vesnici jsme našli velký kovový sud, ze kterého pak po zbytek dne řežu jediným plátkem pily na železo asi 30 cm část, která po nasypání písku na dno nakonec vytvoří funkční ohniště. Petr se mezitím vrací s pivem, je jasné, že z jeho návratu máme velkou radost. Na stavbě makáme do tmy, ale pak se rozhodujeme pokračovat až ráno.
Po 6. srpna 2007 (den 19 - stavba voru #3 + plavba na voru #1)
Vstáváme relativně brzy, přiděláváme k dřevěné části kusy pneumatik do míst, kde se má dřevo stýkat s nafukovacími kanoemi - je to celkem makačka a některé části musíme předělávat. Pak přichází okamžik, kdy celou konstrukci dáváme na lodě. Vypadá to dobře a tak začínáme se stahováním lodí ke konstrukci. Přijíždí nějaká indiánka, dívá se co a jak stavíme a baví se s Jirkou. Je to starostka této vesnice. Říká, že alkohol a drogy jsou zde velkým problémem. Zmiňujeme se o naší touze někde sehnat pořádného lososa a ona nám opravdu jeden parádní kousek doveze. A ke všemu za rybu nic nechce, jen říká, že se na nás přijede podívat až budeme odplouvat. Ryba je čerstvá, byla ulovena ráno. Náš odjezd se tímto o něco odsouvá, Vilda rybu vykuchal a naporcoval a jde dělat polévku a péct rybu. My ostatní pokračujeme v práci...
Konečně je plavidlo, které dostalo tak trochu typické jméno TYPICO, dostaveno, všechny věci naloženy a vyrážíme. Ze břehu nás sleduje a mává nám asi desítka lidí. Vyrazili jsme dost pozdě. Blíží se hrozná buřina. Uplaveme asi 200 m - akorát tak daleko, aby nás nebylo moc vidět z místa odplutí - a máme vor na břehu, ovládat ho rudlováním se budeme muset teprve naučit... Po chvíli začíná pršet. Vor máme špatně vyvážený, záď je skoro celá pod vodou, vypadá to, že občas nabíráme přes borty. Míjíme velký ostrov zleva, za ním je po pravé straně rybářský kemp. Zastavujeme zde s plánem přesunout prostřední loď o něco víc dozadu. Není to vůbec jednoduché, v jednu chvíli jde Vilda do lodi, aby pořádně připevnil vypouštěcí chobot, je tam hrozně málo místa. Do prostřední lodi se leze otvorem sotva 40-50 cm širokým. Když s chobotem začne Vilda hýbat, začne se jím dovnitř valit voda. Vilda zařve: "Vytáhněte mě rychle ven!" Jirka stojí přímo nad ním, ale přes otvor v palubě vidí jen 40 cm jeho těla a opravdu netuší, jak by ho touhle dírou mohl prorvat celého ven. Máme problém. Čas se zastavil...
Vildovi se naštěstí daří chobot uzavřít. Uff, všichni jsme si oddychli, tohle bylo celkem kritický. Přebalujeme potraviny, jeden pytel je plný vody. Kolem projíždí na svém motorovém člunu indiánský rybář do svého kempu. Domlouváme se s ním, že až skončíme opravu, že se u něj na chvíli zastavíme. Od Dawsonu se valí černé deštivé mraky, zbývá nám pár minut než nás to zasáhne a tak rychle dobalujeme. A už je to tady. Všude z oblohy na nás padají proudy vody. Jdeme na návštěvu k indiánovi. Jeho kemp se skládá z jednoho obytného stanu, vstup je zakryt moskytiérou, z jeho nitra na nás bliká televizní obrazovka na kterou je zapojen DVD player, ze stanu se line muzika. Mezi stanem a břehem vrní dieselagregát, před stanem má napnutou plachtu a pod ním rozložité křesílko, odpovídající jeho postavě. Do země jsou zapíchnuty dvě tyče s nějakým sajrajtem proti hmyzu. A ještě o kus dál je sušárna, ve které jsou zavěšeny pruhy uzených lososů. Společně se jdeme podívat na indiánův úlovek a on nám dává zkusit pár vzorků. Ryba je naprosto úžasná.
Stojíme pod plachtou do které bubnují v zuřivém staccatu dešťové kapky, ze stanu se ozývá Black Magic Woman od Santany a Abé nabízí indiánovi cigárko. Ten s úsměvem odmítá a říká, že on kouří jenom trávu a to ještě tak, aby o tom doma nevěděli. Má pětiletého syna, ještě pár dní bude zkoušet chytit nějakého toho lososa a pak se vadá na lov losa. Na zimu jim prý bude jeden stačit. Asi po hodině se počasí krapítek umoudřuje, více méně přestává lít a tak se loučíme s indiánem a jdeme zpět k voru. Před odplutím se chce Jirka ještě podívat k nedalekému potoku, kde by chtěl improvizovanou harpunou, vyrobenou z větve smrku, nějakou rybku. Jdeme s ním, vypadá to, že v potoce žádné ryby nejsou a tak se vracíme a odrážíme od břehu.
Chceme plou celou noc, po setmění ale přichází hrozná zima. Jedeme dál, koryto řeky se zužuje, po pravé straně míjíme ohromnou skálu. V podstatě je vidět jenom na pár metrů. Na našem ohništi vaříme k večeři gulášovou polévku z pytlíku, hltavě se snažíme do sebe dostat něco teplého dříve, než polévka vychladne. Vzhledem k tomu, že se zase schyluje k dešti, padá jednohlasné rozhodnutí nepokračovat a přirazit ke břehu. Dlouho nemůžeme najít vhodné místo, břehy jsou tu vysoké, strmé a zarostlé až k vodě a my potřebujeme místo aspoň pro jeden stan. Nakonec u levého břehu vidíme vhodné místo, přirážíme a stavíme stany. Jeden na břehu a druhý na palubě našeho plavidla. Fouká silný vítr, který nám vytrhává promočený stan z rukou, po chvíli bojů je stan postaven a jakž takž uchycen. Jirka ještě zevnitř vytírá vodu a jdeme spát. Bubnování deště do stanové plachty je už jen rychle doznívající kulisou pro naše unavená a promrzlá těla a mysl propadající se do říše snů.
Út 7. srpna 2007 (den 19 - plavba na voru #2)
Ráno je pod mrakem, ocelově šedá obloha se tlačí na vrcholky nedalekých kopců. Teprve za světla vidíme, že jsme minuli jeden rybářský kemp a druhý je kousek před námi. Ač nečekaně, přistáli jsme na kraji velké kosy, která je nám nyní zdrojem pro doplnění zásob dřeva. Hned po vyplutí nám praská jedno veslo, takže asi po 200 m od místa noclehu zastavujeme na více než hodinu. Děláme nová vesla, zvětšujeme zásoby dřeva, já vyrábím obracečku-míchačku do pánve, protože jsme starou někde ztratili. Taky děláme výbornou snídani - lívance s marmeládou, kokosem a sušenými brusinkami. Znovu vyrážíme. Máváním se zdravíme s obyvateli rybářského kempu na pravém břehu. Ti ná upozorňují na sítě, které mají nataženy v nedalekém vracáku, ty naštěstí o fous míjíme. Pomalu, velmi pomalu, ale zato jistě se přibližujeme k řece Yukonu...
O půl osmé večer máme před sebou řeku Yukon. Dokonce vysvituje sluníčko. Proti nám pluje motorový člun, když Jirka zvolá "medvěd" a ukazuje na pravý břeh, kde si pouhých pár desítek metrů od nás vykračuje medvěd Baribal.
Před námi je Fort Selkirk.
Fort Selkirk byl po staletí využíván jako shromaždiště indiánů a patří k nejdůležitějším historickým místům Yukonu. V roce 1889 zde vznikla obchodní stanice, následována v roce 1852 stanicí společnosti Hudson Bay Company. Sídlo bylo postupně doplněno o dva kostely, školu, hotely a stanici Kanadské jízdní policie. V padesátých letech minulého století bylo toto místo opuštěno, dodnes je zde k vidění přes 40 budov. Dnes probíhají práce na renovaci jednotlivých budov.
http://www.virtualmuseum.ca/~selkirk0/english/index.html Asi hodinu trávíme prohlídkou sídla, hned vedle je kempoviště a na něm asi 10 stanů. Ještě, že jedeme dál. Slunce akorát zapadá, když odrážíme. A odrážíme stylově - za zvědavých pohledů několika přihlížejících Abé zkušeně dostává vor do proudu. Prbí hodina další plavby je nádherná, zapadající slunce vytváří na scéně z modré oblohy a několika mraků nádherné obrazy. Po západu slunce citelně přituhuje, čeká nás studená noc, ale snad nebude pršet, takže se rozhodujeme pokračovat celou noc. Připravujeme večeři - těstoviny se slaninou, cibulí a sýrem. Losujeme pořadí, budeme se střídat v řízení voru po hodině. Začíná Vilda v jednu, já jsem na řadě ve dvě, takže se ani nevyplatí jít spát, polodřímám a jsem připraven vyrazit Vildovi na pomoc, bude-li to třeba. Těsně před druhou zanáší vítr Vildu k pravému břehu a tak vstávám a jdu mu pomoci dostat vor na druhou stranu za ostrov - cesta mezi ostrovy tam vypadá nejpřijatelněji. Vilda mi předává své zkušenosti a poznatky z první "hlídky" a jde spát. Všude je tma, proti obloze jsou vidět pouze obrysy korun stromů, navigace je možná pouze pomocí GPS. Na plavidle máme i oheň, musím ještě dovařit vodu, udělat čaj, přelít ho do termosek. K tomu je potřeba držet vor směrem dopředu (resp. dozadu), aby jiskry z ohně nepropálily díry do spacáků. Proud naštěstí drží plavidlo více méně v hlavním řečišti. Hodinka (necelá, protože si Vilda svoji "hlídku" protáhl o čtvrthodinku) uběhla jako nic, budím Abého a zalézám do spacáku. Noc probíhá bez problémů, akorát Jirkův styl řízení je trošku rušivý, protože běhá zleva doprava a zpět, pádluje až voda cáká (to je taky asi důvod, proč mám promočený spacák, i když Jirka říká, že se moc potím). Po Jirkovi následuje Petr a celou sérii zakončuje Kája.
St 8. srpna 2007 (den 20 - plavba na voru #3)
Po deváté začínáme vylézat z vyhřátých spacáků do té zimy tam venku, nicméně musíme zanedlouho zastavit, abychom nabrali dřevo. při té příležitosti jde Kája na velkou, myjeme nádobí a děláme improvizovaný rošt, protože starý někdo nad ránem utopil. Je polozataženo, fouká vítr a je pořád hnusná kosa. Snídáme francouzskou polévku a krajíc chleba se sádlem a cibulí. Po poledni se vyjasňuje, jen několik obláčků a čára par motorů dopravního letadla narušuje fádní jednolitost světle modré oblohy.
13:53 - Vilda poprvé narazil vorem do skály. Před druhým nárazem zachraňuje Jirka vor před nárazem odpíchnutím pádlem od skály.
Vilda: "Nech to, mám to pod kontrolou"
Jirka: "Hovno pod kontrolou, máš to v p**i"
13:59 - Druhý náraz, tentokrát však Vilda neurazil špičku paluby...
cca 14:20 - Jirka převrátil kotlík do našeho ohniště. Ozvalo se syčení, Jirka odskočil o dva metry,s podivem, že dopadl zpět na palubu, která se na okamžik zahalila do hustého hnědého oblaku dýmu. Jirkova pozdější interpretace celé události je, že zachraňoval loď od požáru.
14:30 - Vilda se svléká do boxerek, je naboso. Kája si sundal čepici a bundu. Jirka sedí ve svém hydru u ohně a Abé dělá díru v palubě - tedy dvě díry.
Rychlost plavby 3,9 km/hod, nadm. výška 390 m.n.m.
Podle GPS se blížímeke Coffee Creeku. Jirka už si to moc nepamatuje a tak nejprve vplouváme do nějakého slepého ramene, kde trochu šprýmujeme s kachnami a prakama, samozřejmě bez nějakých výsledků. Výstup na břeh ke srubu u Coffee Creeku je asi o 1 km níže po levé straně. Srub je opuštěný, ale svýho času to musela být slušná usedlost. Jirka tu byl před 13 lety, majitel odešel před 8 lety.
Proč odešel? Proč tak narychlo? Co jeho rodina? Je vidět, že tu žily i děti - jsou tu jízdní kola, hračky... Nějaké odpovědi by nám snad mohl dát i Robert, který majitele znal a snad mu občas i vozil poštu. U srubu je plně vybavená dílny, je vidět, že tu choval králíky a slepice. Kousek vedle je sekačka.
Kirkman Creek - Obydlí s kempem po pravé straně Yukonu - snažíme se přistát, ale nějak to v silném proudu nezvládáme a zastavujeme asi 150 - 200 m po proudu. Z kempu na nás mávají nějaké děti. Kotvíme, resp. přivazujeme naše plavidlo, vytahujeme prázdné lahve, abychom mohli dobrat vodu z potůčku a jdeme hledat kemp. K lodi přichází sympaťák se dvěmi dětmi a vedou nás do kempu. Majitelkou je nějaká paní, která zde vychovala tři děti (dvě její tlusté dcery sedí vedle a hihňaj se na nás), teď už zde tráví jenom léto. Vodáci se zde mohou ubytovat za 5 dolarů, koupit chleba taky za 5 dolarů nebo čokoládové sušenky za 4 dolary. Kupujeme chleba a dvoje sušenky, loučíme se a jdeme zpět na loď.
Sotva vzplujeme, když na pravém břehu vidíme dikobraza. Rychle přirážíme ke břehu, Jirka popadne své lovecké pádlo, Kája kotví naše Typico a my ostatní běžíme lovit dikobraza. Já tedy jenom fotograficky. Dikobraz nemůže takovéto přesile odolat. Pádlo vykonalo své. Za několik minu již Jirka s Vildou kuchají dikobraza, odrážíme od břehu, Jirka dikobraza porcuje a Vilda smaží jeho játra na pánvi. Je jasno, hrozná zima, před námi na obzoru je ještě vidět žlutavý svit zapadajícího slunce. Kája kouří svoji poslední podvečerní cigaretku a levou rukou kormidluje. Popíjíme teplý čaj. Je skoro jedna hodina ranní.
Dnes v noci začnou služby asi o něco později, dohadujeme se, že uděláme dvouhodinové hlídky po dvou. Plujeme rychlostí okolo 8 km/hod, k Whitewater River to máme vzdušnou čarou asi ještě 20 km. Jirkovi při omývání masa uplavala jedna dikobrazí noha, vrhá se pro ni, skoro to vypadá jakoby do vody padal on sám. Bohužel nechytil, kýtu už asi okusují rybky.
Prví službu má dnes Jirka s Abém, pak já s Vildou a nkonec Petr s Kájou. Každá trvá dvě a čtvrt hodiny. Jirka s Abém ke konci své služby míjejí přítok Whitewater River, která vytváří na hladině množství vracáků. My s Vildou čelíme neuvěřitelné zimě, ke konci naší služby máme totálně zmrzlé prsty na nohou i rukou - ty rozmrzají až po několika hodinách ve spacáku. Spím oblečený ve spacáku, ale přesto mrznu. Kája s Petrem už mají službu za světla, nicméně ji mají nejdelší a připravují lívance k snídani.
Čt 9. srpna 2007 (den 21 - plavba na voru #4)
Ráno je nádherné a slunečné, obloha skoro bez mráčku, ale studený vítr proniká i přes tři vrstvy oblečení. Však tady na Yukonu již je podzim. K Dawsonu se blížíme neuvěřitelným tempem. Kdybychom takhle pkračovali dál, tak jsme tam v sedm nebo osm, ale jsme rozhodnuti zastavit tak 20 km před Dawsonem a přenocovat na břehu.
13:30 - plujeme rychlostí 7,3 km/hod, nadm. výška 340 m.n.m.
Odpoledne zastavujeme v ústí Indian River, kde nabíráme vodu, vplouváme kus proti proudu řeky do nitra pevniny. Zátoku jsme nazvali "U šesti hoven" (proč asi?). Vaříme dikobraza, Jirka ještě zkouší rýžovat zlato.
20:55 - plujeme rychlostí 7,0 km/hod, nadm. výška 329 m.n.m.
Ještě na lodi večeříme. Místo předkrmu dlabeme pistáciové oříšky, následuje dikobrazí polévka a pak dikobrazí guláš, vše s chlebovými plackami. Asi 20 km před Dawsonem zastavujeme na noc na ostrově, kde si ještě dáváme čaj s oříšky. Je cca 22:15 hod.
Pá 10. srpna 2007 (den 22 - plavba na voru #5)
Dnes vstal Jirka první (!) a náležitě se hlásí o zápis do deníčku, takováhle událost se stane jednou za 100 let. Bravo! Pomalu lezeme ze spacáků, těsně nad námi přelétává havran, snad aby nás zkontroloval. Odrážíme ve 12:45 hod. Na lodi vaříme kafe a čaj, Vilda balí naložené dikobrazí kýty do alobalu a Jirka je dává na oheň.
Hle! Munuli jsme poslední zatáčku a před námi se otevírá pohled na Dawson.
Abé s Vildou jsou u vesel. Na hranici řek Yukon a Klondike se vor zastavuje. Hmmm - velmi stylový příjezd. Lidi se na nás začínají koukat, ze břehu nás zdraví, do toho se Jirka rozhoduje se jít vychcat. Míjí nás kanoe se dvěmi dospělými a dvěmi dětmi, Ti budou už po večeři, než my přirazíme ke břehu. Vilda nechce dorazit do Dawsonu bokem, to radši budeme stát a točit se jak čamrdy...
Jsme v Dawsonu. Jdeme se podívat do Visitor Centra. Bereme pár prospektů, necháváme na vývěsce vzkaz kvůli případnému odvozu do Whitehorsu. Pravidelná autobusová linka totiž mezi Dawsonem a Whitehorsem nefunguje, nějaká cestovka tady jezdí asi 2x týdně za nehorázné peníze. Vilda volá Mývale, Jirka se jde vysrat. Když odcházíme, dává si Jirka s Vildou kafe. Na ulici, když Petr zjistí, že je kafe zadarmo, běží si rychle taky dát jedno. Pak jdeme hledat hospodu Snag Pit. Vedle sebe jsou dva lokály. V první hraje týpek na piano, jsou zde všelijací divní týpci a je tu skvělá atmoška. Ale není tam místo na sezení. Kluci nechtěj dát pivo na stojáka, tak si jdeme sednout vedle. Atmoška nula, velká plazma na zdi s přenosem baseballového zápasu. Pivo celkem dobrý, dáváme rovnou dva pitchery, pak další dva a nakonec ještě jeden. Ke konci jdeme s Abém do vedlejšího lokálu, kde hraje muzika, nasát atmosféru a k tomu si dáváme jak jinak pivko. Pak jdeme na večeři do čínské restaurace. Kluci totiž přišli s tím, že je tam nádherná servírka a skutečně - nepaří k nejošklivějším! Dáváme si menu pro šest osob a k tomu pitcher piva. Po večeři jdeme pokračovat pařit do Snag Pitu a o půlnoci ještě běžíme na představení do kabaretu/kasina. A to jsme tam už předtím s Abém a Jirkou zaběhli, Jirka tam v Black Jacku vyhrál 10 babek. Celá show je super, odtud jdeme ještě do nějakého baru, kde hledáme tu blonďatou servírku z číny, ale místo ní tu potkáváme její kolegyni. V půl třetí nás vykopávají z baru - zavírají. Zlé jazyky tvrdí, že jen co jsem vylezl z baru, praštil jsem sebou na zem, ale já si nic takového zřetelně nepamatuji. I když je pravda, že jsem měl ráno celkem zaprášené kalhoty, neznámo od čeho... No, zpětně vůbec netušíme kolik jsme toho vypili, Vilda to spočetl asi na 15 třetinek na hlavu.
So 11. srpna 2007 (den 23 - Dawson #1)
Ráno je teda krušný, nejvíc zlitý jsme asi já a Abé. Kája dělá k snídani vaječinu se slaninou, bohužel ji jíme bez chleba, protože housky, které ráno kluci koupili, jsou plesnivé. Jirka jde po snídani housky vrátit a přináší 4 litrový kýbl zmrzliny, což je v průběhu dne naše jediné jídlo. Balíme věci a začínáme rozebírat palubu, když přijíždí Mývala. Nakládáme tedy bágly a tři osoby a jedema na Bear Creek. Když chce Mývala odjet zpět pro kluky, zjišťuje, že nemůže nastartovat. Zkoušíme možné i nemožné, ale nakonec se nám nastartovat nedaří, a tak po sousedce, která projíždí okolo, posílá Mývala vzkaz do opravny, aby někdo přijel. Trvá to možná dvě tři hodinky, než opravář přijíždí a startuje auto kabelama. Pak Mývala odjíždí pro kluky. My mezitím s Abém krájíme na kousky medvědí maso a cibuli - večer nám z toho připraví Mývala guláš.
Ne 12. srpna 2007 (den 24 - stop do Whitehorse)
Noc trávíme v Kennedyho srubu na Bear Creeku. Ráno vstáváme s Jirkou v 7 hod, k snídani si dáváme chleba se sádlem a cibulí. Pak jdeme pěšky na hlavní silnici směřující z Dawsonu do Whitehorsu. Nejdříve se řadíme asi 100 za sebe, ale když nám nikdo nezastavuje, jde Jirka až za zatáčku. Asi po hodině zastavuje první auto s kanoí na střeše, je v něm celkem mladý pár se psem, ale jedou jenom 40 km, a tak je posílám dál (a vzhledem k tomu, že později Jirku za zatáčkou nevidím, myslím si, že se s nimi svezl...). Provoz zde není hustý, ale i tak mě míjejí snad desítky aut, ale nikdo nezastavuje. Po hodně dlouhé době mi zastavuje týpek, že jede jenom na Rock Creek, což je jen pár kilometrů, ale jedu s ním, abych aspoň trošku popojel a trošku to rozhejbal. Předpokládám, že za zatáčkou uvidím Jirku, ale on už je pryč. A tak stojím jen o pár kilometrů dál, ovšem s tím rozdílem, že auta skoro přestala jezdit, odhaduju to tak na 6 - 10 aut/hod. A pořád nikdo ne a ne zastavit. Za 4 a půl hodiny stopu jsem ujel asi 6 km! Vezmu-li v úvahu, že "samotná cesta je náš cíl", pak bych měl vlastně být spokojen už jen proto, že stojím na téhle silnici, sluníčko svítí, není už ani moc zima (a to nad ránem mrzlo!) a mám čas přemýšlet. O čem? O sobě, o lidech, o smyslu života - jak jinak?
Každé druhé auto, které projede, jsou důchodci a v třetině aut zbylé poloviny sedí ženské ve středním věku, které jen tupě zírají před sebe... A najednou - asi v jednu - mi zastavuje auto. Vůbec se mi tomu nechce věřit, ale fakt zastavuje! Sedí v něm týpek a říká, že jede až do Whitehorsu. Neuvěřitelné! Nastupuji a frčíme. Řidič se jmenuje Frank a je pilotem helikoptéry. Je z Winnipegu, ale pracuje tady na severu a jede zrovna na týden za svou rodinou. Pracuje cca 5 měsíců v létě a 7 zbylých měsíců má volno. To je celkem slušné živobytí. Za letovou hodinu dostává 250 babek. Společnost pro kterou pracuje se jmenuje Fireweed Helicopters. Buďto pomáhá hasit požáry nebo dělá pro geology. Společnost má 9 pilotů, 7 helikoptér a s tou největší létá jenom on... Ve Whitehorsu mě odváží až před můj hostel. Sice to pro něj znamená dva telefony a trochu motání po městě, ale nevadí mu to. Loučíme se a já se ho ptám, zda ho můžu pozvat na pivo. Souhlasí a tak se po hodince a kousek scházíme v restauraci nedalekého hotelu a dáváme si pivko. Pak další a další až přicházejí jeho tři kámoši, všichni jsou piloti helikoptér, i když dva z nich dělají u konkurence. Dáváme ještě pivko a je čas jít na sraz s Jirkou...
...V devět se scházíme s Jirkou u Subwaye. Jirka tam prý je už od půl páté. Říká, že mu zastavil nějaký chlápek, který mě viděl, ale to že vezme stopaře si rozmyslel teprve až přijel k Jirkovi. Jdeme do Subwaye, kde potkáváme krajana - Jiřího Bínu, který putuje Kanadou na kole - v červnu vyjel z Anchorage a pokračuje dál do Seattle. Trochu vzpomínám na své dávné cyklistické toulky Evropou. Jiřímu je odhadem něco přes padesát a vypadá na slušného showmana. Chvíli nám vypráví o svých zážitcích z cesty. Pak se loučíme a jdeme do nedalekých keříků pro loď, kam ji Jirka schoval, aby se s ní nemusel tahat. Pak jdeme do Liquer Store pro lahvinku vína, odnášíme loď do hostelu, cestou zase potkáváme Jiřího. Dává nám pivko a tak společně jdeme na okraj města, kecáme a popíjíme. Kousek od hostelu se loučíme, Jiří jde do kempu, kde má wi-fi připojení, přes které může doplnit své www stránky. My necháváme loď v hostelu a jdeme na břeh řeky, kde si sedáme na lavičku, kecáme a popíjíme vínko.
Když se úplně setmí - někdy po dvanácté - jdeme k místu u řeky v keříčkách, kde bude Jirka spát. Cestou potkáváme dva cyklisty - kluka a holku - kteří cestují ze států na Aljašku, dívčina nám líčí své příhody z cest. Noc hodlají strávit pod nějakým náklaďákem, který si vyhlédli. Já si po příchodu do hostelu jdu ještě vyčistit klofany, mrknu na maily a jdu do hajan...
Po 13. srpna 2007 (den 25 - Whitehorse)
Ráno moc se vstáváním nespěchám, Jirka má dorazit mezi desátou a jedenáctou, takže se jdu umejt, balím se, svlékám postel a zybtek času do Jirkova příjezdu trávím na internetu. Jirka mezitím vyzvedl auto z půjčovny, a tak když přijíždí, nakládáme loď do auta, druhý bágl nechávám v hostelu (vyzvednu si ho odpoledne) a jdeme nejdřív do krámu, kde Jirka dělá nákupy na dalších 14 dní, pak se jdeme najíst do Subwaye, nato ještě Jirka shání kýble na rýžování zlata, balíme taky loď do celofánové fólie a jedeme na letiště. Tam však bohužel není úschovna zavazadel (opatření po 11/09) a tak máme celkem problém. Nechat bágl není kde a tahat se s oběma báglama (dohromady skoro 50 kg), baťůžkem a foťákem celý den není v lidských silách. Jediná šance je najít nějaký levný hotel (oba hostely ve městě jsou bohužel dávno dopředu obsazené). Nejdřív jedeme k "98 Hotel", ale vypadá to spíš jako vytížená hodinový hotel, pod pokojema je bar už teď plný indiánů a celkem pochybných existencí. Jedeme tedy o kousek dál do Roadhouse Inn Hotelu, kde nacházím pokoj za ještě přijatelnou cenu. Recepce je v nedaleké prodejně občerstvení, kde si starý pán vykládá pasiáns. Říká, že pokoj má, ale že tam není televize, jestli ho vůbec budu chtít. Magor. Dáváme do pokoje loď a jedeme ještě do hostelu pro druhý bágl. Pak se Jirka ještě zastavuje pro chlast na další dva týdny, loučíme se a Jirka vyráží zpět do Dawsonu.
Já zbytek odpoledne trávím v prodejně knih, jdu si vyfotit kolesový parník Klondike na břehu Yukonu, zastavuju se v informačním centru, projdu se městem a je večer. Telefonicky objednávám taxíka na ráno a jdu na hotel psát poznámky. Spát chvi jít brzo, zítra musím vstávat časně...
Út 14. srpna 2007 (den 26 - návrat)
Vstávám v půl páte, meju se, balím a čekám venku na taxíka. Přijíždí skoro o čtvrt hodiny později, jsem z toho už celkem nervózní, ale je to bohatě vyváženo úžasným týpkem - řidičem taxíku. Je to postarší hipík a podle něj je Yukon úžasným místem pro život. On sám je z jihu, strávil 5 let v Yellowknife a teď už 18 let žije tady.
Ne letišti v Ruzyni mě má čekat Martina s Hurvínkem. Vcházím do haly, ale nikde je nevidím. Malé děti jsou v hale sotva tři, dvě tmavovlasé a jeden blonďák válící se uprostřed haly po zemi. Takže asi nedorazili... V tom vidím kamarádá Míru, aha, takže tady asi někde budou... Pak odněkud zezadu přichází Martina a v tom mi je jasné, že to dítě na zemi je Hurvínek. Když vstává, kouká na mne, jako by mě neznal, obměkčuje ho až plyšák losa koukajícího z mého baťůžku...
Co asi teď dělají kluci v Kanadě ?
Kronikářskou štafetu dále převzal Vilda:
Neděle 12.8. Bear Creek - rybaření
Jirka s Ondrou měli v plánu kolem 7 ráno vyrazit na stopa. Sice jsem ještě pospával, ale tipnul bych že se ze srubu dostali až po 8 hodině. Vlastně jsem se ani nerozloučili s Ondrou, snad se to brzo podaří po návratu.
Spát ve srubu má oproti kempování venku tu nevýhodu, že není zima, nefouká vítr, neprší a tak člověk nevstane dřív než v 9, někdy i dýl. Káju s Petrem vyzvedla Mývala v 10 hodin a jeli do Dawsonu na čumendu a nakoupit důležité věci (pivo). Mývala se jela podívat na „garage sale“. Když se místní potřebují zbavit nepotřebného harampádí, koná se taková akce většinou první neděli v měsíci. Zrovna Mývala není z těch, kteří by použité věci potřebovali shromažďovat, sami ich mají více než dost .
S Abem jsme našli bývalé ohniště a připravili ho k používání pro další dny. Museli jsem si k tomu vzít pilu z našeho auta, protože ty co měl Kennedy na srubu jsou horší než ta naše nalezená na břehu Pelly River. Sekyry má Kennedy pěkné, ale bylo je třeba nabrousit. Nářadí a dalších potřebných věcí je tu veliké množství, ale právě díky tomu tu nemůžou cokoliv najít, proto je tu většina všeho několikrát ve stejném provedení. Umyli jsme další z našich lodí a jednu co byla píchlá jsme zalepili. Robertovi budeme muset prásknout pravdu o naší anabázi s vorem. Stejně by se to dozvěděl. Dali jsme rychlou polévku, Kája s Peťou se vydali do Dawsonu na obhlídku pamětihodností jako jsou srub Jacka Londona, hrob Jana Eskymo Welzla, do muzea atd., no a já s Abem jsme vyrazili na ryby. Při hledání prutu a navijáku pro Abeho, narazil šmejdil Abe na několik pušek, naštěstí bez závěrů, taky nějaké vzduchovky našel a dokonce i diabolky do nich. Určitě se ještě budou hodit. Rybaření dopadlo bídně. Dostali jsme tip na dobré místo na Rock Creek, ale neměli jsme auto a pěšky je to 10 km, což se nám nechtělo absolvovat. Nejbližší místo na Klondike River taky nevypadalo špatně, byl jsem si jistý, že tam ryby jsou. Potřeboval jsem se dostat víc do proudu, ale neměl jsem gumáky, tak jsem šel jen, kam to šlo v botech. Abe se potýkal v okolí se starší výbavou, kterou jsem dali dohromady, nakonec to rozchodil, ale bez úspěchu. Já vyzkoušel vajíčka, několik třpytek a teprve, když jsem dal mouchu, ucítil jsem slabší záběry. Asi na třetí nához s mouchou jsem vytáhl malého Lipana, asi 25 cm. To bylo ale pro dnešní den vše. Ještě jsme zkusili změnit místo a vydali se více proti proudu. Cestou jsme minuli starý rybářský kemp a ještě jeden obytný přívěs, který pravděpodobně slouží ke stejnému účelu. Kolem něj spousta harampádí, ale i trofejní parohy karibů a losa. Začali jsme šplhat na kamenné haldy, které tu zbyly z první poloviny minulého století po dobývání zlata pomocí „dredge“. Těmito plovoucími bagry obrátili zlatokopecké společnosti údolí Klondike v celé jeho šířce naruby. Za jednou z těchto hald jsem viděl místo, které se mi zdálo dobré na rybaření. Šel jsem tedy dolů, Abe pokračoval dál, jestli se mu podaří najít lepší flek, dá vědět. To bylo naposled, co jsem ho viděl na několik dalších hodin. Moje místo bylo naprosto k ničemu a hned jsem šel dál. Doufal jsem, že Abe je kousek přede mnou, ale místo abych ho dohnal, došel jsem za 10 minut do civilizace. Chlap, kterému jsem vešel zezadu na pozemek mě vyčkával se psem po boku se srozumitelnou otázkou ve tváři. Omluvil jsem se mu za nechtěnou návštěvu a poptal se na nejkratší cestu k silnici, abych to zamluvil. Po cestě zpět na srub jsem se rozhlížel na všechny strany, ale Abe nikde. Je dost dobrej na to, aby se vrátil na srub sám. Jak sám říká „beze mě se ani zeměkoule neotočí…“. Odbočil jsem na prašnou cestu na Bear Creek a proti mně se hnal malý pes, který se chvíli tvářil, že je to můj poslední den. Za chvíli se objevil na kole taky jeho páníček, hulákal na psa ať toho nechá a na mě, že se omlouvá. Když přijel blíž, poznal jsem v něm Mikina, se kterým jsme se potkali před 11 lety v Dawsonu. Po mém pozdravu „čau Mikine!“ byl chvíli na rozpacích, ale hned jsme si vše vysvětlili. Pozval mě na svůj srub, která je o 3 parcely pod Kennedyho srubem. Už od Mývaly byly zřejmé náznaky, že spolu Kennedyho rodina a Mikin nevycházejí a několik let se vůbec nebaví. Nešťourali jsme do toho ani u Mývaly a to samé mi přišlo zbytečné i tady, člověk se to nakonec dozví sám, když se lidi rozpovídají. Mývala v 1985 přijela do Dawsonu v podstatě s Mikinem a po několika letech vzájemné pomoci, hlavně pro Mikina, který tu byl nováček, vzájemného hlídání psů při zimních dovolených se z nám neznámého důvodu přestali absolutně stýkat a bavit. Je to jejich věc, ale trochu škoda, že Češi, kteří od sebe bydlí 400 m se spolu ani nepozdraví. Mikin má srub, který si stavěl taky sám, jednoduchý a účelný. Na rozdíl od Kennedyho je kolem srubu uklizeno. Asi hodinku jsme pokecali a po vzájemném pozvání na večírek jsem se vydal na „náš“ srub. Kája s Petrem už byli na srubu, zatímco k mému údivu Abe nikde. Kluci stihli v Dawsonu a jeho okolí projít vše co měli v plánu. Začali jsme dělat večeři, když se konečně objevil Abe s úsměvem na tváři. Bylo mě jasné, že má určitě nějakou jedinečnou historku a věděl jsem, že se ptát nemusím, dýl než 2 minuty nás napínat nebude. Spustil okamžitě. Sešel z hromady kamení chvilku po mě, aby zjistil, že s místem na rybaření to je taky na nic. Začal mě tedy vyvolávat, abychom se sešli. Já už byl v tu chvíli asi hodně daleko, protože se nedovolal. Najednou ze zatáčky vyjíždí žlutá kanoe. Nechal tedy pokřikování a pozoroval projíždějící kanoi, „když přijela blíž, tak jsem byl v šoku. Na kanoi seděly dvě poběhlice, vepředu blondýnka a vzadu nějaká indiánka nebo co. Obě dvě normálně kozy ven, bobřice ven, prostě donaha.“ Blaženě při té představě přivírá oči, jóó, 4 týdny v buši jsou dlouhá doba. Blondýnka ho ani nezaregistrovala, indiánku stačil pozdravit jemným pozvednutím klobouku, načež ta se zastyděla a se stydlivým výrazem v očích si pádlem a rukama zakrývala co byla schopná. Tak nám to Abe několikrát předvedl a popsal. Než se sám z tohohle divadla probral, holky už byly dole po proudu a stihnul vyfotit jen kanoi s pěkným přeludem zezadu. K večeři jsme dali fazole na slanině a cibulce – mňam! Kája s Peťou šli spát poměrně brzo, my jsme si s Abem po naší pravidelné kávičce poseděli s kytárkou asi do půl druhé. Večer jsme ještě trochu prolustrovali Kennedymu knihovnu. Abe se začal vzdělávat v historii zlatokopectví a našel v češtině knížku o Johnovi Sutterovi, velkém cestovateli a obchodníkovi na jehož pozemcích v Kaliforni na řece Sacramento se v roce 1848 našlo zlato a v Americe vypukla zlatá horečka, která do té doby neměla ve světě obdoby. Já jsem si našel knížku o divokých setkáních s medvědy, která neskončila nejlépe. Ideální četba na večer, když proti nám visely na stěně dvě kůže z medvědů, které tu Kennedy střelil, když mu moc dlouho šmejdili kolem srubu. Usínám kolem třetí ráno.
Seznam fotek:
12_1: Vykrádat Kennedymu lednici se nevyplácí
12_2: Srub Kennedyho a Mývaly
12_3: Nová doba na Klondike
12_4: Abého přelud mizí v dáli
12_5: Hrob Jana Eskymo Welzla
12_6: Srub Jacka Londona
12_7: Dobová výbava luxusních hotelů
Pondělí 13.8. Bear Creek – auto
Kájovo večerní výhrůžka, že nás vzbudí v 7 ráno vyšuměla naštěstí do prázdna. Sám sobě dopřál maximum a tak jsem ho potkal až jako posledního ve čtvrt na jedenáct. Zřejmě mu přesčas ve spacáku bodnul, vypadal k světu a usmíval se. Řekl bych, že vstáváme čím dál později, tohle ráno bylo opravdu pomalé.
Ruda, který nám slíbil více info o Fifty Mile River a rýžování v jejím okolí se objevil kolem jedné hodiny a to jsme teprve dopíjeli kafe od snídaně. Má krásného psa. Je to kříženec německého ovčáka a nějakého japonského psa na lov medvědů. Je to macek, ale už trochu v letech. Další dobrodružství nám začalo ve chvíli, kdy jsme Rudovi opětovně potvrdili, že nebudeme mít klasickou 4x4 a on odvětil otázkou: „proč si nevezmete to bílé Isuzu, co stojí u spodního srubu? To auto je dobré, jen se trochu opraví.“ Za 10 minut jsme stáli u auta a zjistili, že to až tak jednoduché nebude. Musí se opravit brzdy, abychom se k nim dostali musí se sundat kola, ale chybí klíč na bezpečnostní šrouby na kolech. Je třeba vyměnit spojkové ložisko a přítlačný kotouč a když se najde klíč od auta, tak to můžeme zkusit po dvou letech nehybnosti nastartovat a vyrazit za zlatem…tahle záplava informací nás trochu zaskočila, nicméně jsme se dali do zjišťování skutečného stavu. Za 20 minut už to bylo veselejší. Klíč od auta, který dva roky nikdo nemohl najít, našel Abe v kastlíku u spolujezdce a pro chvíle nejhorší jsem našel druhý přilepený ve víčku od nádrže ?. Oříšek na šrouby ležel vedle klíče v kastlíku. Problém brzd se týkal „jen“ zadní nápravy, ale v kufru byly funglovky. Zrovna tak bylo v kufru vše na spojku. S chutí do toho… v nejbližším okolí jsme našli tři hevery, dva nám stačily. Protože nikdo z nás neměnil kompletní brzdy, sundali jsme si i jedno přední kolo. Netrvalo dlouho a zjistili jsme jak do sebe vše pasuje. Rudu jsme poslali pro trubičku na brzdovku, která u pravého zadního chyběla a pár dalších drobností. Brzdy jsme zkompletovali poměrně rychle, ve finální fázi jsme zjistili, že jsme prohodili pravou za levou, ale protože už jsme měli situaci pod kontrolou, výměna byla dílem mžiku. Brzdovku, odvzdušnit…a kruci! Jeden šroub je strženej a brzdovka chčije ven. Po chvíli docházíme k přesvědčení, že co nejde silou, jde ještě větší silou. Tohle kolo prohlašujeme za doprovodné a zkrácenou trubičku rozklepáváme kladivem v délce 10 cm na tloušťku jednoho mm. Trošku brzdovky stejně prolíná. Takže brzdy máme hotové!! Doléváme benzín a startujeme a startujeme a startujeme. Po delší době začínáme mít strach o baterku. Auto jeví snahu nastartovat, ale výsledek je zatím nulový. Po sundání vzduchového filtru chytá na první nastartování. Je sedm večer, náš výsledek považujeme za uspokojivý, protože naše opravna sestává z tesaře, obch.zástupce pro střešní tašky, vedoucího jakosti ve slévárně kovů a studenta IT. Zlaté české ručičky si ale netroufají na výměnu spojky.
V osm večer se objevuje Jirka s vypůjčeným minivanem značky KIA. On i Ondra dorazili do Whitehorse v pohodě. Jirka, protože je nejlepší, tam byl o několik hodin dříve. Poslední noc strávil Ondra na motelu asi za 45$. Začíná nám nová doba bez Ondry. Kromě toho, že nám bude scházet jako kronikář a já jej budu muset nahradit, bude scházet hlavně jako dobrej parťák. Já se s Ondrou potkal prvně v životě a doufám, že si ještě nějakou akci zopakujeme. Dokáže si na každé situaci najít něco dobrého a jsem si jistej, že si cestu náramně užíval. Na rozdíl od nás (Abe, Jirka, Já) horkých hlav, si při důležitějších rozhodnutích počká, až my se pohádáme a pak nám nastíní svůj názor, který se většinou neliší od výsledné varianty. Tohle z naší party umí už jenom Kája, ale ten by nám všem mohl dělat tátu, z toho plyne jeho nadhled.
Máme spoustu nového piva a jiných dobrůtek. Jirka je tedy vítán. Navíc je i technicky poměrně zdatnej a tak mu vysvětlujeme situaci s autem a v devět už jsme opět u auta. Aby si to Jirka taky užil, zaléhá pod auto a tváří se, že rozluští záhadu nepohyblivého auta. Do toho začíná hustě pršet. Nikdo z nás nechce věřit, že spojka je naprosto odepsaná. Po hodině marného snažení jsme o špatné spojce téměř přesvědčeni a jdeme se sušit do srubu. Zatápíme v krbových kamnech a atmosféra ve srubu je hned jiná. Mariáš, který mažeme do půl třetí jen umocňuje dobrou náladu. Ráno když jsme v kamnech zatopili poprvé, byla situace jiná. V noci na dnešek pršelo. Abe zapomněl venku boty a já rybářskou vestu. Hodil jsem ji přes klacek nad kamny a šel dělat snídani. Po chvíli se začal rozčilovat Abe, ať jdu něco udělat. Natáhl totiž šňůru z klacku dál, aby mohl sušit svoje boty. Váha bot naklonila vestu nad kamna a z vesty začalo něco kapat (později jsem zjistil, že v jedné z 28 kapes praskla tuba s jelením lojem) na kamna a strašně smrdět. To Abeho rozezlilo. Protože jsem právě dělal snídani, řekl jsem mu ať si s tím poradí a že jeho boty se zatím můžou sušit i vedle kamen. Zjevně jsem ho tím nasral, protože svoje boty mrsknul metr od kamen se slovy: „uschnou i tam, já víc nepotřebuju.“ Přestal komunikovat s okolím, odmítnul palačinky, které byly k snídani. Vzal si svoji knihu a zašil se ve srubu. Když bylo kafe, vyzval jsem ho opětovně k snídani a k jeho kafi. Kafe je pro Abeho naprosto stěžejní část dne, ale nereagoval ani na tuhle výzvu. Po dalších 20 minutách si beze slova vyzvednul kafe a po 1 hodině si pověsil boty na šňůru a dal se do palačinek. Někdy mě mrzí, že se s Abem chytneme, ale naštěstí je to vždy jen na chvilku, většinou i k pobavení dalších. Abe je cholerik a já ho někdy umím rejpnout víc než je asi třeba. Snad se to jednou zlepší.
Jirka: Cesta pro auto.
Ráno jsme s Ondrou vstali zhruba podle plánu, něco pojedli a vyrazili stopovat na highway vzdálenou asi 2km. Každý velkej bágl, Ondra vezl jednu loď zpátky. Po půlhodině a šesti autech jsme usoudili, že se radši rozdělíme. Brát jednoho zarostlýho je asi jistější než brát dva. Já šel dál po směru, za zatáčku - Ondra měl přednost, za dva dny mu letělo letadlo. Asi po dalších dvou hodinách a patnácti autech mi zastavil starší chlapík. Že jede do Whitehorsu a vezme mě. Super. Nakládám do jeho minivanu loď, která má asi 25kilo a trochu jsem o něj štrejchnul. Asi se musel leknout, že ho chci praštit hnedka při nastupování, ale moje omluva to spravila.
Říkal že Ondru viděl, ale když se rozmyslel, že by ho vlastně vzal, už byl u mě. Auto měl sice dost velké, ale používal ho jako stan a tak vzadu byl značnej chaos. Navrhovat mu, že se vrátíme taky pro Ondru, mi nepřišlo vhodné. Cestou mi vyprávěl: než šel do důchodu, fungoval jako pastor, bydlí někde na jihu ve Státech kde žijí i jeho děti a po smrti manželky se takhle prostě sbalí na léto a jede…
Cesta ubíhala hezky, na silnici v jednu chvíli seděla medvědice i s mladejma. Museli jsme přibrzdit, ale než jsem vyndal foťák, medvědi byli ve křoví. Snažil jsem se neusnout, přišlo mi to blbý – vzal mě s sebou, aby měl společnost, ale nějak se nezadařilo:-( S tím mám holt vždycky problém. Po pár hodinách navrhl se někde najíst, nebyli jsme už daleko nám dobře známého Pelly Crossing a tak jsem navrhl, že tam je místo s krásným výhledem do krajiny, na město a řeku. Když jsme dorazili, připadal jsem si jako v pohádce. Vše zalité sluncem a na svodidle seděly dvě krásný holky, hrály na kytaru a zpívaly městu a řece. Holky stopovaly do Dawsonu, tak jsem jim nabídl, že zítra odpoledne tamtudy pojedu a pokud tam ještě budou stát, tak je i vezmu. Bylo mi ale jasné, že to je dost nesmysl, takový holky se na stopu nemohly dlouho ohřát.
S chlapíkem jsme se podělili o zásoby (měl tousťák, peanut butter, marmeládu a pomeranč) já zase jablko a nezbytný sojový suk, který funguje jako skvělá hmota na ucpání díry v proražené nádrži, což je ale jiná historie. Pak už cesta do Whitehorsu proběhla v pohodě s povinnou zastávkou u Five Figers. Chlapík mě vysadil před mým oblíbeným Subwayem, kde jsme měli spicha s Ondrou. Ale až večer.
Dal jsem jeden footlong s pořádně pálivejma papričkama a musím říct, že tady mají ty papričky obzvláště vydařený, jedno pití mi bylo málo.Asi dvě hodiny jsem čekal na Ondru, jestli se neobjeví dřív a nakonec jsem si šel lehnout k řece. Místní homelessáci to tady zjevně znali. Ve smluvených 9 hodin jsme se ale skutečně sešli Ondrou, což se mi dost ulevilo. Myslel jsem, že když přijede dřív, tak se ukáže, ale on místo toho byl hospodě. Taky se stihl ubytovat v hostelu. Další footlong v Subwayi. Po setkání s Jiřím Bínou, který se s námi podělil o pivo, jsme s Ondrou koupili láhev dobrého červeného a šli na nábřeží zamáčknout Ondrovu slzu z předčasného odjezdu. Nakonec se Ondra obebral do hostelu a já na své odpolední místo u řeky, které té se tímto stalo mým hostelem.
Ráno proběhlo vše hladce, auto jsem převzal. Tím jsem se stal na místní poměry normálním občanem. Tady se bez auta nedá moc fungovat. S Ondrou před hostelem jsme auto nafotili pro případ, že bychom měli nějakou diskusi na téma poškození. Čelní sklo už bylo prasklé, ale v půjčovně tvrdili, že tohle se na Yukonu neřeší. Což je dobře protože nám se taky podařilo pár pavoučků přidat. Kamenům odletující od aut pře tebou i proti tobě se na štěrkové silnici nedá vyhnout.
S Ondrou jsme dali snídani pro změnu v Subwayi, obhlídli letiště, našli hotel a vyrazili koupit zásoby, zejména piva. Je tady trochu levnější, ale zase ne moc. Taky jsem koupil za 7babek pěknou lopatu, dva kýble na rýžování vyšly dost draho. Pak už jen rozloučení a cesta zpět. Zastavil jsem se pro všemi doporučovanou místní specialitu: skořicové buchty. To aby kluci z mého výletu taky něco měli. Zajímavé bylo, že v krámku neměli dva dolary nazpět a tak mi prostě vnutili dva americké dolary s tím, že na tom díky kurzu ještě vydělám. Hm, kdyby mi doma vraceli Eura za koruny jedna k jedné, to by se mi líbilo Cesta byla dlouhá, ale celkem uběhla rychle. Večer jsem dorazil ke Kennedymu na srub, kde mě čekaly nové zprávy a nová dobrodružství.
Seznam fotek:
13_1: Lívanců není nikdy dost
13_2: Tak se na to podíváme
13_3: Prostě to musí jít !!!
13_4: Ani Jirka to nerozjel
13_5: Jirka přivezl večeři
Úterý 14.8. Bear Creek + auto + odjezd do Tombstone Park
Po deváté ráno jsme s Jirkou vyrazili do servisu zjistit, jak nám můžou s autem pomoct. Zkusíme dát auto dohromady, chceme se dostat na Rudův claim, je tady velká šance si výborně zarýžovat. V servisu jsme potkali Kena, který nám pomáhal už s Mývaly autem. Mechanik, kterého nám přidělil nám po konfrontaci s nějakými www stránkami sdělil, že oprava bude stát asi 650$, bude trvat 7-8 hodin a že na to mají čas až v pátek. To nás samozřejmě nepotěšilo a vyrazili jsme zpět na srub udělat poradu co dál. Na srubu byla Mývala. V otázce auta nám moc nepomohla, říkala že „Rudy si vezme auto anyway“, takže je to naše a jeho starost. Mývala vyrazila domů, já za ní pro motorovou pilu. Abychom se jim mohli trošku revanšovat, za to co pro nás dělají, chceme jim nařezat nějaké dřevo na zimu. Jirka s Abem zkoušejí zatím dál hledat „banální závadu“ nepojízdného Isuzu. Když jsem se vrátil, kluci už byli rozhodnuti, že auto odtáhnou do servisu, Ruda to zaplatí. Pilu, která prý nefunguje a opravit jí umí jen Kennedy, když jí rozebere jsme rozchodili za 5 minut. Je to něco jako s autem. Po všech těch letech tady už chytají kanadské (Americké) móresy. S Kájou a Peťou jsme za 2 hodinky připravili Kennedymu dva kubíky dříví. Dopřál jsem si s Petrem očistu těla za použití místní dešťové vody. Cítím se jako novej. Kluci přijeli s potvrzením, že auto bude v pátek odpoledne opravené. Po cestě potkali Rudu, který zaplatil v servisu 700$ zálohu a slíbil, že se ještě večer zastaví. Začali jsme balit na cestu do Tombstone NP. V tu chvíli přišel čas pro Abem nalezenou vzduchovku. Rozpoutal se boj ve střelbě na plechovky od piva. Abe, který je pořád v „poho“, neustál psychicky druhé kolo a na 10 ran sundal 2 plechovky ze 4. byl znechucen sám sebou. Když jsme večer začali chystat krásné stejky, které dovezl Jirka z Whitehorse, objevil se Ruda. Domluvili jsme se, že se sejdeme na Sixty Mile River v pátek večer, nebo v sobotu ráno a Ruda hned odjel. Když už jsme nakládali věci do auta, objevil se soused Mikin. Pokecali jsme, měli jsme od něj pozdravovat Joanu, která dělá v parku rančerku. Zastavili jsme se ještě u Mývaly na Rock Creeku vrátit pilu a hurá do hor. Po třech kilometrech jsme si uvědomili, že netušíme, jestli bude po cestě otevřená nějaká benzínka a nechtěli riskovat, že zůstaneme někde viset. Vrátili jsme se k Mývala, Jirka zmizel ve dveřích a objevil se až po čtvrt hodince. Na Google Maps měřili vzdálenost a odsouhlasili si, že na půlku nádrže (nikdo nevěděl, jak je velká celá) se dostaneme tam i zpět. Po 25 kilometrech jsme na odbočce na Dempster Highway na místě zvaném Dempster Corner narazili na benzínku, která byla ještě otevřená. Vzali jsme 20l, to na dojetí muselo stačit a nechtěli jsme utrácet za dražší benzín, než je v Dawsonu. Abe s Jirkou si dali kafe v domnění, že je zadarmo jak to bývá na benzínkách občas zvykem. Opak byl pravdou a dvě kávičky je stály přes pět babek. Kája si koupil svoje první místní cigarety a stálo ho to 12,50. Já s Peťou jsme si dali dobrej nanuk za 1,90. Pomočili jsme jim ještě rohy hangáru a vyrazili. S chutí jsem si ještě zatrsal na kytáru a tak cesta ubíhala rychle. Ke konci to už víc házelo a s hraním to bylo na „štýru“. Asi tři kiláky před kempem Abe donutil auto jedoucí před ním, aby nás pustil před sebe a kousek na to už brzdil, abychom odbočili. Ten za náma si musel myslet, že jsme paka. Tady v těch končinách nikdo nikam moc nespěchá, na všechno je dost času. Objeli jsme kemp, našli pěknej flek, kluci sehnali dříví (mokré), které tady mají na pár místech v kempu naštípané v dostatečném množství, aby jim turisti nekáceli to živé. S Abem jsem postavil plachtu, dali jsme véču a bylo fajn. Řeč se po chvíli stočila na téma „sraní ve volné přírodě“. K našemu překvapení jsme se dozvěděli, že Abe, „velký“ čundrák, má s touhle činností značné problémy. Buď si najde strom a opře se o něj zádama, nebo si sedne přes kládu. Když dojde k nejhoršímu a nemá takovou možnost a musí si dřepnout na bobek, v obavě před poděláním kalhot si je svlíká úplně!! Prostě trpí. Při nejbližší příležitosti ho budeme stopovat a zaznamenáme celou seanci. Teď už je mi jasné proč na víkendových akcích v Čechách vždycky říká, že si to „radši odveze domů“ ?. Tak jsem mu musel předvádět, jak to děláme my ostatní. Jirka, který mě někdy udivuje svými rychlými reakcemi, nás oba samozřejmě fotil když jsme si předávali srací zkušenosti. Pod plachtu si všichni lehli s nohama ven, i když tak leželi hlavou s kopce, prý tak budou dál od medvěda. Nejsem přeci pako, abych spal s hlavou s kopce. Po chvíli přemýšlení jsem přestal dělat hrdinu. Usoudil jsem, že když mi začne od nohou, stihnu to ještě alespoň vyfotit a otočil se stejně jako kluci.
Seznam fotek:
14_1: Vilda vyměk. Po 4 týdnech vypral slipy dost
14_2: O nejlepšího střelce
14_3: Nějaké domácí práce..
14_4: Soumrak nad Dampster Corner
14_5: S ohněm Jirka nesklamal nikdy!
14_6: Já u toho jdu na bobek
14_7: A takhle seru já!
Středa 15.8. trek na Grizzly Lake
Ráno nás čekalo probuzení do deště. Pršelo vytrvale a dost. Nezbylo nic jiného, než pokračovat v protestním spánku. V 11 hodin jsme to s Kájou nevydrželi, už skoro nepršelo a vylezli ven. Než jsme udělali snídani, kluci už byli taky na nohou. Kája s úsměvem na rtu snědl své „oblíbené“ vločky. Jirka s Abem a Peťou šli na „recepci“ zjistit možnost nějakého výletu. Po cestě se potkali s ČechoAmeričanem Procházkou a jeho rodinou, kteří dnes park po několikadenním putování opouštěli. Dostali jsme od nich tip na lákavý třídenní trip do hor. Jirka nebyl úplně happy, ale sbalili jsme vše do auta, zastavili na recepci pro „bear container“ a nějaké mapy a vyrazili. Na recepci byla Mikinova Joana, tož jsme jí pozdravovali. Asi po 15 km směrem zpět do Dawsonu jsme našli odbočku na parkoviště u Grizzly Creeku. Naházeli bágly na záda a hurá do lesa. Cestička byla štěrková v místech, kde žádný štěrk nebyl. Bylo mi divné, že se tu o to až tolik starají. Po 100 metrech tahle vymoženost skončila a začal pěkný trail lesem přes kořeny atd. Po dalších pár stovkách metrů skončila vycházková trasa a my začali vytrvale stoupat do kopce. Po 2 a 1/2 hodinách jsme došli na nejvyšší místo dne, kde jsme dohonili skupinku Kanaďanů. My se napili trochu vody a snědli jednu müsli tyčinku, kanaďánci si dopřávali palačinky a jiné speciality, které tahali z batohů. Tady jsme byli ve 1685, auto máme zaparkováno v 1035 m.n.m. V půl desáté večer jsme dorazili na Grizzly Lake. Jezero je v 1400m a je obklopeno štíty, které mají dost přes 2000m, voda křišťálově čistá a ledová, pěkné místo. Kája po cestě definitivně rozdrbal svoje boty a dorazil pro něj (od této chvíle) v klasické obuvi – na pravé noze pohorka, na levé teniska. Protože je v těchhle místech pořád vlhko byly na místě dřevěné rošty asi 2,5 x 2,5m, vysoké asi 20cm. Srazili jsme dva kousky k sobě a měli luxusní lůžko pro 5 osob. Zajímavá byla zkušenost se záchodem v kempu. Rangers to nazývali „outhouse“. Byl od ležení asi 300 m, zase kvůli medvědům. Záchod byl na malé konstrukci, ke které vedlo asi 5 schůdků, prý se tím zvěři ztíží přístup k záchodu. Bylo už šero a abych si mohl číst „knihu návštěv“, musel jsem si nechat otevřené dveře. Kromě několika jednoduchých vět tam byl pěkný článek od chlapíka, který si výborně ulevil a ještě u toho pozoroval rodinku rosomáků, jak se prohánějí na svahu před ním. Něco za budkou zachrastilo, tak jsem přivřel dveře v domnění, že jde o dalšího zájemce o „velkou“. Ještě chvilku jsem slyšel podupávání, pak už byl klid. Když jsem po chvilce vyšel ven, nikdo ani nic tam nebylo. Lepší nevědět, kdo mě tam očuchával ? Naše plachta pod námi a přehozená pro případ deště přes nás nám opět poskytla jistotu. Všeobecně hodnotím plachtu jako nejdůležitější a nejužitečnější část naší výbavy.
Jirkova poznámka: Když jsme balili doma, Abe šel kupovat plachtu. V seznamu měl ode mě 5x6m. Ale takovou neměli, tak mi volal z krámu, jestli má vzít 6x4 nebo 6x8. Jelikož jsem maximalista stejně jako Abe, shodli jsme se na té větší. Když ten balík pak viděl u Abeho Vilda, tak mě měl za blázna a ještě i po cestě do Kanady mi to občas předhodil. Ale postupně i Vilda uznal, že to byla opravdu skvělá koupě, pohodlně jsme se pod ní všichni vešli i s báglama, poskytla také místo na sušení promočených věcí. S poloviční plachtou bychom si zdaleka nemohli dovolit takový komfort.
Použili jsme ji, jen co jsme zalehli. 15 minutová lehká sprška nás zahnala pod plachtu. Když spadla poslední kapka, nechtěl jsem se dál pařit pod plachtou a tak ji z nás shodil. Poslední kapka, která vzápětí nato spadla z oblohy byla dobrým důvodem, aby se Abe „rozčílil“ a vykřičel se na mě, že můžu za to, že je celý turch ?. Naše slovní přestřelka byla opět dobrou zábavou pro kluky. Celý zbytek noci už nespadla ani kapka a dobu před usnutím využil Jirka na mojí a Abeho osvětu o hvězdnatém nebi. Od té doby vím co je a kde najít letní trojúhelník složený ze tří hvězd. Vega v souhvězdí Lyry, Deneb v Labuti a Altair v Orlu. Kasiopeu a Velký a Malý vůz znám asi jako každé malé dítě taky. Polární záři jsme neviděli, protože nás obklopovaly vysoké horské štíty. Usínalo se nádherně.
Seznam fotek:
15_1: Díky za tip na výlet!
15_2: Tak kudy..
15_3: Název plný očekávání
15_4: Zahřál jsem se dost
15_5: Lunch time
15_6: Touha vzdálená
15_7: Tam dole je náš cíl
15_8: Šlapu dál, cestou dlouhou
15_9: Plachej fešák
15_10: Místa je tu dost
15_11: Ty boty dnes nic nevydrží
15_12: Noclehárna
15_13: Amatéři spí ve stanech
Čtvrtek 16.8. North Klondike River
Vstávali jsme před devátou hodinou, vyspalí do růžova. Abe šel ráno, po šesté na záchod a nezapomněl nám při snídani několikrát připomenout, že vstával jako první a už od 6 ráno čekal na východ slunce, aby udělal několik skvělých fotek. Po návratu do Čech bohužel zjišťujeme, že pro Abeho foťák byla tahle cesta asi poslední výprava a většina fotek slouží jen pro připomínku událostí, protože jejich kvalita je bídná. V tomhle případě opravdu škoda, mohly to být krásné fotky. Večer si potom vzpomněl, že vlastně čekal na východ už od 5 ráno ?. Při přípravě kolem nás významně pobíhala jedna z rančerek, asi se nám svojí přítomností snažila naznačit, že na přípravu jídla je určené jiné místo. Nakonec nám to i slovně zdůraznila, naštěstí ve chvíli, kdy jsme již byli se snídani téměř hotovi. Přišla pak ještě jednou a to už bylo důrazné až dost! Rozuměli jsme její snaze a snažili se „nenadělat“ okolo sebe. Medvědi si prý několik let pamatují, kde našli potravu a v Tombstone parku co se napadení medvědem týče mají doposud čistý štít a velmi si na tom zakládají. Další činností těch holek bylo zjišťování a měření rozšiřování turistických stezek, respektive jejich vyšlapanost od turistů oproti loňskému roku. Dojedli jsem tedy snídani za kontrolních pohledů obou rančerek, které se potulovaly po kempu, Kájovi jsem precizně omotal jeho několikadílnou levou pohorku s varováním, že stejně nemůže vydržet a vyrazili jsme do děsného krpálu, na jehož hřebeni s nachází Glissade Pass, místo kterým jsme chtěli projít na druhou stranu hor a podél North Klondike River doputovat do kempu. Málem mě kluci donutili k sázce a je škoda, že tentokrát jsem vyměk!! Z tábora to nakonec bylo 480 m výškového rozdílu na necelých 2 km vzdálenosti. Já měl představu o převýšení tak 200 m a řekl jsem, že za hodinku musím být nahoře. Chtěl jsem tím hlavně vyprovokovat Jirku, který nemá v oblibě výšlapy do kopce. A už to tady bylo. „Vo sud!!“ povídá hned na to Jirka a přidal se k němu i Kája u kterého mám zafixovanou představu, že už po kopcích něco nachodil. Ruku jsem na to nedal… jenže Kája už není nejmladší a Jirka se při pohledu do kopce stává pesimistou. Vyrazili jsme s Abem společně. Na úpatí kopce si Abe vybral přímější cestu nahoru, mě se zdálo přijatelnější ujít o něco víc, ale nervat to rovnou nahoru. Vyrazil jsem tedy do šikmého srázu, vlevo od přímé cesty. Po 400 m začal opravdu krpál. Když jsem překonal nejstrmější hranu a otočil se, v duchu jsem se bavil, protože Kája na úpatí kopce už měnil sešněrovanou trekovku za tenisku, aby se vůbec dostal nahoru. Po chvilce oddychu už mě čekal „jen“ poslední kilometr nepřetržitého prudkého stoupání. Po chvíli jsem na vrstevnici spatřil Anebo, který byl trochu pode mnou. Vím, že Abe s kopců strach nemá a mohl jsem ho považovat za rovnocenného soupeře a to že jsem dorazil nahoru jako první je myslím lepší volbou trasy výstupu. V sedle jsem byl za 53 minut. Ještě Abe, který šel bez báglu se dostal pod hodinu! Peťa, Kája a s lehkou ztrátou Jirka dorazili během dalších deseti minut. Na druhé straně hřebenu nás čekal sešup dolů, který byl jednou tak strmý, než náš výstup a prvních 500 m jen sypká suť a kamení!! Užívali jsme si výhled na obě strany hřebeny a mezi tím dorazily nahoru i naše rangers. Moc neotálely a už mazaly z toho krpálu dolů. Ony sestup dolů nazvaly „bootsliding“a měly naprostou pravdu. Pohorky sloužily jako lyže. Ani nemělo cenu dělat nějaké kroky. Byla to super zábava! Jirka dole povídá: „pičo, kdyby tu byla lanovka, jedu to znovu!“ nejhůř na tom při sestupu byl Kája, který měl na jedné noze jen tenisku a tak se sunul dolů v porovnání s námi rozvážně.
Potřebovali jsme se dostat na druhou stranu potoka, který se vléval do Klondike asi 50 m nad soutokem. Abe se ujal vedení a razil cestu jako tank. Vžil se do toho trochu moc a za chvilku nám mizel v houští z očí. V těchhle místech rostou v keřích malé vrbičky, které místy tvoří velmi těžko proniknutelnou hradbu. Přebrodili jsme potok (Axeman Creek) a čekala nás už jen cesta údolím North Klondike River. Vzdušnou čarou asi 13 km se změnilo v téměř 5 hodin náročného treku, místy po kotníky v blátě, nebo ve vodě. První 2 km byly náročnější, nemohli jsme najít „game trail“, stezky, které si houštinami prošlapává zvěř. Potom jsme šli asi hodinu po takové stezce a přes to, že se neuvěřitelně klikatí, je to celkem pohodová chůze. Narazili jsme na malé jezírko v jehož prostředku byla neuvěřitelně veliká bobří hráz. Na tohle místo nás upozornil Karel Procházka s manželkou, se kterými jsme se potkali v táboře a oni nám trek doporučili. Obešli jsme tedy na jejich doporučení jezírko zprava, horem. Oni to udělali opačně a brodili se po stehna bažinou. Zbytek cesty byl zdlouhavý, často bahnem, ale dalo se to jít. Kája a Peťa už měli boty turch a rezignujíc procházeli louže tak jak se jim pletly do cesty. Takhle jsme došli až k místu, kde jsme měli přebrodit NKR na druhou stranu. Potkali jsme tam skupinu starších turistů, které vedl mladší vůdce. Ten nám přesně popsal, kde máme řeku přejít. NKR se v těchto místech rozlévá do šíře 150-200 m! Já a Abe jsme se snažili řeku přeskákat po kamenech a nakonec se nám to podařilo. Jirka si na nejhorší úseky boty radši sundal a Kája s Peťou už to neřešili ?. Na druhé straně jsme našli pěknou pěšinu, která nás dovedla až do campgroundu. Bylo půl jedenácté večer. Naše místo bylo obsazené, našli jsme tedy jiné. Kluci začali připravovat tábořiště a já šel zkusit najít někoho v kempu, kdo by mě hodil na Grzzly Creek pro naše auto. Asi po 20 minutách a několika neúspěších jsem narazil na mladý pár a kluk se ochotně nabídl, že mě tam hodí. Asi od narození měl jen jednu ruku, ale auto řídil bravurně. Vyrazil si se svojí holkou z Whitehorse, kde oba bydlí někam nahoru k polárnímu kruhu. Byl to jeho první výlet, kdy se dostal z Whitehorse… auto bylo na svém místě. Kluk ještě počkal, než si byl jistý, že jsem auto opravdu nastartoval a vyrazil jsem za ním. Tohle myšlení lidí je tady skvělé, prostě by mě tady ve štychu nenechal. Vnutil jsem mu 5$ na benzín a mazal za ním do kempu. U ohně jsem konečně taky sundal promočené boty. Všichni toho měli dost a tak jsme brzy zalehli. Byl to super výlet!!
Pátek 17.8. Ryby a večírek u srubu
Plán z večera, že ráno brzo vstaneme a vyrazíme nahoru na Blackstone River si trochu zarybařit, samozřejmě nevyšel. Ale od toho jsme na dovolené, aby to šlo tak, jak se nám to líbí. V klidu jsme se nasnídali, dosušili co kdo měl mokrého a vyrazili nahoru. Nebyla to žádná sláva. Chytnul jsem dva lipany, ten větší měl asi 40 cm.
Pozn Jirka: no jo, rybářská míra :-) Byly to takový lepší chudinky.
Po té bídě z minulých týdnů to ale byla pro mě příjemná chvilka. Ryby tam určitě byly, ale musel bych na to mít víc času, abych si je líp „vyzkoušel“. V 5 odpoledne nám zavírali servis, kde jsme měli auto v opravě a tak jsme museli mazat zpět do Dawsonu. Abe na to šlápnul a byli jsme tam 10 minut před zavíjačkou. Auto bylo připravené, tak jsme tam nechali Jirku a vyrazili do města. Postupně jsme nabrali benzín, pivo a jiné tekuté poživatiny, na poště jsem si vyzvednul dopis, který mě poslala Katka (jako za časů zlaté horečky, udělal mě velkou radost a četl jsem ho po kouskách několik dní, abych si to užil) a nakonec jsme dojeli do Snake Pitu, kde jsme měli sraz se zbytkem posádky. Od Jirky jsme se dozvěděli, že auto vůbec nejede, má problém se rozjet do mírného kopečku. V servisu, kam se ještě vrátil už měli samozřejmě zavřeno – necháme to na ráno. V baru jsme urazili několik pitcherů, potkali Mikina, kterého jsme tím pozvali k táboráku u srubu. V baru hrál jeden skvělej týpek na piano klasickej zlatokopeckej repertoár. Byl fakt dobrej. Kluci mě odvezli na Rock Creek na ryby a jeli s podívat za Mývalou. Ryb bylo dost, ale samé malé kousky. Když kluci přijeli, poslal jsem se ještě na hodinku pryč. Ta už byla plodnější. Ryby o mě samozřejmě věděly, ale jakmile zašlo slunce, chytnul jsem během 20-ti minut 4 pěkné lipany. Stihnul jsem ryby akorát vykuchat, než pro mě přijel Jirka. U srubu už hořel oheň, Mikin byl na návštěvě. Byla to pravděpodobně jeho návštěva tohohle místa po velmi dlouhé době. Měl jsem z toho trochu špatný pocit vůči Mývale, se kterou se Mikin před léty rozkmotřil. Udělal jsem ryby, k tomu domácí chleba od Mývaly = skvělá večeře. Asi do 3 ráno jsme seděli u ohně, hráli na kytárku a popíjeli. Když Mikin odjížděl (na kole ?), už se slušně motal. Večírek se vydařil.
Sobota 18.8. oprava auta-odjezd na 60 mile
Večer jsme se domluvili, že se ráno vydáme do servisu vyzvědět bližší informace. S Jirkou jsme tam tedy dorazili, abychom se dozvěděli, že v sobotu se neopravuje, v neděli je samozřejmě zavřeno a v pondělí je státní svátek. Malá poznámka k jejich státním svátkům. Pokud vyjde svátek na sobotu, nebo neděli, přesouvá se jim den volna na pátek, nebo pondělí. To si dokážu představit, že bych se proti tomu taky nebouřil ?. Na srubu jsme se rychle nasnídali a hurá do města, protože Kája, Abe a Petr se chtěli podívat na Discovery Days. Dawson je v takovéto dny plný. Jakákoliv záminka je dost dobrá, aby se lidi přijeli pobavit, potkat se známými. S Jirkou jsme se nechali vysadit u Visitior Center a s chutí jsme navštívili splachovací záchod! Kávička za symbolické všimné přišla vhod. Takové kafe si dáte jen na severoamerickém kontinentu. Pokaždé, když ji piju si musím vzpomenout na léta strávená s Katkou ve Státech. Náš obyčejný „turek“ má samozřejmě lepší chuť i vůni, ale tahle teplá tekutina s mlíkem a cukrem mě chutná taky. Udělali jsme obhlídku přístavní ulice. V trading Post si Jirka koupil těžké gumové pončo a k tomu jsme přidali oko na králíky, snad budeme mít čas vyzkoušet Olinovo rady. Sešli jsme se s klukama a ti nás zavedli za jedním Čechem, který žije na Yukonu dlouhá léta. Jmenuje se Petr… a je z Fara. Řezbářství je jeho velký koníček a při podobných příležitostech prodává svoje pěkné kousky. Přes léto jinak dělá Rangera a jedno z míst o které se stará je jezero Fisheye Lake, kde jsme přespali, když jsme s Mírou jeli k MacMillan Pass. Dostali jsme od něj pozvání k němu domů a výlet za nějakým zlatem v okolí. Nebylo to ale to, co bychom potřebovali. Když se Jirka vracel z Whitehorse s půjčeným autem, předjížděl pravého zlatokopa. Hummer naložený veškerým myslitelným zlatokopeckým nářadím. Dokonce ho za jízdy i fotil, no a teď k tomu měl další příležitost. Stál tady v Dawsonu. Je to chlapík z Kanady, kde má dokonce své zlatonosné claimy. Tělem i duší ale dobrodruh, tak jako my, a tak si dole v Kanadě zaplatil 3 měsíce nájmu dopředu a vyrazil na Klondike zkusit svoje štěstí. Já mít takovou výbavu jako on, udělám to samé. Ještě nákup a vyrážíme na Sixty mile za Rudou. Když jsme stáli ve frontě na ferry a právě začali najíždět na loď, všiml si Kája, že kolem nás projel Ruda, který právě přijel do Dawsonu. To byla klika. Otočili jsme auto a hurá za ním. Dojeli jsme ho u servisu. Jel opravit gumu a hadici od hydrauliky z bagru. Domluvili jsme se, že na ISUZU zkusíme ještě opravit svíčky, dáme mu poslední šanci. S Rudou jsem sjel na Bear Creek, vymontovali jsme svíčku, jako vzorek a mazali nazpátek. Koupili svíčky, vyměnili a nic nového se nestalo. Přijel nám poradit i místní osadník, sestoupil ze svého invalidního elektrického vozíku a mezi nádechy kyslíku z trubiček, kterými byl omotán se nám v dobré víře snažil pomoct. Ani jeho rady nevedly k úspěchu. Prostě to zkusíme s autem z půjčovny i když Ruda rezolutně prohlásil, že nemáme šanci. Jak jsme později zjistili, měl zcela pravdu. Už jsem opravdu chtěl vypadnout z Dawsonu a zarejžovat si.
Ruda nám popsal cestu k jeho kempu a vyrazil napřed. My jsme vyjeli chvíli po něm. Ferrynou na druhý břeh a po cestě jménem Top Of The World Highway, po které už jsem něco najezdil v 1996, když jsem tady byl poprvé, jsme vyrazili směr Aljaška. Po 80 km jsme odbočili na Sixty Mile River. Asi po 5 km jsme narazili na velký opuštěný splav. Samozřejmě jsme chtěli vyzkoušet, jestli něco zbylo v kobercích. Vyprali jsme z koberců vše co se dalo. Pěkné zlatinky, asi 1 gram zlata. z pod koberců jsme ještě vyškrábli zbylý materiál do kýblů na pozdější přerýžování. Nemohli jsme se v autě skoro hnout. Špatné svědomí nás donutilo rychle vrátit vše do původního stavu a uháněli jsme dál. Na Yukonu je nepsaným pravidlem, co není tvoje, toho se nedotýkej pokud nejsi ve stavu nouze. To jsme právě teď porušili. Já sám jsem se utěšoval tím, že pro místní zlatokopy je 1 gram zlata naprosto nezajímavý údaj. Cesta byla zatím nejhorší, jakou jsme jeli, v prudkých klesáních nám hořely brzdy. Tušil jsem, že Ruda měl s nutností použití 4x4 pravdu a čekal jsem jak to vše dopadne. V 11 večer, už se stmívalo, jsme dorazili do kempu na Sixty Mile River. Ruda, Olin a čtyři kanadský kluci tvořili posádku srubu. Olin akorát začínal porcovat bobra, kterého mládenci zastřelili. Už ho měl staženého, a s Jirkou jsme se nabídli, že maso naporcujeme a já udělám guláš. Masa byla plná zlatokopecká pánev a to jsem ještě spoustu masa vyhodili, protože kandští mládenci vysypali do bobra 5 brokových nábojů a kusy masa byly hodně rozbité a plné broků. Jirka si hned ukořistil nohu z bobra a na Olivovo radu ji celou nacpal solí, aby maso rychleji vysychalo. Rudyho vlčák nám pomáhal s odkrojky, které jsme nechtěli dávat do guláše. Nakonec vše dobře dopadlo a ve tři ráno jsem vyrušil kluky u partičky mariáše, abych mohl servírovat gulášek. Byl výtečný. Během vaření jsem sporadicky doprovázel karty kytarou, prostě další pohodový večer. Spali jsme na plaťáku, na kterém Ruda vozí bagr a zbytek výbavy. Jeho 10-ti válcový Ford s tuplákama na zadní nápravě a výkonem asi 350 koní tak může táhnout 11 tun nákladu!! Abe nám na plaťáku připravil luxusní přístřešek, ale vzhledem stavu ve kterém jsme šli do spacáků to bylo vlastně jedno ?.
Neděle 19.8. Cheryl Creek – trail
Pořádně jsme si pospali a vstávali v 10 hodin. Musel jsem se v duchu smát, když jsem si vzpomněl, jaké běžně děláme opatření proti medvědům a tady jsou dva stoly nasákle krví bobra, na verandě se válí kousky masa a na stěně srubu je přibitá bobří kůže. Chachacha… Ruda propočet, že nebude mít dost benzinu na cestu tam a zpět a tak s Abem vyrazil k sousedovi pro benzín. Nakonec benzín „nakoupili“ místo u souseda u Kanadské vlády, která na místním sporadicky používaném letišti má odložené zásoby kerosinu. Ubylo 100 litrů. Ruda do toho nalil 1 litr oleje do motorovky a jeho 350 koňová Fordka si docela pochutnávala. My jsme zatím s Olinem vyrazili na lekci „jak klást oka na králíky“. Olin se nám samozřejmě chtěl pochlubit brokovnicí, kterou dostal darem od Rudy a tak jsme měli možnost si zastřílet. Místo broků se dává brokový náboj s jednou koulí, tzv. slingshot. Na testování jsme měli špalek o průměru 40 centimetrů. Byl trošku starší, ale stejně jsem koukal, když to prolítlo skrz. Byly to pěkné šlupky do ramene. Obdivuju Olina, který si byl vědom téhle síly, nestřílel a sám prohlásil, že on si teď víc užívá s obyčejnou malorážkou a do brokovnice teprve doroste. Dodělal jsem ještě polívku a při ní jsme se dozvěděli, že kanadská omladina včera večer zastřelila ještě jednoho bobra, ale nechali ho střeleného ležet u vody. V Yukon Territory se bobr nesmí střílet, protože bobr je kožešinová zvěř a chytá se jen do pastí. Ti kluci to samozřejmě věděli, ale potřebovali si prostě povyrazit. Navíc tím, že tam bobra nechali ležet až do poledne, je pravděpodobně kůže na vyhození. Ruda už jich měl plné zuby a byl rád, že s námi může na chvíli vypadnout z kempu. Sbaleno jsme měli a tak hurá za zlatem. Olin jede s Rudou taky na výlet, Kanaďánci musí chvíli přežít bez kuchaře. Po 5 kilometrech jsme přijeli k potoku, který jsme neměli odvahu s naším autem přebrodit. Ruda, který už byl na druhé straně se vrátil a po krátké poradě jsme zredukovali naše zásoby a naházeli vše k Rudovi na korbu. Jirka s Kájou se vešli do kabiny a já s Abem, Petrem a Olinem jsme naskákali na korbu a hurá do divočiny!! Polovinu cesty nám propršelo. Cesta vedla naprostou pustinou. Zlatokop, který se rozhodne v neprobádané krajině zkusit otevřít důl si k němu musí doslova a do písmene prorazit cestu buldozerem. Myslím, že po téhle cestě letos moc aut neprojelo, možná žádné. Viděli jsem malé stádo karibů a našli i několik shozů, které jsme vzali s sebou, zkusíme je dovézt Hubajdovi jako dárek k ozdobení jeho srubu. Blufer-Rudovo vlčák se včera večer zjevně přežral bobřích odřezků a po cestě se asi 3x poblil přímo v autě. Bylo nám ho líto (kluků v autě taky ?), ale snášel to statečně. Po třech hodinách jsme dorazili k cíli cesty. Bylo naprosto naivní se domnívat, že bychom snad mohli zvládnou takovouhle cestu s půjčeným autem ?. Ralf, který je majitelem claimu, jej vybudoval na potoce Cheryl Creek. Spíš si myslím, že ten potok pojmenoval po své manželce, nebo dceři. Podle Rudových slov si Ralfovo manželka dupla, buď ona, nebo claim. Ralf vyměkl a tak je dnes tento claim s kompletním technickým a ubytovacím zázemím k mání za 300000 CAD. Technické zázemí jsou dva velké bagry, obrovský splav, nákl.auto, buldozer, dva obytné přívěsy, několik čerpadel, splavů, dredgí, elektrocentrály. Prostě kemp je vybaven vším. Šli jsem k potoku udělat nějaké vzorky. Při překonávání potoka se mi podařilo zaletět do vody skoro po pás. V návalu nadšení ale zima není a tak děláme vzorky z velkého splavu, výsledek je téměř nicotný. Po chvilce bádání vyrážím nahoru k velkému obytňáku, abych se převlíkl a usušil vše mokré. Ruda, Jirka a Kája se vydávají dál proti proudu potoka udělat další vzorky. Velký obytňák se nám nakonec podařilo zprovoznit natolik, že jsme si mohli usušit oblečení, uvařit jídlo a máme světlo. Jídla je v přívěsu určitě na měsíc, nechybí ani puška s náboji na medvědy. Večer končí opět u mariáše, jdeme spát kolem 4 ráno. Venku nás hlídá Blufer. Večer jsem ještě našel 1 a 1 kýble koncentrátu, zlata je v něm dost, ale špatně se to rýžuje. Uvidíme co s tím.
Pondělí 20.8. odjezd na Ralf Creek
Ráno nás Ruda budí v 8 hodin, což je na nás nezvykle brzy. Abe se probírá až po další půlhodině. Asi jak stárne, tak snáší tyhle akce stále hůř. Balíme a vyrážíme hledat dál, protože Ruda si myslí, že tohle není přesně to, co mu Ralf popsal jako potok, kde se na jedné pánvi dá najít 60 a víc zlatinek. Při zpáteční cestě, asi po 5 km narážíme na odbočku doleva. Ruda věří, že je to ta správná cesta. Na první pohled je stezka dlouhou dobu nepoužívaná a podle toho taky vypadá. Po nějaké době se naše cestování dostalo do té podoby, že Ruda a já jdeme před autem, odklízíme z cesty větší dříví a další překážky a kluci s Jirkou za volantem a blaženým výrazem ve tváři se za námi pomaličku sunou. Končíme asi 300 m od potoka, dál už se s tímhle autem nedostaneme. Podle Rudy jsme na správném místě. Ralf má na claimu menší splav na dieselový pohon. První vzorek bereme samozřejmě ze splavu. Cesta k potoku je krkolomná. Zlata je, ale méně než jsme čekali a voda je ledová jako sviňa. Děláme vzorky z různých pasáží potoka, ale nic moc. Jirkovi se povedla jedna pěkná pánev z menšího rozebraného bedrocku. Nakonec nacházím v jedné ostré zatáčce potoka velkou vrstvu starého náplavu ležící přímo na bedrocku. První pánve jsou slušné a tak padlo rozhodnutí, že se na tomhle potoce Jirka, Abe a já zakopeme se splavem a Ruda nás v pátek okolo poledne vyzvedne. Kája s Peťou se rozhodli vydat na výlet do Kluane parku na jihu Yukon Territory. Vyndáváme z auta vše potřebné, dělíme jídlo a kluci nás opouštějí. Naněkolikrát odnášíme výbavu k potoku. Jirka hned vyráží k vodě, aby připravil místo na rýžování, já s Abem hned vedle starého splavu připravujeme bivak. Lopatou srovnáváme plac, tak akorát pro tři ležící. Kostra z větších větví, přes kterou přehazujeme plachtu a bivak je hotov. Vyrážíme za Jirkou k potoku. Další nošení věcí a za chvíli máme postavený splav na místě, kde potřebujeme. Po chvíli provozu se čerpadlo zastavuje a my se 1 hodiny snažíme tu věc znovu rozchodit… skoro jsem rozebrali motor, ale nakonec zjišťujeme triviální závadu. Do pumpy se dostal větší kamínek, a když jsme „chytře“tahali za hadici, která vede ke splavu, padlo čerpadlo na bok a šutr se šprajcnul. K opravě nám stačily dva švýcaráky. Nakonec vše opět běží a my až do setmění hážeme materiál na splav. Za tmy děláme večeři. Jak jsme zvyklí vařit pro víc lidí, děláme toho tolik, že to dojídáme jen s největším úsilím. Debata vázne vysílením z lopaty a nadměrné porce k večeři a za chvíli se přistihuji, jak přivírám oči. Otevřu je a vidím, že kluci pospávají docela regulérně. Umýt nádobí, vyčistit chrup a okamžitě usínáme.
Úterý 21.8. Ralf Creek
Ráno máme hodně deštivé. V plachtě se nám drží voda a tak máme z čeho udělat kafe a čaj, aniž bychom museli vylézt ze spacáku. Večer udělal Jirka bannock (indiánský chleba z mouky, trochu podobné našim vdolkům) na který už jsme neměli sílu a s marmeládou je to teď vynikající snídaně. Přestává pršet. Odhaduji, že je kolem poledne. Jdu k potoku a přerýžovávám kýbl, který jsem večer vysál přímo z bedroku-výsledek je špatný. Už tušíme, že tohle místo nebude tak dobré, jak jsme si slibovali. Asi po dvou hodinách čistíme splav. Je to asi 1 kubíku přeházeného materiálu. Jirka měl na pánvi odhadem něco přes gram a to je na místní poměry slabý výsledek. Nemělo cenu se dál držet šikmého bedrocku a tak se snažíme rejžovat asi 15 cm pás s velkým množstvím těžkého materiálu. Po lehkém obědě se do toho dáváme znovu a pokračujeme do 9 hodin večer. Splav jsem čistil já a na pánvi bylo max.o 1/3 víc než měl Jirka-je to bída. Jsme docela sehraní, na lepším místě bychom si takhle byli schopni i vydělat nějakou kačku, vlastně dolar. Abe očekává příchod medvěda a ptá se jak mu zabránit příchodu do kempu. „Vem trochu nafty a rozlej to okolo spaní“ zní moje ne moc chytrá rada. Abe, protože je megaloman, tak oblívá tábořiště ve 100 metrovém okruhu ?. Sedíme okolo ohně, připravujeme večeři a najednou se nám zdá, že slyšíme auto. Máme nahoře u cesty ještě nějaké věci, tak beru do ruky násadu od krumpáče a jdu o ně bojovat… K mému velkému překvapení je to Ruda, který přijel ve svém ISUZU!!! Po chvíli projíždí těžkým terénem, parkuje téměř u ohně a z auta vyndává pivo, whisky a guláš z bobra!! Bomba!! Kanadský mládenci se neměli ani ke konzumaci skvělého guláše, prostě bobra stříleli jen tak. Guláš ohříváme, přikusujeme bánky které udělal Jirka, zapíjíme to pivem a whisky…
…teď mě chvilku trvalo, než jsem se probral ze vzpomínek a můžu psát dál ?. Kolem půlnoci nás od ohně vyhání deštík a tak se jdeme schovat pod plachtu. Za chvíli už zní kytara a na celtě šustí mariášky a cinkají centy, dajmy a kvótry (rozuměj – kanadské drobné halíř, desetník a pětadvacetník). Po celou naší výpravu se jako správní kovkopové sázíme dosti často o snadněji, či hůře splnitelné úkoly (např. do roka a do dne musím ujít pěšky 100 km za 24 hodin… atd). Platí se jednoduše. Jakákoliv sázka má hodnotu sudu piva a jeho násobků!! Dnes jsme Abeho popichovali, že spravil plachtu nahovno a že se tam bude držet voda. Finálně jsem ho vyprovokoval k sázce, když jsem prohlásil, že jí tam bude dost na to, abych z toho pro nás všechny udělal kafe. Musel jsem to samozřejmě stihnout do odjezdu z kempu a tak byl pro mě vlastně noční deštík spásou. Vyrazil jsem tedy do deště stlouct žebřík z pokácených olší, abych se dostal nahoru. Vše dobře dopadlo a já nasbíral 1 kýble kvalitní dešťové vody. Abe nebyl zbytek večera v nejlepší náladě. Ve tři ráno jsme skončili s mariášem, lopatou jsme připravili pro Rudu jeho novou postel a zalehli.
Středa 22.8. zpět do Dawson City
Ráno padlo definitivní rozhodnutí, že tohle místo opouštíme. Je to škoda, kdyby tohle místo bylo lepší na výtěžnost a mít tady auto na další průzkumy, zůstal bych v téhle divočině klidně deset dní. Sklidili a naložili jsme kemp na auto. Ruda s Jirkou ještě vyrazili dolů po potoce na průzkum Sixty Mile River. Vrátili se do hodinky s nicotným výsledkem. Začali jsme se hádat o řízení ISUZU. Přece jen v Plzni si takového terénu s pořádnou čtyřkolkou člověk moc neužije. Ruda chtěl jet taky ještě rejžovat na nějakej den. Navrhoval dvě místa. Jako první se nabízela možnost naložit na plaťák v Dawsonu jeho motorovej člun, dojet na Stewart River a motorákem proti proudu na jedno z jeho míst. Druhá varianta byla blíž jeho kempu, po Top Of The World Hwy, odskočí až na Aljašku. Dojeli jsme do jeho kempu. Kanaďani si pracovní dobu užívali po svém. Jedni jezdili na krosce a od řeky se ozývala střelba z brokovnice. V kempu se objevil táta jednoho z kluků s tím, že přebírá vedení nad kempem. Ruda byl na jednu stranu samozřejmě nasranej, ale na druhou byl rád, že si může od té bandy přerostlejch děcek odpočinout a věnovat se mariáši, whisky a dobré partě. Když zjistili, že jedeme rejžovat, stačili nám ještě vzít pumpu ke splavu, kterým jsme chtěli naše výsledky z rejžování trochu zviditelnit. Sbalili jsme vše potřebné a z kempu vyrazili jak jen to bylo možné. K Dawsonu jsme dorazili v devět večer. Když jsme najížděli na ferry, vyrazilo proti nám auto s Velbloudem, Jeníkem a Kavalírama. Dali jsme auto bokem a začali vyměňovat zážitky z cest. Druhou ferry přijela Máří se Sukym a Romanem. To už Abe s Rudou nevydrželi a vyrazili napřed do Snake Pitu. Pokecali jsme ještě s Máří a před půlnocí jsme vyrazili za klukama. Mistrovství bylo za dveřmi a tak kromě místních byla hospoda narvaná zlatokopama z celého světa! Vládla dobrá nálada. Manželka místního pianisty (vynikajícího) přidala na náš stůl „pičr“. To samozřejmě našemu žíznivému organismu zcela vyhovovalo. Ta baba se jmenovala Sue a snažila se nás naučit foukat na takové dřevěné indiánské udělátko. Podařilo se to akorát Abemu, zachránil tím českou reputaci. Jirka šel spát do auta. Během večera nám ještě Sue ukázala, že i s třemi promile se dá tancovat na stole, který je plnej piva a má velmi hubené nožičky. Tanečky jí vycházely bez úhony na tom, co bylo na stole. V jednu chvíli se tam objevila partička mladejch lidiček, kteří sjížděli na klasickém dřevěném voru Yukon z Carmacksu do Dawsonu. Původně se jich mělo sejít 20, nakonec jich jelo jen 8. zásoby chlastu ale měli pro plánovaných 20 lidí a to byl důvod proč se tihle tři odpoutali a autem dojeli do Dawsonu. Prostě to chlastání neustáli… jedna z nich si po dvou minutách v hospodě naprosto cíleně vyhlídla Abeho a šla po něm jako „slepice po flusu“. Jmenovala se Anne a rozhodla se Abeho potěšit svojí přítomností v noci. S Rudou jsme jim dělali překladatele, rozhodně jsme si nemohli nechat ujít takovou prdel. Otázky typu „fakt jste se čtyři týdny nemyli?“ „ani neměl Abe celou tu dobu žádnou holku?“ stály samozřejmě za to!! Když začala s prohlášeníma, že vlastně ani neví proč to dělá a že je to divný, řekl jsem jí, ať nedělá drama, že si Abeho ráno v deset vyzvedneme. Bylo po druhé ráno a s Rudou jsme vyrazili vzbudit Jirku, aby nás odvezl na Bear Creek. Ruda celou cestu užasle mlel, že ještě neviděl, aby si ženská, která přijde do baru takhle na férovku odvedla chlapa domů. Je pravda, že z toho byl překvapenej i Abe. Výbornej večírek ?
Čtvrtek 23.8. další rýžování
Tak teď se musím přiznat, že další řádky nemusí chronologicky zcela odpovídat prožité skutečnosti, protože posledních několik dní dopisuji s odstupem času. Na tom co jsme prožili to ale moc nezmění, tak z chutí do toho…
Hlad je převlečená žízeň, tak jsme po rychlé snídani vyrazili do Dawsonu do liquer store doplnit zásoby tekutin. Ruda ještě potřeboval vyřídit nějaké papírování ohledně přihlášení auta, doteď jezdilo ISUZU tak nějak na černo. Je osvědčená pravda, že auto na papíry nejezdí. Nakonec se to Rudovi stejně nepodařilo dotáhnout do úplně zdárného konce, ale to už nás zastavit nemohlo. Ruda si ještě vyřídil přihlášku do soutěže v rýžování. Lehce po desáté jsme si jeli do Snake Pitu vyzvednout Abeho. Byl tam a hned se nám svěřoval, že na něj útočí další ženské osazenstvo baru. Tak jsme ho unesli ven. Pak vyprávěl, jakou vedli s Ann konverzaci cestou k ní domů ukázal na pouliční osvětlení se slovem „lampa!“ a Ann odpověděla „Yes, lamp“. Určitě si výborně rozuměli?
S Jirkou jsme šli ještě dokoupit nějaké drobnosti do Trading Post. Sháněli jsme taky nějakou originální mapu, ale na nic extra jsme nenarazili. Rudu s Abem jsme našli před Galerií, jak v dobrém rozmaru pokuřují doutníky na chodníku. S Jirkou jsme jim k tomu nabídli zmrzlinu. K doutníku ideální kombinace. Nakonec jsme naskákali do auta a hurá do divočiny. Hned za Yukonem v dlouhém stoupání jsme zahlédli na cestě černé medvědy. Vše bylo moc rychlé a tak jsme je nestačili vyfotit. Jeli jsme téměř na hranice s Aljaškou. Odbočka doleva a po polní cestě se dál suneme do nedozírné dálavy divočiny Yukon Territory. Po chvilce začal Ruda pokřikovat, že okolo cesty je spousta hub, takže hurá z auta ven a sbírat. Spousta brusinek, které v tomhle období dozrávají byly taky skvělým zpestřením našeho slaninovajíčkočesnekopivního jídelníčku. No, cesta na flek nám trvala asi dvě hodinky, byla docela kostrbatá, chvilkami jsme si mysleli, že nevede nikam, ale Ruda vždy rozhodně věděl, že máme jet doprava nebo doleva. Občas začalo auto poškubávat a museli jsme na dvě minutky zastavit a pak zase dostalo rozum. Ruda to komentoval nezpochybnitelnou pravdou, že “lepší blbě jet než dobře jít“. To že auto oproti tomu jak jej Jirka vyzvedl ze servisu se dostalo alespoň do takové formy, že s ním teď cestujeme po takových cestách, je Rudovo zásluhou. Než aby investoval nějaké větší peníze do analýzy problému, koupil za 10 dolarů něco, co nalil do benzínu a auto chytlo po několik kilometrech druhý dech. Pak že to nefunguje. Dojeli jsme na místo, kde už před námi byli zlatokopové, nebo nějací lovci. Místo bylo pravděpodobně několikrát v roce zabráno pro kempování a tak na místě zůstalo poměrně dost dřeva, což nám usnadnilo práci. Rudymu jsme předvedli, jak jsme pod plachtou trávili několik týdnů na vodě. Během stavby přístřešku jsem si všiml, že dole pod svahem na druhé straně potoka (asi Miller Creek), který se vlévá do Sixty Mile River se něco hýbe. Mazal jsem do auta pro dalekohled a můj odhad byl správný. Byl to kapitální los s obrovskýma lopatama na hlavě . Ruda mi sdělil, že máme štěstí, protože takových příležitostí není mnoho. Losí bejk nás díky potoku neslyšel a tak se nerušeně pásl. Na focení bylo bohužel moc šero a tak mi zůstalo několik rozmazaných fotek. Nebylo vedle něj nějaké konkrétní měřítko, ale rozpětí parohů odhaduji na 2-2,5 metru, prostě obr, nádhera!! Připravili jsme ležení a při přípravě večeře jsme hltali Rudovo dobrodružné příběhy z jeho zlatokopeckých cest a života na severu Kanady. Jirka slaví narozeniny!!! Připomněl nám to několika výbornými lahvemi vína. Vzpomněl jsem si na večer, kdy jsme se s Jirkou poprvé potkali. Bylo to před jedenácti lety na břehu Klondike River, kdy jsme večer jeho narozenin strávili u ohně až do bílého rána. A tak to dopadlo i tentokrát. Fajnová noc a já si jí užil o to víc, že jsem věděl, že je jedna z posledních. Tuším, že tu nejsem naposledy, ale kdy to zase bude? V tu chvíli jsem věděl, že kdybych neměl rodinu, tak jsem s velkou pravděpodobností v těchto končinách častějš a na delší dobu.
Pátek 24.8. zlato, pivo, kamarádi
Protože jsem s Jirkou šli spát opravdu až za kuropění, vstávali jsme ve chvíli, kdy Ruda s Abem už měli hotovou snídani. Včera nasbírané houby přišly vhod a byla z toho vydatná houbová polívka. Sbalili jsme kemp a vyrazili hledat místo, kudy se dostat k vodě. Ruda tady už kdysi rejžoval a tak věděl, že autem se k řece nedostaneme a dokonce si vzpomněl, kudy snášeli k řece vybavení k rejžování. V jeho případě to znamená cca tunu materiálu a jídla na několik týdnů tvrdé dřiny. V našem případě to bylo jednodušší. Každej do ruky pánev, síto, lopatu, na nohy gumovky a hurá dolů z kopce k řece. Abe zůstává u auta a my tři jsme za chvilku u řeky. Ruda bezpečně poznává, kde je. Chvilku jdeme proti proudu, potom začínáme brodit přes řeku. Dostáváme se na místo, kam před několika týdny poslal i svoje kanadské dorostence z kempu, kteří si chtěli narýžovat nějaké pěkné zlato. Prý tu zlato není. Nenašli jsme po nich v podstatě žádnou známku po rejžování. O to víc se Ruda chtěl přesvědčit, jestli je tohle místo stejně vydatné, jako před lety, protože měl v plánu se sem ještě před zimou vydat na několik týdnů narejžovat nějaké zlato. První pánve byly skoro prázdné a tak jsme se posunuli ještě proti proudu řeky za její ohyb a tam to bylo zcela o něčem jiném. V podstatě na každé pánvi bylo 70-120 zlatinek od těžce viditelných po 2 mm kousky. Myslím, že do gramu by stačilo cca 15-20 takových pánví. Při představě, že Ruda na tohle místo jede se svojí 9“ dredží od Keena, bylo jeho pozvání na prodloužení našeho pobytu a společné rejžování velmi lákavé. Ach….. Nám stačilo několik pánviček jako vzorek do zkumavky a sbalili jsme to. Vyštrachali jsme se nahoru, vzbudili Abeho a užívali si naši zpáteční cestu divočinou s pořádnou 4x4. Do Dawsonu nám to trvalo skoro tři hodiny. Po cestě jsme opět zahlídli medvěda, ale k focení jsme byli opět moc pomalí, mám jednu fotku rozmazaného medvěda, jak před námi prchá do lesa. Večer jsme se u Snake Pitu potkali s Kájou a Peťou, kteří se vrátili z výletu do Kluane Parku a rozhodně vypadali, že si to užili. Postupně jsme se potkali s další částí České zlatokopecké výpravy. Dali jsme pár piv, pak nás Jirka pozval v rámci oslavy narozenin, že jdeme získat certifikát pro největšího prasáka v Dawsonu. Certifikát je odměnou za to že člověk vypije frťana kořalky a chlapíček, který provozuje tuhle živnost mu do štamprdle přidá prst, který někomu upadl při omrzlinách. Tahle atrakce už tu byla v 96‘ a traduje se, že tu je už od dob zlaté horečky. Prst se prý občas ztratí, nebo ho někdo spolkne, tak se proslýchá v místních historkách. Tentokrát šlo o palec nějaké „dámy“. Byl docela hustej se špínou za nehtem. Dotyčný se musí dotknout prstu alespoň rty, aby mu to bylo uznáno. To je však na českého zlatokopa slabý odvárek (a Jirka instrukce taky nepřekládal záměrně zcela přesně), takže my jsme si do jednoho po loknutí kořalky prstík rty pěkně požužlali. Vrcholem naší chlapské sestavy byla kamarádka důchodkyně Máří, která se jako ostatně v mnoha jiných případech, nedá námi sebemíň zaskočit!!, Až z toho byl majitel prstu nervózní, aby mu ještě zbyl na další dny ?. Další rozhodnutí znělo, že si uděláme rozlučkovej mejdan na Bear Creeku u Kenedyho srubu. Těsně před zavíračkou se stačilo v liquer storu nakoupit dostatečné množství tekutého chleba a dalších důležitých tekutin. U srubu zaplál pořádný oheň, na stole se začaly objevovat chleby s pomazánkami, u ohně kytary. Jirka dostal dodatečně od naší posádky k narozeninám flašku bílého rumu, třtinový cukr, několik limetek, mátu a čistý klacek ve tvaru šťouchátka. Ledu měl Kennedy v mrazáku dost. Ve zkratce vše potřebné pro výrobu Jirkovo nejoblíbenějšího drinku Mojita.
Pozn. Jirka: Musím přiznat, že to bylo moje nejneočekávanější a tudíž nejlepší Mojito. Tropický koktejl kousek od polárního kruhu. Tomu říkám dárek od kamarádů!!!
Kromě těchto příjemných záležitostí, jsme se těšili, až se ráno objeví Abe, který se večer ztratil i s autem, abychom ho za trest hodili do potoka. Vše dopadlo dobře a může za to láska, jeho druhá „čakra“ a chlapskej chtíč. Pozdě večer přijel a s sebou si přivezl svoji Anne a s ní ještě dvě kámošky, což bylo určitě zpestření posledního večera na Klondike, za což mu patří dík. Byla vlahá noc, večírek se protáhl do rána a byl skvělej.
Sobota 25.8. poslední den v Dawsonu
Ráno jsme se tak nějak dali dohromady, posbírali jsme zbytky po naší párty, našli Sukiho odloženej foťák a dalších několik drobností, které nepatřili nám. Vyrazili jsem do Dawsonu, skouknout nějaké to rejžování. Ruda si taky zkusil zarejžovat závodně, s tím, že jako starej digger je roznese. Jenže realita a soutěž je něco jiného, takže vypadl po prvním kole a byl v klidu.. Tak, jak je v posledních letech zvykem, shrábli téměř veškerá medailová umístnění Finové se svými gramodeskami. Z našich stojí za zmínku snad jen 7.místo Honzy Kavalíra v tradičních pánvích. Před 11-ti lety jsme u příležitosti stého výročí zlaté horečky na Klondike předvedli jiné výkony a odjížděli jsme se třemi zlatými medailemi. To se však od vynálezu soutěžní pánve ve tvaru gramodesky změnilo… to je ale na jiné vyprávění. Poslední rozloučení s kamarády z rodné hroudy proběhlo poměrně rychle. S Jirkou jsme se rozhodli pokusit očistit naše zlatokopecká těla před nástupem do letadla a tak v místním RV kempu jsme si za pár dolarů po týdnech dopřáli vydatnou sprchu. Potom už čas utíkal velmi rychle. Zpátky na Bear Creek, vyklidit a uklidit Kenedyho srub, dobalit lodě, balit naše bágly atd. S Jirkou jsme se museli zúčastnit zasedání VGA a tak jsme na srubu nechali Káju, Abeho a Peťu a ti museli zvládnout balení sami. Se slovy „za dvě hoďky jsme zpět“ jsme vyrazili na místní faru, ve které zasedání probíhalo. Kromě jiného se řeč točila také kolem námi neoblíbených gram.desek a díky tomu a převaze Finů v soutěžích ústupu zájmu o soutěžení. Byla odhlasována kategorie „traditional pan“. Uvidíme co to přinese do budoucna. Zasedání se velmi protáhlo a my ke srubu dorazili, když se začínalo šeřit, což je tady na severu i koncem srpna někdy kolem půl desáté. Rychle jsem dobalili poslední zbytky, naládovali auto do posledního kubického centimetru, poslední fotka, zamáčknout slzu a po Klondike Highway směr Whitehorse. Myslím, že je to 550 km a na letišti jsme chtěli být v 5 ráno, takže jsme měli co dělat.
Neděle 26.8. odlet
Střídali jsem se za volantem. Já jsem bral auto po Jirkovi, kterému jsem v jednu chvíli připomněl, že jede zbytečně rychle. Hlavně ať se něco nestane. To jsem ještě netušil, že ten největší hazardér jsem já. Málem jsem si nasr.. do bot asi dvě hodiny na to, když jsem byl u konce své služby za volantem. V jednu chvíli jsem se nevěnoval pořádně řízení, asi tomu taky pomohla únava a pravou stranou jsem sjel do štěrkové krajnice. Auto jsem hned hodil zpět na silnici, ale můj manévr samozřejmě kluky hned probudil. „Co je, spíš?“ To naštěstí ne, ale dodnes když pomyslím na to, že jsem dvě hodiny před odletem letadla mohl auto a kluky vyválet v příkopu s bůhvíjakými následky… brrrr. Na letišti jsme byli za chvíli. Vyložit auto, bágly naložit na vozíky, auto Jirka odvezl na místo domluvené s půjčovnou. Narazili jsme na několik problémů. Ten první byl celkem příjemný. Na palubu letadla se nesmí vzít nádobu s tekutinou o obsahu větším než 200 ml, což těch asi 20 plechovek piva nesplňovalo a tak jsme je museli vypít. Jak říká Ruda „Óóó ja!!“ Jirka k pivu ještě dopíjel své oblíbené kondenzované mléko, u toho jsem naštěstí nebyl ? Ten druhý problém ve skutečnosti problémem nebyl. V jednom z lodních pytlů jsme vezli cca 20 kg sobího paroží, které se na rentgenu krásně zobrazilo a k našemu údivu to s letištním personálem ani nehnulo! Počítám, že než jsme nastoupili do letadla, měl jsem tak jedno promile. No a potom ta cesta probíhá hned o něco veseleji. Než jsme stačili vystřízlivět, byli jsme ve Vancouveru. Před námi asi 4 hodiny do odletu dalšího letadla a tak byl volný stůl, lahev whisky a partička mariáše zcela logickou volbou. Za námi šumělo umělé jezírko s potůčkem, v pozadí akvárko s mořskou faunou a flórou objemu asi 30 kubíků, shovívavě se tvářící okolojdoucí… prostě „v poho“. Po nástupu do letadla se nám naši rozdělenou posádku podařilo po domluvě sesadit dohromady a s Abem posilněni alkoholem jsme se jali řešit Jirkovo zadání srubové stavby chatičky na jeho chalupě, aby si děti měli kde hrát (stejně si myslím, že si to Jirka chystá jako „vejminek“). No, usnul jsem asi těsně před koncem řešení úkolu, dodnes to samozřejmě není hotové. Určitě to jedna z příležitostí kdy vypijeme jeden z našich cca 9 sudů, které jsme navzájem prosázeli na našem výletě.
Pondělí 27.8. jsme doma
Poslední přestup ve Frankfurtu byl zase čekací, ale jestli se nepletu kolem jedné odpoledne jsme vystupovali z letadla na Ruzyni. Chvilka čekání na zavazadla a … do prd…! Nepamatuju jedinej let, kdy by nebyl nějaký problém s báglama. Jirka a Abe mají loďáky otevřené, nebo roztrhané. Ztráty jsou spacák, moje broďáky, švýcarák, nějaká whisky atd., takže se nám finální odbavení protáhlo o více než hodinu, kterou jsme strávili papírováním kvůli chybějícím věcem. Naše rodinky se nás konečně dočkaly. Karolínka byla trochu překvapená mojí zarostlou tváří, já zase tím jak krásně už mluví. Do toho nám Katka rozdávala čerstvé tvarohové buchty, každý se objímal s každým, prostě fajn přistání doma. Venku už čekal Hubajda a tak jak nás sem přivezl, tak si nás zase odvezl zpět na svůj ranč. Nezbytná štamprdle slivovice nás definitivně ujistila, že jsme v Čechách.
Při rozdělování báglů a přehrabování v našich věcech nasáklých našimi zážitky byla má dušička trochu v rozpoložení. Byl to naprosto skvělej výlet. Sešla se výborná parta kluků, kteří táhli za jeden provaz, byli si ochotni odpouštět situace, které u mnoha jiných vyvolali ponorkovou nemoc a z toho plynoucí problémy. To se u nás nestalo! Všem za tohle děkuju a dávám to z mého pohledu na první místo před veškeré úžasné zážitky a pocity z téhle nádherné dobrodružné cesty. Dokázali jsme si, že náš nápad, který se kdekomu líbil, ale nenašel se nikdo jiný kdo by do toho šel, je uskutečnitelný. Nádherná příroda, dlouhé noci končícího polárního léta, polární záře, dobrodružství na řece, noví kamarádi, které necháváme daleko od nás, touha jet tam znovu. To vše udělalo z téhle cesty moji nejlepší dovolenou a skvěle strávených šest týdnů s šesti kamarády.
No a ta veselá tečka na závěr? Po těch týdnech promáčených zad od deště, odřených rukou, unavených nohou, brodění se po kotníky bahnem, utahaných zad z rýžování…. U mého auta se díky imobilizéru vybila baterka. Žádnej problém. Hubajda přinesl startovací kabely, já otevřel haupnu, Jirka přistavil auto, kabely jsme dali na mojí baterku a … chybí 40 cm. „Jirko, popojeď o metr dopředu!“. „Nepojedu, ušpinil bych si auto!“ Před Jirkovo levým předním kolem byla loužička 20 x 60 cm, hluboká 2 cm ??? A jestli louže nevyschla stojí tam Jirka dodnes!
Kanada, voda:
Organizační stránky
Topografická mapa Kanady
Knihy o Kanadě
Raid Canoe Canada 2003 (Fr)
Canoe North Adventures
Kanada 2005 - Tomáš Gryc
A co takhle Kanada?
Claus Gregor - South MacMillan 1993
North Canol Road:
UFO na North Canol Road
North Canol Road na motorce
Zajímaví lidé:
Jiří Bína
Mývala a Kennedy I
Mývala a Kennedy II